Legenda o pětilisté růži XII, XIII, XIV, XV, XVI

Do temnoty

 

Ocitl se v úzké chodbě vytesané do kamenného podloží města. Do neúprosného ticha, kde slyšel jen tlukot vlastního srdce, se občas přidal vzdálený zvuk kapek padajících ze stropu tunelu. Několik metrů vedla cesta jen přímo, brzy však narazil na první rozcestí. Znovu mu do mysli vytanula myšlenka, která ho provázela od doby, kdy vyrazil na výpravu. Vlastně neví, kudy kam. Myslel si, že ho něco napadne cestou sem. Marně. Rozhodl se, že se na každé odbočce vydá vlevo, aby věděl kudy se případně vrátit. Světlem louče zkoumal vlhké stěny okolo sebe a rozumně vážil každý krok. O podzemí už dříve slyšel různé zkazky, o lidech, kteří do katakomb vstoupili, ale už se nikdy nevrátili. Ztratili se ve spletitém labyrintu? Nebo si tu černokněžník pojistil svou starou laboratoř a nakladl do chodeb pasti? Tahle myšlenka mu zrovna klidu nedodala. Dusivá temnota, kvůli níž bylo vidět jen pár kroků dopředu, ho společně s úzkými prostory a těžkým vzduchem postupně naplňovala strachem. Snažil se obrnit a sebrat odvahu. Krom toho občasného kapání vody panovalo všude nezvyklé, hrobové ticho.

 

Jako by tu v podzemí nebyl vůbec žádný život. Vzpomněl si na jednu dávnou příhodu. Ještě když byl v armádě, dostali se s králem a malou jednotkou jeho nejvěrnějších do jednoho podzemí. Pod nohama jim tam jako splašené pobíhaly desítky krys. Sotva je stačili zašlapávat. Někteří vojáci znechuceně nadávali. Král je však uklidňoval, dokud jsou tu krysy, nic vám nehrozí, horší by bylo, kdyby byl tunel prázdný, to by na vás nejspíš čekalo něco mnohem horšího.

 

Vzpomínka, která prolétla Richardovi hlavou, mu moc klidu nepřidala. Zastavil se, v očekávání že uslyší alespoň vzdálený zvuk zaškrabání krysího drápku nebo vypísknutí. Odpovědí mu bylo jen ticho. Zhluboka se nadechl zatuchlého vzduchu, aby si dodal odvahy a vyrazil vpřed.

 

Došel na další křižovatku a bez nějakého většího rozmýšlení se chtěl dát znovu vlevo. Najednou však ucítil nepřirozený tlak na hrudi a připadal si, jako by jej něco táhlo za krk. Pozorně světlem pochodně prohlédl obě chodby, ale ničeho neobvyklého si nevšiml. Nakročil tedy do levé chodby, tahání na krku bylo náhle silnější. „Že by ho nějak tahaly popruhy na batohu?“ pomyslel si a sundal vak ze zad. Tahání nepovolilo, zároveň ucítil slabé vibrování na hrudníku. Sáhl pod košili a vytáhl medailonek s pětilistou růží, který dostal od Kristýnky pro štěstí. Promnul jej v dlani a cítil jeho chvění. Jakmile rozevřel dlaň, uviděl, jak se růže lehce zaleskla. Jeden z okvětních lístků však slabě svítil. Ukazoval do chodby vpravo. „Že by mi medailonek ukazoval správný směr?“ zaradoval se Richard. V hlavě mu najednou zazněl slabý hlásek jeho milované: „Následuj růži a své srdce.“ Nahodil si tedy batoh na záda a s pochodní v jedné ruce a dýkou a medailonkem v druhé vstoupil do chodby vedoucí vpravo. Cestou mu začalo pomalu docházet, že nebýt medailonku, bloudil by v tomhle labyrintu až do skonání věků. Na každé z dalších křižovatek se podíval na růži ve své dlani a ta mu ukázala cestu.

 

Nevěděl, jak dlouho putuje, ale doufal, že jde alespoň správným směrem. Až tak moc věřil medailonku. Strávený čas v temnotě jej však začínal vyčerpávat. I sebelépe vycvičený voják potřebuje odpočinek, jinak jej dožene únava a on se přestane soustředit. Ve spletitém labyrintu chodeb však na oddech nebylo pomyšlení. Zrovna když si Richard utíral pot ze zpoceného čela, přehlédl jeden z výklenků. Prošel kolem bez povšimnutí, ale světlo pochodně probudila tvora čekajícího na svou kořist. V temnotě se najednou rozzářilo několik očí. Tvor opatrně vylezl ze své skrýše a tiše, jako můra přitahovaná světlem, se vydal za září pochodně, přímo za svou obětí.

 

Vycvičený vojenský instinkt Richarda přinutil zastavit. Něco bylo v nepořádku, zdálo se mu, že v temnotě za sebou zaslechl zvláštní zvuky. Tiše a napjatě poslouchal, ale všude kolem bylo jen hrobové ticho. „Nejspíš se mi něco zdálo,“ pomyslel si a rozhodl se pokračovat. Zničehonic ustrnul v půlce kroku, s levou nohou stále ve vzduchu, přímo pod jeho nohou byl v podlaze velký kámen, který jako by nezapadal mezi ostatní. „Možná už z toho tady šílím,“ pomyslel si Richard, ale balvan raději překročil.

 

Po pár metrech se objevila další křižovatka. Z chodeb se linul zvláštní hnilobný zápach, hned si uvědomil, že je v pasti. Z temnoty na něj zíralo několik očí. Palcem pohladil medailonek a pomalu jej vsunul do kapsy. Pevněji sevřel dýku a přemýšlel. Cesta zpátky byla volná, mohl by zkusit najít nějakou okliku. Než se však stihl rozhodnout, z obou chodeb současně proti němu něco vyrazilo. Oči plné nenávisti, připravené zabíjet a mrzačit, se přibližovaly obrovskou rychlostí. Richard se zaměřil na nestvůru v chodbě po své pravé ruce a vrhl proti ní dýku. S odporným mlasknutím čepel dýky pronikla okem jedné z nestvůr a ta bolestně zavyla. Ryk, který trhal uši. Zranění nestvůru zastavilo, ale ještě neměl vyhráno, najednou se z levé strany přiřítila obrovská černá koule valící se na něj.

 

Osminohá stvůra s obrovskými kusadly už byla jen kousek od něj. Vytáhl z pochvy druhou dýku, přikrčil se a s obrovským štěstím sekl příšeru nad hrozivě vyhlížející tesáky. To už do něj ale pavouk narazil a oba se pak v zápasícím klubku sunuli po vlhké podlaze. Richardovi při tom nárazu vypadla dýka z ruky a se zacinkáním dopadla nedaleko od něj. Nestvůra ležela na své oběti, kusadly se jí snažila prokousnout krk, do toho kmitala nohama a snažila se Richarda znehybnit. Pár kapek jedu z jejího kusadla dopadlo na Richardovo rameno a on ucítil pálivou bolest, jak se jed propálil přes jeho košili a zanechal na rameni spáleninu. Zasykl bolestí a instinktivně si chtěl ránu přikrýt dlaní. Vtom mu však bránil útočící pavouk. Zatím tak jen jednou rukou úspěšně odrážel pavoučí útoky a druhou rukou poslepu hledal na zemi dýku. Pomalu mu docházely síly. Ještě chvíli a pavouk ho dostane. Konečně ucítil ostří dýky mezi svými prsty. Střenkou vrazil pavoukovi vší silou do jednoho z jeho ok. Nestvůra chvíli polevila v útoku.

 

Toho Richard využil, přehodil si dýku v ruce a bodal a bodal. Cítil, jak pavouk ochabuje a umírá. Nakonec se pavoučí nohy rozjely do stran a tělo dopadlo přímo na Richarda. Ten se uvězněný pod tělem nestvůry skoro nemohl hnout. Druhá stvůra, o které si Richard myslel, že je mrtvá, se s dýkou v oku pomalu přibližovala. Nikam nechvátala, věděla, že její oběť je bezmocná. Zoufalý Richard ji nechal přijít blíže a z posledních sil proti ní vrhnul dýku. Trefil se přesně, stvůra se zacukala a byla mrtvá dříve, než se s hlasitým zaduněním sesunula na zem.

 

Uvězněný pod pavoučím tělem se pokoušel vysoukat ven. Pomalu, s hlasitým funěním a nadávkami se mu to postupně dařilo. Už měl vytažené skoro celé tělo, ještě chvíli, ještě zabrat a budou venku i nohy a on bude konečně svobodný. Třeba se z téhle šlamastyky ještě dostane živý a zdravý. Pohled mu zabloudil do chodby, odkud přišel. Přímo z ní na něj shlíželo několik očí. A on tu ležel bezbranný a neozbrojený, pokud pavouk zaútočí, je s ním amen. Stvůra se rozhodla využít příležitosti a rozeběhla se přímo na nebohého Richarda. Ozvalo se prásknutí následované řevem, při kterém tuhla krev v žilách. A oči zmizely. Richard nemohl uvěřit tomu, co právě viděl.

 

Konečně se vysoukal zpod mrtvoly, sebral dýku a připravený k boji se vydal k místu, kde zmizely pavoučí oči. Místo balvanu, na který málem šlápl, tam v zemi zela díra plná ostnů. Na nich byl nabodnutý mrtvý pavouk. Na smrt vyčerpaný Richard se s úlevou posadil na zem a rozklepal se. „Chvíle odpočinku mi určitě neuškodí,“ usoudil. Stále však napjatě poslouchal okolí a nebyl schopný zbavit se děsivých myšlenek na to, co ho ještě čeká ve tmě. Sevřel v dlani svůj medailonek, který mu dodal odvahu a pomalu se zvedl.

 

 

Čarodějova skrýš

 

Poté, co viděl, jak past pohltila příšeru, postupoval ještě opatrněji než doposud. Pečlivě ohledával okolí, aby na nic nešlápl a nespustil tak další z pastí. Prošel několik dalších křižovatek, až ke svému překvapení narazil na obyčejné dřevěné dveře zamčené robustním visacím zámkem.

 

Medailonek v jeho ruce se najednou silněji rozvibroval. Nepochyboval, že je u cíle své cesty. Pozorně prohlédl dveře a jejich zámek. Dokonce přiložil ucho ke dveřím a napjatě poslouchal. „Ticho, stejně jako v celých katakombách,“ pomyslel si. Vytáhl z batohu šperhák, přiklekl k zámku a za slabého svitu louče, položené na zemi, se dal do práce. Štrachání šperháku se s hlasitou ozvěnou linulo podzemím. S nelibostí poslouchal hlučný zvuk linoucí se všude kolem. Neustále se nervózně ohlížel, zda se k němu něco neblíží.

 

„Tímhle na sebe přivolám snad všechno, co ještě v katakombách žije,“ došlo Richardovi, ale nebylo zbytí. Ještě pár pohybů a ozvalo se cvaknutí, ne však vítězné. Šperhák se v zámku zlomil. Nešťastný Richard najednou nevěděl, co dál. Zničeně se posadil na studenou zem. V hlavě mu třeštilo, jak se snažil vymyslet, co dělat dál. Znavený, zraněný, s bolavými žebry od zápasu s nestvůrou a s neustále pálící ranou na rameni. Vtom mu to došlo. „Pavoučí jed,“ zašeptal radostně.

 

„Mohl bych jed využít jako kyselinu a zkusit jím zámek rozpustit.“ Vrátil se zpátky k mrtvole, ruce si omotal starou košilí, co měl v batohu, a začal vší silou lomcovat s pavoučím tesákem. Kůži na rukou mu, i přes přiložený hadr, požíral jed. Richard se snažil bolest nevnímat, ale brzy měl co dělat, aby tesák přes pálení na rukou udržel. S hrozivým zakřupáním se konečně zub uvolnil.

 

Richard se rozběhl zpátky ke dveřím. Z hadrů, kterými si obalil dlaně, už skoro nic nezbývalo. Kůži měl rozežranou a na prstech se mu začaly tvořit puchýře. Postavil kusadlo na zámek a nechal jed stékat přímo na jeho kovové tělo. Rychle vytáhl zpoza opasku čutoru s vodou, aby si zchladil a omyl své jedem potřísněné ruce. Voda byla jako balzám na jeho zraněné dlaně. S nepopsatelným zápachem se začal zámek pomalu rozpouštět, až s hlasitým cinknutím spadl, rozlomený vejpůl, na zem.

 

Dveře se s vrzáním otevřely a před Richardem se objevila malá místnost, připomínající pracovnu, nebo spíš mnišskou komůrku. V rohu, na zaprášené podlaze, stála pryčna, na ní ležel zbytek jakéhosi cáru látky, který vzdáleně připomínal přikrývku. Uprostřed komůrky, na polorozpadlém stole, ležela rozevřená kniha. Richard k ní přistoupil, na zežloutlých listech pergamenu rozeznal několik písmen, číslic a zvláštních symbolů. Opatrně knihu vzal, zavřel a dal ji do batohu. Jinak byla místnost, vyjma vědra v rohu a sklenky, ve které byl kdysi nejspíš inkoust, prázdná. Čaroděj vedl velice skromný život a i Richard zvyklý na občasné nepohodlí na různých taženích musel obdivovat černokněžníkovu výdrž a odvahu. On sám by tu vydržel sotva pár dní, pak by se nejspíše zbláznil. Z té představy se mu udělalo zle. Musí okamžitě vypadnout. Zavřel za sebou dveře a vydal se na zpáteční pouť na povrch.

 

Cesta za světlem

 

S medailonkem sevřeným v dlani se nechal vést podzemním labyrintem. S knihou v batohu a vírou, že pokud půjde vše podle plánu, bude brzy zpátky ve městě, se mu šlo o poznání optimističtěji. Už se viděl, jak si dá v hostinci pořádné jídlo a pak ulehne do voňavé postele. Při představě pořádného řízku se usmál. I ten temný tunel jako by najednou začal vypadat přívětivěji. Nechal se ukolébat dobrým pocitem tak, až přešel jednu z odboček a ocitl se ve zvláštní chodbě, jejíž stěny byly nezvykle hladké. Přejel dlaní po stěně, ale neucítil žádný výčnělek nebo stopu po nářadí, které kamennou chodbu razilo. Skoro jako by tunel nevytvořila lidská ruka.

 

Ucítil zápach tlejícího masa smíchaný s něčím, co nedokázal poznat. Ze všech stran se k němu plížil prapodivný závoj mlhy, který jej postupně obklopil. Nebylo kam utéct, jako by oslepl, nebylo vidět na krok a zápach té podivné mlhy ho plnou silou udeřil přímo do nosu. Pomalu se sesunul na podlahu. Před očima se mu začalo odehrávat děsivé divadlo.

 

Přímo před sebou viděl Kristýnku ležící na palouku, její tělo bylo znetvořené mnoha ranami, ze kterých vytékala krev a barvila okolní trávu rudou barvou. Nad ní se skláněla postava v kápi. Richard chtěl vykřiknout, běžet na pomoc své milované, zabít jejího vraha. Nebyl však schopný se pohnout. Postava sklánějící se nad zmrzačeným tělem se najednou otočila, sundala si z hlavy kápi a Richard spatřil sebe samého, s ďábelským šklebem. „Ty vrahu!“ zakřičela postava a rozplynula se. Richard sklonil hlavu a ve své ruce spatřil dýku, z čepele ještě odkapávaly kapky krve.

 

Bliknutí ostrého světla Richarda na krátký okamžik probralo, ucítil prudké škubnutí, které mu trhlo s pravou rukou. Jakási tajemná síla jej táhla zpět k okraji chodby, odkud přišel.

 

Záblesk tmy.

 

Před sebou uviděl hořící les, po celém těle cítil teplo ohně, které brzy přešlo v nesnesitelný žár. Do nosu jej praštil zápach škvařících se chlupů a kůže. Z lesa vybíhala, šílená strachy, zvířata. Za nimi se bortily zuhelnatělé stromy. Obraz jako z apokalypsy. Pohlédl dolů a spatřil, jak oheň začíná požírat i jeho. Začal se smát, nelidským hlasem plným šílenství.

 

Znovu světlo, tentokrát jasnější, věděl, že jeho jedinou záchranou před děsivými vizemi je dostat se pryč z té proklaté chodby. Napnul veškeré své síly. Ještě malý kousek. V hlavě uslyšel Kristýnčin hlas „To zvládneš, jsem tu s tebou.“ Možná to byl jen další přelud, ale dodal mu sil.

 

Tma.

 

Náraz kamene rozpůlil hradní věž a ta se teď s šíleným rachotem bortících se kamenů sunula k zemi. Vítězný řev desítek hrdel málem přehlušil hluk posledních dopadajících kamenů. „Útok, zabte je všechny!“ uslyšel výkřik ze svého hrdla. Na ten povel se rozeběhlo několik desítek mužů oděných v černých pláštích přímo na hrad. Na jeho vlastní hrad, na kterém byl správcem, na domov všech jeho přátel. Nakonec i on vyrazil. S mečem v ruce prošel branou, překročil dřevěná vrata, ležící rozlomená na zemi. Uprostřed nádvoří klečely vzlykající postavy se zavázanýma očima. Nad nimi stál muž v kápi s obrovskou sekerou připravený setnout jim hlavy.

 

Světlo.

 

V hlavě se mu začínalo rozjasňovat. Konečně dosáhl ústí chodby. Mlha za ním jako by nikdy nebyla. Prostě zmizela, stejně tak začala pohasínat i záře. Zbyl jen slabý plamínek louče, která nějakým zázrakem nezhasla. Rozklepanýma rukama vytáhl zpoza opasku čutoru a hltavě se napil. Čůrek vody mu stekl po vousech přímo na košili. Utřel se, na popálené dlani od pavoučího jedu spatřil malý medailonek od Kristýnky. Přiložil talisman k ústům a políbil jej, to medailonek ho z té šlamastyky dostal. Nebýt talismanu, nejspíš by zůstal ležet v mlžné chodbě a utápěl se v děsivých a depresivních představách do doby, než by nadobro zešílel.

 

 

Záchrana na poslední chvíli

 

Krásné jarní jitro ji probudilo vedle jeskyně, ve které měla svůj malý příbytek. Pokud nebyla zima, raději spala venku. Milovala příchod nového dne, kdy slunce vyšlo nad stromy a pohladilo chladnou zemi svými hřejivými paprsky. Příroda se probudila, mravenečci se dali znovu do práce, aby upravili a zvětšili své mraveniště. Sojčí maminka vyletěla ze svého hnízda, poháněná hartusením svých mláďat, aby sehnala nějakou potravu pro hladové krky. O kousek dál vylezla z nor zaječí rodinka, pro jejich mladé to bude první den venku mimo bezpečí domova.

 

Kristýnka se líně protáhla, chvíli jen pozorovala okolí a nechávala se hřát slunečními paprsky. Myslela na Richarda, kde teď asi je? Postavila ho před nelehký úkol a teď si to trochu vyčítala. Nechtěla, aby kvůli ní riskoval život, ale on se do ní bláznivě zamiloval. Věděla, že ho nepřesvědčí. Vytanula jí vzpomínka na jeho oči plné lásky a něhy, jak na ni hledí, hladí její rudé vlasy a s jistotou v hlase ji přesvědčuje, že ji osvobodí. To odloučení ji ničilo, i kdyby se měli vídat jen jednou týdně, pořád by to bylo lepší, než kdyby se mu na výpravě něco stalo a ona už ho nespatřila nikdy. Pomyslela na medailonek od maminky, který mu darovala pro štěstí. Snad ho ochrání…

 

Dopoledne strávila prací na malé zahrádce, kterou si zařídila kousek od jeskyně. Zalila rostoucí hlávky zelí a sazenice malin, které jí k její radosti samy vyrašily na záhonku, vytrhala neustále rostoucí plevel proplétající se mezi sazeničkami, a když byla s prací spokojena vyrazila na krátkou procházku. Obyčejně byla po práci příjemně naladěná, teď však začala pociťovat jakýsi sílící neklid. Srdce jí bušilo silněji než jindy. I okolní příroda jako by cítila příchod něčeho špatného.

 

Nebe se zatáhlo, všechna zvířata se schovala do nor a pelechů a jediný krkavec, létající v kruzích na obloze, svým ponurým krákáním dělal Kristýnce společnost. Brzy se k osamělému ptáku přidaly dešťové kapky. Zprvu malé, připomínající příjemný letní deštík. Poté se s hrozivým zahřměním spustil liják. Přes provazy hustého deště bylo vidět sotva na pár kroků. Kristýnka se rozeběhla, aby byla co nejdřív schovaná ve své jeskyni. Po pár krocích byla promočená na kost. Čvachtající a odletující bahno jí zmáčelo šaty, takže brzy vypadala spíš jako strašidlo než víla. Naštěstí byla nedaleko své jeskyně, a tak brzy dorazila do suchého domova.

 

Kristýnka si v jeskyni rozdělala malý ohýnek. Kouř stoupal puklinou ve skále, která sloužila jako komín, a teplo z ohně brzy rozehřálo zkřehlou vílu. Převlečená do čistých šatů tu teď seděla, pozorovala tanec ohně a přemýšlela nad maminkou. Co asi dělá? Uvidí jí ještě někdy? Jedinou památku, kterou na svou milovanou maminku měla, byl medailonek. Dala jí ho už v kolíbce. Tatínka nikdy nepoznala, když se na něj maminky ptala, vždy jen s těžce skrývaným zármutkem odpověděla, že padl kdesi v bitvě. Víc se prý nemá ptát. Když viděla, jak vzpomínání na tatínka maminku trápí, už se neptala.

 

Brzy se nad lesem začalo stmívat. Déšť pomalu ustával a kapky vody s hlasitými cákanci dopadaly do kaluže před jeskyní. Kristýnku pomalu přemáhal spánek, rozhodla se pořádně si odpočinout, aby byla druhý den připravená na další práci na zahrádce. Usnula ve svém lůžku, poskládaném ze smrkových větví, klidným spánkem.

 

Najednou šla temným tunelem, přímo za jakýmsi mužem, který v jedné ruce svíral louči, kterou prosvětloval nejbližší okolí, a v druhé držel připravenou dýku. Cítila jeho narůstající strach smíchaný s odhodláním. Něco, nebo někdo ho poháněl kupředu do míst, kam by normální smrtelník nevkročil. Chtěla se muže dotknout, dodat mu sílu, nebo jej jakkoliv podpořit, ale nešlo to. Byla jen přelud. Celou dobu se vznášela za ním. Z nějakého jí neznámého důvodu věděla, kam muž míří a kudy má vést jeho cesta. A on ji naslouchal, i když byla jen přelud. Ucítila podivné nutkání se zastavit. Muž před ní udělal to samé. Zvažoval další krok, něco se mu na tom místě zdálo podivné. Konečně se znovu tiše rozešel. Celým tělem jí náhle proběhlo silné mrazení, jako zásah jakýmsi ledovým šípem. Nemohla se hýbat, křičet ani dýchat. Dívala se do několika žlutých očí, ve kterých viděla smrt.

 

Probudila se na svém lůžku v jeskyni, zbrocená potem z noční můry. Dohořívající poleno chabě osvětlovalo zdi jeskyně. „Byla to jen noční můra, nic se neděje,“ ujišťovala se. Vstala, aby se trochu uklidnila. Déšť venku znovu zesílil, jeho šumění však dodávalo Kristýnce klid na duši. Chvíli poslouchala příjemné zvuky padajícího deště, až se uklidnila. Zalehla zpátky na své lože a brzy zase usnula.

 

Znovu se ve snu vrátila do jakési chodby. Teď však viděla muže ležícího na zemi pod příkrovem husté mlhy. Zmítal se, jako by byl v křečích, bolestně křičel a z očí mu tekly slzy. I přes obličej plný až zvířecího strachu a bezmoci poznala v ležícím muži Richarda. Nevěděla, co jí ta proklatá mlha, valící se chodbou a požírající vše dobré, udělá. Věděla však, že je jediná, kdo může Richarda zachránit. Odvážně se vrhla do neznáma. Hustý opar ji zahalil tak, že brzy neviděla ani na krok. Poslepu nahmatala mladíkovu ruku a vší silou zabrala. Už nebyla jen přeludem, na malý okamžik se dostala do podzemí. Byl těžší, než si myslela. Pomalu, krok za krokem jej táhla ze zajetí toho prokletého místa. Cítila, že jí nezbývá moc času. Ještě chvíli a s jejím milým bude amen. Mlha jako by z ní vysávala veškerou sílu, přišlo jí, že na světě už není nic dobrého. Chtělo se jí plakat, už nechtěla žít. S pocitem, že nic nemá smysl se vypotácela z mlhy, padla na studenou podlahu tunelu, kde jí dostihla temnota.

 

„Je temnota věčná?“ zeptala se sama sebe. „Není, když budeš věřit v lásku, světlo se vrátí do tvého života,“ pronesl mužský hlas a ze tmy se vynořil Richard, objal ji a láskyplně políbil na čelo.

 

Zesláblá a s horečkou se probudila v jeskyni, venku se pomalu rodil nový den.

 

 

 

Na povrch

 

 

Když trochu zklidnil své pocuchané nervy, sebral odvahu a vydal se ostražitě na zpáteční cestu. Veden medailonkem se teď snažil překonat znovu narůstající únavu a nespadnout zase do nějaké z čarodějových pastí. Čím déle byl v labyrintu, tím mu byla větší zima. Nejen z těch proklatě chladných stěn, které ho neustále obklopovaly. Ale i z kapek, které padaly ze stropu, stékaly po jeho blonďatých vlasech a studivě zmáčely jeho košili. Měl toho všeho plné zuby, zima, chlad, ticho rušené jen jeho kroky ho dováděly k šílenství.

 

Plamenem louče osvětloval cestu před sebou a mžourajícím zrakem hledal, nebo spíš odhadoval, nebezpečí, které by na něj mohlo ve stínech číhat. Každý stín v jeho představivosti narůstal do obřího pavouka, jedovatého hada nebo jiné nebezpečné obludy. Jak dlouho tohle ještě vydrží? Co když se tu ztratí navždy? Jedna z kapek ze stropu dopadla přímo na jeho pochodeň. Pár zapraskání dohasínajícího dřeva a pak jen tma, mísící se se zbytkem kouře uhaslé pochodně.

 

„A je to…“ Příval očekávaných sprostých slov se však nekonal. Slabý paprsek, sotva viditelný, osvítil Richardovi cestu. Jak říká přísloví, tonoucí se i stébla chytá, Richard vyrazil rychle vpřed. Nehledě na nebezpečí, které na něj na každém kroku mohlo číhat. Teď nebo nikdy, a hlavně vpřed. Paprsek se pomalu začal zvětšovat, Richard zrychlil a posledních pár metrů už běžel jako o život. Bál se ohlédnout, aby neztratil paprsek z dohledu.

 

Doběhl ke dveřím, jejichž klíčovou dírkou prosvítal proužek světla. Dveře naštěstí nebyly zamčené, a tak jimi Richard rychle vklouzl dovnitř. Ocitl se v prostorném sklepě plném všelijakých zásob. U zdi stálo několik pytlů, hned vedle ležel na stole malý soudek, podle vůně plný červeného vína. Na dřevěném tácu tu ležel nakrojený bochník sýra posetý kolem drobky od chleba. „Zřejmě pozdní večeře k vínu,“ pomyslel si Richard. Tiše vyklouzl ze sklepení přímo na jakýsi dvůr mezi budovami. Někde na konci dvora hrozivě zaštěkal pes, naštěstí přivázaný na řetězu, takže nemohl Richardovi ublížit. Jakmile chlupatého hlídače okřikl nerudně znějící hlas z nedalekého domu, pes zmlkl.

 

Richard proklouzl nezamčenými vraty průjezdu na ulici. V dáli už svítalo a na něj, teď už plnou vahou, začala dopadat tíha a únava z předešlé noci. V roztrhaném oblečení, špinavý od krve a všeho možného, v čem se v podzemí vyválel, vypadal jako nějaký žebrák. Naštěstí takhle brzy ráno město ještě spalo, takže ulice byly prázdné. Neviděn, brzy dorazil zpátky do hostince, odemkl svou komůrku, zlehka se omyl v připravené misce, a jako podťatý padl do postele, kde okamžitě usnul.