Incident

Incident

Praha hlavní nádraží. Jezdí tam vlaky, je tam spousta lidí a zápach taky. Vše šlo hladce, od nástupiště číslo pět odjel vlak do Hradce. Kývalo to, výhybky, lidí hodně, namačkaní ve vagonu, klimbali tam jako srdce zvonu. Vyjel ten had z tunelu, na programu zastavení: Praha-Vysočany, zrekonstruované potěšení. A za chvíli krátkou zasyčelo potrubí, strojvedoucí trhl k rozjezdu pákou; za okny postupně pražská zástavba mizí, ve vagonu číslo čtyři se lidi tísní.

Z nebeské brány mezi „domečky“ na kolejích, z mezivozových dveří, natřených oceánskou modří — vyšlo děvče. Mělo bundu bílou jako sníh. Naproti ní stály holky, jedna druhé něco řekla, následoval smích. Další hleděli do mobilů; na podlaze paní, kývaly se jim displeje, do tváře si svítíce. Ale těch lidí, těch tam bylo — jako druhů těst, jako je na mapě měst… netřeba znát jejich jména.

Házelo to, šumělo to, problikla světla — na chvilinku byla všude tma.

Ten pán s tmavou čepicí, co má kleštičky v ruce se točící. Postupně je obcházel: „Máte lístek?“ – „Ano, vytištěný kus.“ – „Tak na to použiju svůj cvakací mechanismus. KCHH.“ „Máte lístek?“ – „V telefonu lítačku.“ – „Tak já vám to načtu, píp, píp.“

Došel k ní, k dívce s bundou bílou jako sníh. Ta z kapsy vytáhla klepající se telefon s QR kódem.

„Poprosím ještě studentský průkaz,“ zdvořile ji požádal. Ukázala mu průkaz, na kterém byl věk — sedmnáct nebo devatenáct let. 

„Je všechno v pořádku?“ průvodčí polkl.

„Pro–promiňte!!“ vykřikl mokrý hlas, sedmikráska v podzimu, květina v dešti se klepající, půdu pod nohama ztrácející. „Já… jsem hrozně citli–citli-citlivá!! A Nemů-nemůžu se dovo-dovolat,“ Zkameněl ten průvodčí, zkameněly ženy, i ty holky vtipkující se otočily; v pohledu byl vidět stesk, v pohledu byl vidět lesk, když spatřili dívku, jíž přetekla přehrada — v očích bouře, v puse hrom a v ruce blesk. „…dovolat psychologovi…“ Tvrdě vydechla, hlas jí kolísal, studený vzduch objímal, pohledy ostatních její mozek nevnímal. Pokračovala: „Měla js–jsem tak–kovej malej inci-inci-inci-inci“ popotáhla slzy, rýmu, spásu, koukala do země. „Incident jsem m–měla,“ vyhrkla ven a rukou ukazovala na telefon. „Ona mě to-totiž neslyší a ku–péčka jsou pl–lný…“ Zaskučela, klepala se, okapaný křišťál, křehká a zranitelná ve svém hlase.

„Můžete to zkusit dozadu,“ navrhl jí průvodčí, přikrčený, hovoříc jen s ní. „Tam jsou kupéčka asi volný,“ řekl co nejvlídněji, sám zaskočen takovým náhlým pláčem. Snažil se býti milý, ale to je hodně těžké v takové chvíli.

. . .

Pohledy k podlaze, paní si vyndala z uší sluchátka, dlaně opřené o tváře; v rohu popotahování, brek a třes. Stála tam, opřená o stěnu, nemotorná, ztracená. Vzduch zkysnul, utřela si slzy, vysmrkala se do kapesníku. Nezastavilo se, nepřijeli s lehátkem, žádný rytíř ve zlatavé zbroji. Dál jel vlak, dál jel ten had, had, jehož dutiny zjizvily tisíce příběhů — neúprosný čas…