Večeřím v arkýři

Večeřím v arkýři. Sám propadám se hloub do ospalého kouta pod okny z medových pláství. Tečou žárem zasmušilého slunce, co se vznáší nad čajovým stolkem. Rostlo jako dýně, dokud jsem ho nerozkrojil k odpolednímu čaji. Lžičkou vyjídám jeho dužninu. Sládne na jazyku, a nevadí, že trochu zatuchlo. To přezrálé slunce zlákalo i mouchu, která ho obletuje zmalátnělá rudou vůní. Pohostím ji rád. Vždyť v tomhle útulném žaláři umírám touhou po návštěvách… Čekám, až zalká zrezivělý zvonec! Až někdo za mnou vystoupá po točitých schodech do ulity začarované věže. Z mých prstů už dávno vypučel břečťan, co se dál rozvětvuje po stěnách a jeho šlahouny se sbíhají do klenby nad mou hlavou. Shůry na řetězu visí obručový lustr, nyní spuštěný až dolů, který objímá to slunce jako moštový lis. Jeho světlo, navečer už zkvašené, po kapkách krvácí do podstrčeného šálku… Letos je to světlo poslední. A nejspíš ho zas vypiju sám, tak jako včera, tak jako předevčírem.