Anotace: ...
severní bouře lomcovala okenicemi
vichr překvapoval prach v uchvácených rozích
a mě napadl jeden verš od Keseyho
kdo radost k sobě připoutá otrhá křídla života
kdo ale radost políbí v letu rozbřesk věčnosti zažije tu
rostoucí temný mrak přejel pravačkou po rukávu komína
zvolna k sobě přivinul celý domek
v náhlém světle se roztleskal hrom a zazářil blesk
a já se ponořil do fontány duševního tepla
oči hlídaly cestu k utajeným souhvězdím
slzy konejšily a přivlastňovaly si pár mých bolestí
prostě tříštivá očista od běsů k radosti
kdo je sevřený svými pěti smysly neví
že každý pták jenž protíná vzdušné proudy
je nekonečným zdrojem slasti
Pouta existují, je to krásný slovo, pokud jsou to ty nehmotný, ty "dobrovolný", který jakoby nasadíš "sám sobě", protože chceš, víš, že i když to uděláš, stále budeš schopen létat!
Pět smyslů... vím, ale odbočím si od nich myšlenkou, že byl by to zoufale nízkej počet proti přesile tolika nesmyslů, který se na nás odevšad hrnou...ale jo, pět těch základních, které máš na mysli ty, úplně stačí, aby člověka sevřely.
Uf, skvělé bylo se u tebe zastavit.
31.01.2024 11:44:30 | cappuccinogirl