Jenom mně

Jenom mně

Ona, ona ona ona.
Usmívala se, jako by se nic nestalo.
A asi nestalo. Jenom mně.
Ležím v posteli. Tma kolem mě není úplná, ale dostatečná. Děravé světlo z pouliční lampy kreslí na zeď stín okna. Deka z poloviny visí na zemi. Vítr z větráku mi přebíhá kolem nohou. Je mi chladno, ale stále hořím. Prsty svírají jemně můj telefon. Nehýbu se. Jen oči.
Smála se. Úplně. Beze stopy. Jako by se nic nezlomilo, nic nevytratilo. Vypadala čistě a klidně. Na těle už nemá žádný otisk mě. Jizva, kterou jsem zanechal, se zahojila.
To je úleva.
Je to dobře. Byl jsem chvíli rád, že to přežila. Že ji to nesrazilo. Její smích byl upřímný, ne přehnaný. Jen přirozený. Nezměnila se v někoho tvrdšího. Zůstala měkká a lehká. Byla to verze jí, kterou jsem měl rád. Jen beze mě.
Krátký opravdový pocit. Něco, co přišlo dřív, než jsem si stihl uvědomit, co vlastně znamená.
Byla milovaná, někým, kdo ji dokázal přečíst, vyluštit a zůstat. Zářila více než kdykoli. Její druhá polovina byla jedinou věcí v odrazu jejích očí.
Dýchala volně. Já se dusil.
Už nejsem ten, koho hledáš v davu. Už nejsem ten, na koho čekáš, až se objeví za rohem. Už nejsem ten, od koho vyčkáváš oznámení.
Ale.
Ale přesto se na tebe dívám. S nadějí že se na mě otočíš, zamáváš anebo ironicky zamračíš. Připomenout mi, čím jsem pro tebe býval.
A já na to chvíli koukal, s naději, že se ta tvář nějak změní. Že se ten úsměv zlomí. Nezlomí.
Přeji jí štěstí. Budoucnost s osobou, která mluví nahlas. Ale ležím tady, s krkem v křeči a rukou sevřenou kolem telefonu, jako pes, co čeká, až mu spadne kost od stolu.
Nečekal jsem smutek. Aspoň… skvrnu.
Nebylo nic.
Jako bych tam nikdy nebyl. Jako bych se nikdy nedotkl jejího krku, neviděl její ruce na mých, nevěděl, jak chutná.
Všechno je teď něčí jiný. Všechno, co bylo mezi námi vypadá jako omyl. Jako malý střípek minulosti, který přeskočíš. Zbývá mi jen ten pohled. Ten zlomek. Ten cizí klid.
To mě uráží.
Ne, že se usmívá. Ne ta holka vedle ní. To, že jí nechybím ani jako problém, ani jako chyba. Že po mně nezůstala bolest, ani zloba. Nejsem nic, co by jí někdy bodlo do hrudi, když leží v noci vzhůru. Chtěl jsem být rána. Ne proto, že jsem trpěl, ale protože jsem chtěl mít váhu. Chtěl jsem být něco, co se nedá vytřít hadrem. Aspoň trochu špíny. Aspoň jediné místo, které zůstalo citlivé.
A teď, když vím, že se směje beze mě. Cítím něco malého. Slabého. Zkaženého. Ne žárlivost. Vztek, že mě to pořád štve.
Hnus, že to přiznávám. Protože tohle není bolest. Tohle je potřeba být důležitý tam, kde už nejsem vítaný. Mít význam bezvýznamný. Nezapomenutelný. Držím to v sobě jako jazyk nad zkaženým zubem.
Je to směšný.
Je to odporný.
Je to moje.