Lest klauna Ferdinanda

Nad bouzovským hradem se stahovala mračna. Král Richard stál na věži a zasmušile hleděl do dáli na blížící se bouři.
První kapky deště začaly dopadat na střechu věže a vítr rozehrál svou symfonii.
Atmosféra v nejvyšší místnosti hradu byla dusná a blížící se bouře jen podtrhávala špatnou náladu.

Náhle se za králem ozval hlas „Můj pane, proč jste si mne nechal zavolat?“ zeptal se muž v šaškovském obleku.
Král ještě chvíli zamyšleně hleděl na oblohu křižovanou blesky v dáli než se rozpovídal.
„Ferdinande“ otočil se směrem k šaškovi sedícímu opodál. „Vždy si mě dokázal rozveselit a za léta co se známe
ses mi víc než služebníkem stal přítelem“. „Dnes tu však stojím a vím, že již mě šťastným neuděláš“.
„Copak se stalo, můj králi?“ zeptal se s úzkostí v hlase Ferdinand.

Král se posadil naproti šaškovi a začal vyprávět. „V sousedním království zemřel král Ota a na jeho místo nastoupil jeho syn Zikmund.“
„Již dlouho si brousil zuby na královskou korunu a nyní se chvástá s tím, že dobyje celou naší zemi.“
„Myslím, že již brzy začne válka.“ posteskl si král.

Šašek se nervózně ošil na židli a vzpomněl si na vyprávění, která slýchával když si zašel svlažit hrdlo do nedaleké krčmy.
Zikmund byl nevraživý a zlý pán, který trýznil své poddané a jeho jedinou láskou byla válka a peníze.
Občas se do hospody zatoulal i nějaký uprchlík ze Zikmundova tehdy ještě malého panství. Většinou vyhladovělý, se stopami
po ranách bičem na zádech.

„Je načase svolat všechny bojeschopné muže“ přerušil Richard tok šaškových myšlenek. „I tak se ale obávám, že nás proti Zikmundově vojsku bude zoufale málo.“
V tom však Ferdinand dostal spásný nápad. Když nepůjde protivník porazit silou, musí se na to chytrostí.
Začal králi vysvětlovat svůj plán. Richard se chvíli usmíval, chvíli mračil ale nakonec s plánem souhlasil.
„Dávej na sebe pozor, doufám, že se plán vydaří.“ „Jinak jsme ztraceni“ s těmi slovy král objal svého přítele a rozloučil se s ním.
Když se za šaškem zavřely dveře dodal ještě „Bůh ti pomáhej“

Zatímco na hradě probíhaly přípravy na očekávanou velkou bitvu, zašel Ferdinand do své komnaty. Převlékl se a sbalil si do rance pár věcí.
Jakmile vyšel na nádvoří, okamžitě jej upoutal čirý ruch a zmatek. „Zikmunda s vojskem spatřili na hranicích.“ křičela jedna z žen
nesoucí v náručí malé dítě. „Prý dobyl a vypálil Dubčany.“ přidal se další zoufalý hlas. „Tak to už je skoro tady“ zamumlala stará babička
a pokřižovala se. Šašek kolem ní prošel a vydal se pryč z hradu. V myšlenkách na všechny přátele a sousedy, které zanechal na hradě, doputoval až na kopec.
Tady se naposledy otočil a pohledem na majestátní hrad se rozloučil se svým domovem. Pokud selže, už jej nejspíš nikdy nespatří.

S kapucí nasazenou na hlavě aby jej nikdo nepoznal putoval šašek až pozdního odpoledne. Když došel na kraj lesa málem se mu úlekem zastavilo srdce.
V údolí u rybníka se rozprostíral tábor obrovské Zikmundovy armády. Ferdinand se schoval za strom a zdáli pozoroval mumraj v táboře.
Kolem několika desítek stanů procházely stovky ozbrojenců, zahlédl také několik katapultů a dvě obrovská beranidla.
Šašek pomyslel na bouzovskou posádku čítající sotva pár desítek vojáků a několik nevycvičených dobrovolníků.
Ani nemusel moc počítat aby mu došlo, že v případě útoku nemá Bouzov nejmenší šanci přežít.
Rozhodl se počkat na příkrov tmy aby mohl provést svou vymyšlenou lest.

Při čekání se Ferdinand schoval pod kořeny vzrostlého dubu a únavou z putování usnul. Zdál se mu sen o hořícím Bouzovu
a o zlomyslném smíchu Zikmunda. Probudil se zpocený strachy, sen byl tak živý, že chvíli přemýšlel, zda nepromarnil svou příležitost.
Naštěstí zapadající slunce a hluk z nedalekého tábora mu připomněli, že ještě není vše ztraceno.
Nervozita a strach z něj však neopadly. Podle hesla "S plným břichem se svět jeví lepším" se zakousl do chleba, který vyndal z batohu.
Po svačině si zamazal obličej sazemi, schoval batoh pod kořeny stromu a po západu slunce se tiše vydal směrem k táboru.

Postupoval pomalu a snažil se aby mu tráva pod nohama co nejméně šustila. Často se zastavoval a zdálky pozoroval hlídky obcházející tábor.
„Hlavně mě nesmí odhalit, jinak je se mnou amen“ strachoval se v duchu šašek. Posledních pár desítek metrů ke kraji tábora vedlo po holé louce,
kde se nebylo kam schovat. Ferdinand zalezl do křoví a počkal až kolem něj projde hlídka dvou vojáků. Jakmile se hlasy hlídky začaly vzdalovat
odhodlal se šašek přeběhnout volné prostranství a schovat se za nejbližší stan. V půli cesty zaslechl hlasité zakřičení „Kdo tam?“
Ferdinand rychle spadnul na zem a doplazil se po čtyřech ke stanu. Schován za plátnem se snažil sklidnit svůj dech, srdce se mu chystalo vyskočit z hrudi,
když v tu zaslechl. „To jsem já, Petr, byl jsem si jen pro trochu vína do kuchyně.“„Nemusíš přeci hned řvát, jako bys chtěl vzbudit celý tábor“ láteřil
noční opilec na hlídku. Ferdinandovi spadnul kámen ze srdce. Za zvuků chrápání ozývajícího se zevnitř stanu se pomalu odhodlal vydat se dál.

Ke kuchyni mu zbývalo už jen co by kamenem dohodil. Ale takhle po tmě byla cesta zrádná. Najednou šašek zakopnul o napnuté lano držící stan a svalil se jak dlouhý tak
široký na zem. Rychle se oklepal a zalezl za opodál stojící bednu. Ze tmy se vynořila obtloustlá postava v bílé čepici. Posádkový kuchař se vydal zjistit
co způsobilo tu dutou ránu. Prošel jen těsně kolem úkrytu našeho hrdiny. Ten vstal a zjistil, že až na dva obrovské hrnce guláše vařící se na ohni
je kuchyně prázdná. „Štěstí v neštěstí“ pomyslel si Ferdinand a rychle se pustil do díla. Z kapsy vytáhl lahvičku se silným lektvarem, který používala bouzovská kuchařka
když nemohla usnout. S potutelným úsměvem si vzpomněl, jak vždy říkala „Stačí kapka a spím jako dudek.“ Šašek raději do hrnců vylil celou lahvičku.

Než se zmatený kuchař vrátil k vaření snídaně stihnul ještě šašek guláš zamíchat a potichu zmizet za roh. Ještě zaslechl jak si kuchtík mumlá pod vousy
„Jsem to ale blázen.“ Tiše se pak se odplazil z tábora pryč.

 

Celý zbytek noci strávil schovaný ve svém doupěti mezi kořeny stromů a ani nedutal. Jakmile začalo svítat vylezl zimou prokřehlý šašek za křoví
a jal se pozorovat ruch v táboře. Většina mužů právě vstávala a líně se protahovala na ranním slunci. Okolím se rozezněly hlasité rány. To kuchař svolával
všechny na snídaňový guláš. Ferdinanovi zakručelo v břiše, uvědomil si, že od včerejšího večera neměl ani sousto. Z batohu proto vytáhnul kus špeku
a dal se do snídaně.

Mezitím však z tábora ustal hluk. Místo mlácení plechových misek, srkání a družného hovoru u jídla bylo ticho. Ferdinand věděl, že teď přišla jeho chvíle.
Opatrně se plížil k nepřátelskému ležení aby zjistil, zda se plán vydařil. Zaradoval se, když zjistil, že jedna část jeho úkolu byla splněna.
Všichni vojáci spali jako zabití.

Vrátil se zpět ke svému úkrytu, smyl si z obličeje saze a z batohu vytáhl svůj šaškovský oblek. Veselým krokem a za zpěvu písniček se vydal k nedaleké vesnici.
To, že Zikmund nebude spát ve stanu jako ostatní vojáci, Ferdinand vytušil. Jaké překvapení jej však čekalo, když ve vesnici spatřil nejhonosnější sídlo
obklopené Zikmundovou osobní gardou. Srdce měl strachy až v kalhotách když se blížil k těm po zuby ozbrojeným válečníkům. Snažil se svůj strach skrýt ale byla
v něm malá dušička. „Stát, zavelel jeden ze strážných.“ „Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ zeptal se drsným hlasem. „Jdu pobavit krále, zazpívat,
povyprávět příběhy a povzbudit jej před bitvou.“ zatrylkoval šašek. Strážný pohlédl na bláznícího Ferdinanda a usoudil, že tenhle cvok bude sotva nebezpečný
a odvedl jej ke králi. Zikmund seděl u stolu a zakusoval se do husí pečinky až tuk létal kolem. „Co je tohle za blázna?“ pohrdavě se zasmál král
když spolknul sousto a ukazoval na šaška husím stehnem. „Šimon, vaše veličenstvo“ představil se falešným jménem Ferdinand a uklonil se před králem až k podlaze.
„Prý se chystá velká bitva, tak jsem tu abych vás pobavil.“ Zikmund si jej znovu změřil pohrdavým úšklebkem a povídá „Na skopičiny nemám čas“ zahřímal
„Ale když už jsi tady, vyprávěj mi nějaký hrdinský příběh.“ Přesně na tohle náš šašek čekal.

„Povím vám příběh temný jako peklo samo“ začal tajemně šašek. „O příšeře místní, jež má drápy ostré jako břitva, zuby, které drtí balvany a oči
jejiž jediný pohled vás uspí“ fantazíroval dále. Příběh pokračoval dále, šašek vyprávěl, jak nikdo nemůže příšeru přemoci a jak všichni kdo se o to
pokusili se již nikdy nevrátili. Příběh o statečných rytířích byl vyprávěn tak živě až králi začaly naskakovat před očima hrůzostrašné představy.
„A dost“ vykřikl najednou Zikmund. „Mám už těch povídaček plné zuby“ rozzlobil se. „Za tuhle opovážlivost půjdeš se mnou v čele mého vojska.“
„Aby sis příště vyprávění podobných nesmyslů rozmyslel.“

Svázal šaškovi ruce za zády, dotlačil jej před dům a zavelel k nasednutí na koně.
Královská jízda se majestátně vyvalila z vesnice směrem k vojenskému táboru. V čele jel král, vedle na uvázaném koni seděl zkroušený šašek.
A za nimi se lesklo brnění po zuby ozbrojených vojáků královy osobní stráže. Dusot koní se blížil ke spícímu ležení.
Ještě než se stačil usadit prach rozvířený kopyty koní seskočil král z koně. To co viděl jej vyděsilo. Mrtvolné ticho občas protnulo zachrápání některého
ze spících vojáků. Zikmund se rozběhl a rozčíleně začal křičet a kopat do spících vojáků. Nikdo z nich však nereagoval. Král si vzpomněl na šaškovo vyprávění o
místní příšeře, drápy ostré jako břitva, zuby drtící balvany a pohled do očí, který uspí každého. A když se z nedalekého lesa začal ozývat dupot a hrozivé kvílení
naskočil na koně, dal povel k ústupu a strachy ujížděl i se svou gardou jako o život.

Svázaný Ferdinand se při pohledu na prchajícího krále hlasitě rozesmál. Odpovědí mu byl hurónský smích z lesa. Z útrob stromů právě vystoupili
dva kluci a jedno děvče. Smějíc se doběhli ke spoutanému šaškovi a vysvobodili jej z pout. „Michale, Martine, Hanko“ přivítal Ferdinand své kamarády.
„Ani nevíte jak rád vás vidím“ dodal a všechny je objal. „Takovouhle příšeru si nechám líbit“ smál se šašek až se za břicho popadal.

„A teď, ještě jedno překvapení.“ tajemně se usmál a z kapsy vytáhl králův pečetní prsten, který mu svlékl, když ho král svazoval.
Všichni společně sehnali pergamen, na který napsali rozkaz k ústupu. Zprávu zapečetili, označili Zikmundovou pečetí a vsunuli ji do ruky spícího velitele vojska.
Poté se vesele vydali zpátky k Bouzovu.

Útok byl zmařen a hrad i jeho obyvatelé byli zachráněni. A král Zikmund? V šíleném úprku před domnělou příšerou spadnul z koně a ošklivě si pochroumal záda.
Na nějaké válčení ho pak úplně přešla chuť.