Urania, východní dech jehličí a jiné básne

Sedíme s kulisáky na nasvíceném pódiu v nitranském open garden pubu Urania,

beseda bředne ve skulinkách mezi úsmĕvem a břitkou smrští slangu, vulgarismů a dojetí, 

slovenka maďarského původu nás volá slovy

-kdo si dá borovičku? řada chábrů se chytá, 

létají štamprle, točí se škopky, speciále, 

naše vedoucí zájezdu se smĕje nad citrusovým chmelem,

a já jsem přatelský a vtipný jako bych ožil v ten okamžik mihotavého enthuziasmu zakrývané úzkosti ze života, 

přidávají se k nám další dvĕ devčata z divadelního prostředí, 

jedno, v elegantní bilé košili a saku s intenzivně teatralním prožíváním, co tam láme jednu borovičku za druhou, 

a při promluvách až omdlévá, obsesivnĕ, náruživĕ, 

vypráví o představení, které jsme přivezli, 

sdílí onĕmnĕní, dojmy, zážitky, až na hrani exprese, 

agresivity osobnosti, je v ní něco s umělkyně, nebezpečné alkoholičky, múzy, neklidu, poezie noci pod židovskou kaplí,

popíjíme dál, na baru v open garden pubu, světla svítí, 

lidi odcházejí, opíjejí tu umĕleckou divadelní podstatu noci,

struny na kytaru od soratori ferariho a saxofonisty v jamu plují,

mĕní se covers od bon jon boviho, depešáků a dalších, 

Je živo a je plno vidĕní, chmele, borovičky a nitranské noci pod krovy uranie. Ta její spanilá úzkost prožívání, sebevĕdomí a tvrdohlavost, jako by zrcadlila dívčího býka, 

už jen hodiny spánku, do odjezdu zpátky do česka.

pozdravujte milované východňárky - pravím a odcházím do noci,

zvony zvoní, blíží se léto!