Čert

Čert

Anotace: pohádka ironicko-mysteriózní

Nedávno mne navštívil čert. Tedy - pan Čert. Nejprve se zdvořile ohlásil telefonem a svatosvatě se zapřisáhl, že mě nehodlá oloupit, znásilnit ani zabít, ba ani nebude požadovat úpis mé duše. Že si chce jen pohovořit o současném dění, z něhož je velmi nešťastný. I v stručném telefonickém rozhovoru prozrazoval vysokou intelektuální vyspělost. Neměla jsem důvod mu nedůvěřovat, neboť i čert na úrovni má svou čest a umí držet slovo a peklo ctí pevné zákony jako stará dobrá sicilská mafie.
Pan Čert se tedy dostavil v elegantním společenském oděvu s kyticí rudých růží v ruce. Byl velmi sympatický. Pozvala jsem jej dál a nabídla mu šálek čaje a kousek dortu.
"Jsem nesmírně potěšen, že jste mne bez obav přijala. Bloudím světem již mnoho let a dosud jsem nenašel jediného přítele či alespoň kamaráda," řekl a dojatě i trochu mlsně pohlížel na mne a na dort. Doufala jsem, že nedojde k záměně. Křivdila jsem mu. Měl pouze hlad, protože poslední peníze utratil za růže a oblek. "Vystudoval jsem práva, ekonomii, filozofii, sociologii a politologii, dokonce i dějiny umění," pokračoval pan Čert, "a čím víc toho vím, tím jsem zoufalejší a mám krutější deprese. Doktor Faust chtěl dokonce z podobných důvodů spáchat sebevraždu. Potřebuji nutně pomoc odborného psychologa!" A truchlivě se odmlčel.
Řekla jsem mu, že odborný psycholog sice nejsem, ale radím, aby se jel zotavit do některého daňového ráje, kde bude v bezpečí před anděly i úřady, navíc v místech oplývajících přírodními krásami a teplým podnebím.
"Před anděly strach nemám," namítl, "mám strach z lidí. Když jsem opustil svůj domov a přišel na Zemi, zjistil jsem, že peklo je tady. A budu zde muset zůstat až do skonání světa."
"To už nebude dlouho trvat," snažila jsem se ho uklidnit. "Podle nejrůznějších prognóz, věšteb a konspiračních teorií se konec světa velmi rychle blíží."
"Zaplať pánbůh," pravil pan Čert s úlevou a náboženskou tolerancí, která u tak vzdělaného tvora nepřekvapovala
"A proč jste vlastně opustil svůj rodný Hádes?" zeptala jsem se s účastí a přátelskou zvědavostí. Charakter pana Čerta mne začal zajímat a přitahovat.
Tvář mého hosta se oživila: "Chtěl jsem prosadit jisté reformy podle vzoru vyspělých společností jednadvacátého století," odvětil s vizionářským pohledem do neurčita. "Přál jsem si, aby i v mé domovině zavládlo dobro, vzdělanost, sociální spravedlnost a lepší hospodaření. To se však nelíbilo pekelnému knížeti, který je velice konzervativní a lpí na starých strukturách. Navíc má pouze základní vzdělání a trpí fóbiemi."
"To je skutečná tragédie pro vedení státu," podotkla jsem nikoli ironicky.
"Ano. Byl jsem z pekla vyhoštěn, vyobcován, exkomunikován, a jsem teď psanec, kacíř, disident, bezdomovec a nezaměstnaný."
"Tak dopadlo už mnoho reformátorů, učenců a světců, dokonce ještě hůře, jak jistě víte," pokývala jsem soucitně hlavou. Bylo mi jej upřímně líto.
"Ovšem. Jaká strašná ironie osudu! I toho mého! Jsem čert, přes to vše stále jen čert!" zvolal pan Čert zoufale, chytil se za hlavu a rozplakal se jako dítě.
"Ale vůbec ne!" zajásala jsem. "Vy už přece dávno nejste čert! Je úžasné, jak jste se dokázal tak šlechetně a statečně polidštit. Miluji rebely, svobodné duchy a individuality. Konečně mám toho pravého přítele a vy dobrou přítelkyni. Konečně mě nikdo nebude podvádět, okrádat, rozčilovat a deprimovat vraždami, ekonomickými krizemi, statistikami, devalvacemi, stupidními reklamami a jinými výdobytky současného pozemského podsvětí. Vyhodím televizi a budeme se spolu věnovat duchovnímu růstu. Jako ve starém Řecku."
Obličej pana Čerta se rozzářil mystickým světlem a oddaností, jakou jsem dosud ve tváři žádného stvoření neviděla. "Vzala byste si mne?" zašeptal nesměle. "Mohl bych vám nabídnout svoji ruku a duši? To by mě spasilo."
"Tak to tedy nééééé!" zaburácel náhle odněkud hromový hlas. "Žádná spása se konat nebude! Čert patří v konečném důsledku k peklu, a já ho tam dostanu, i kdybych měl na to obětovat svou historickou identitu!"
Nastala chvíle strašidelného ticha. Pak se pan Čert poslušně zvedl ze židle, políbil mi na rozloučenou ruku a vyšel sklesle ze dveří. Na schodech zmizel. Vypařil se jako po výbuchu atomové bomby. Nezůstal po něm ani onen pověstný stín, vypálený do kamene, jenž by mi připomínal jeho památku a dobré srdce. Ale čí byl ten hlas? Čí?.
Autor Dolma, 25.08.2014
Přečteno 599x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: vodnař, RyxiraAmyGinger
ikonka Komentáře (1)

Komentáře

krásné počtení žijeme v pekle tak se nebojíme

25.07.2016 13:22:16 | vodnařreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter