Dětinská válka

Pozoroval jsem děti v parku, jak sáňkují. A v té jejich nevinné hře jsem spatřil tu krásu lidského bytí. Tu, o kterou nás časem připraví systém, který jsme sami přijali, aniž by se nás někdo ptal. Sedím na lavičce a smutním nad tím, kam jsme to jako civilizace dotáhli. Uvědomují si děti a jejich rodiče, že právě jejich potomci se jednou nevrátí z další nesmyslné války? Sáňky nahradí pušky, rukavice granáty a čepičky helmy. A že všichni budou trpět bolestí a strachem. A já dál přemýšlím, zahleděn do jejich hry...

Válka je vlastně velké pole, na kterém se nikdy nesklízí. Jen se znovu a znovu orá stejná hlína, pokaždé o něco hlouběji, až narazí na kosti. Rostou tam jen rezavé květy zbraní a jejich dluh je tak veliký, že zastíní celé generace. Na věky věků. Každý výstřel je jako roztržený dopis, který už nikdy nedojde milé, či rodině. Syn, který se nevrátí domů. Myšlenka, která se nestihla narodit. Ruce, které mohly stavět, ale naučily se jen ničit. Zabíjet.

Kolik měst mohlo stát tam, kde dnes leží poušť? Kolik nemocí mohlo být zapomenuto, kolik písní a básní napsáno. Kolik obyčejných dní nebylo prožito bez strachu a s nádechem bezpodmínečné lásky? Čas, který válka sežere, není jen ztracený, ten je zcizený naší hloupostí. Je to budoucnost rozměněná na mince utrpení, které nikdo nechce počítat. Peníze a maso se mění v kouř. Roky v čekání. Lidské sny v seznamy jmen, čtené monotónním hlasem v pozoru, až se rozpustí jako pára nad hrncem.

Finance jsou řeky, které mohly zavlažovat suchou zem, ale byly svedeny do betonových hal a koryt, aby poháněly stroje na ničení a zabíjení. Jsou to hory cihel, z nichž mohl vyrůst něčí domov. Jsou rozebrané a naházené do ohně, jen aby byl na chvíli vidět větší oheň. Každá bankovka spálená válkou je nemocnice, která se nikdy neotevřela. Škola, do níž nikdo nevstoupil. Most, který zůstal jen čarou na mapě. Tak krásná je válka.

Počty mrtvých se uvádějí v číslech, protože čísla méně bolí. Jsou anonymní. Ale kdybychom je přepočítali jinak, byly by to lesy, které zmizely v propadlišti času. Byly by to kalendáře plné neprožitých jar, lét, které se nikdy nezpotily prací ani smíchem. Prožitou láskou. Zimy, v nichž už nikdo nezapálí svíčku v okně na přivítanou. Každý mrtvý je vesmír zavřený do jedné věty v učebnici dějepisu. A přitom svět a jeho lidé umí tolik jiných věcí. Umí léčit, učit, pěstovat, milovat. Umí psát a malovat živé obrazy. Umí počítat jinak...ne ztráty, ale možnosti života. Válka není důkazem síly, ale selhání představivosti, inteligence a neschopnosti vidět, co všechno bychom dokázali, kdybychom místo ničení konečně zkusili tvořit. Být si blíž.

Po válce vždy zůstane jen utrpení. Mrtvolný klid jako prázdné místo po něčem, co mělo existovat, ale už není. Vyvstává otázka, která se nedá umlčet: kolik života jsme obětovali jen proto, že jsme si neuměli představit lepší způsob, jak být lidmi. Jak být kreativní. Že jsme poslouchali druhé, kteří nejsou normální a sami jsme tím pádem přestali být normální... Navždy.

Alexander Campbell: “Válka je hra, kterou by králové nehráli, kdyby byli jejich poddaní moudří. Kdyby byli moudří králové i lidé, války by zemřely a národy by se jí už nikdy učit nemusely.” ... (“War is a game that, were their subjects wise, kings would not play at. For, were both kings and people wise, wars would cease, and nations would learn war no more.”)

A já dodám to, že kdyby lidé opravdu byli moudří, nepotřebovali by krále. Vládli by sami svou přirozeností a láskou, tak jako kdysi dávno před tímto strašným systémem válek a hierarchií mocí.