Kouzelný strom života

Ve vesnici daleko za královstvím žije chudá rodina. Jednoho jarního dne v rodinné zahradě vyrostl silný strom. V ten den strom vykvetl a svými zářivými duhovými květy oslovil pyšnou královnu, která se rozhodla po deseti letech navštívit svůj chudý lid ve vesnici.

Královna zastavila kočár a prohlížela si strom, zalíbil se jí. Přišla blíž k plotu a zazvonila na dveře.

 „Dobrý den, uctivá královno, co byste si od naší chudé rodiny přála?“ Zeptal se překvapeně starší pán, když vyšel ze své chaloupky.

 „Dobrý den. Tenhle strom vám sem vyrostl sám?“ Zeptala se královna.

„Ano, bůh ho k nám seslal z nebe,“ odpověděl radostně vesničan.

 „Čím jste si zasloužili dar od samotného boha?“ Ptala se dál zvědavě.

„Moje manželka se stará o čtyři krásné kluky, vychovává je. Hodně přesliček si už na nich zlomila, ale vyrostli z nich slušní mládenci.“ Pyšnil se vesničan.

„Dobrá, ať Vám i Vaší rodině přeje bůh štěstí,“ usmála se královna.

 

 

„Každé léto náš strom plodí zlatá jablka, výsosti,“ prozradil mládenec, který vyšel z chaloupky sekat dřevo do kamen.

 „Dobrá, na začátku léta k vám zajedu znovu a koupím si jedno zlaté jablko,“ rozhodla královna.

Mile se rozloučila s vesničany a odjela si s kočárem zpátky na svůj zámek.

 Uběhly tři měsíce a strom života začal plodit.

 Královna si přijela pro zlaté jablko: „Vy mi dáte zlaté jablko a já vám dám listinu, která říká, že tenhle pozemek je navždy váš, nebudete z něj platit daně ani odvádět dávky mně,“ smlouvala královna.

Rodině se nabídka moc líbila, tak souhlasili.

Královna spokojeně odjela domů se zlatým jablkem.

Jablko zářilo a vonělo, tak královnu napadlo, že jablko daruje čarodějnici pro výrobu léčivého lektvaru.

Ale dala čarodějnici podmínku: „Dám ti jablko, ale necháš mi z jablka semena a ten lektvar bude pomáhat nemocným lidem i zvířatům.

„Dobrá,“ poslechla čarodějnice královnu a přinesla jí semena z jablka.

Semena vypadala jako diamanty, co se třpytily na slunci. Královna se zaradovala a hned zasela semena do zahrady a nařídila nejlepšímu zahradníkovi, aby se o semínka staral.

 Ale semenáčky jen rostly, ale nedávaly plody.

 Jednoho dne se královna naštvala a šla se na mladé stromky podívat sama.

 „Proč neplodíte?“ Zeptala se jich mile a sedla si k nim.

„Nikdo nám nezpívá, nikdo nás nemá tak rád jako ty,“ postěžovaly si semenáčky.

„Dobrá, tak odteď se budu věnovat vám já,“ usmála se královna a zpívala semenáčkům.

 Ale semenáčky pořád neplodily.

O rok později se královna semenáčků ptala znovu: „Co vás trápí, že neplodíte?“

 „My plodíme až v padesáti letech a to jedině, když je úplněk a jsme bez škůdců, a zalévat musíš křišťálovou vodou z lesní studánky,“ Pronesl nejstarší stromek mohutným hlasem.

 „Fajn, když se o vás budu starat a slíbím, že to jablko chci dát své dceře jako svatební dar, když jí bude za rok dvacet a za rok se chce vdávat,“ povzdychla si smutně královna.

„Tak až bude mít narozeniny, přiveď dceru klidně i s jejím milencem k nám,“ navrhl nejmladší stromek. „A přines už tu křišťálovou vodu, mám suché kořeny,“ promluvil nejstarší unavený strom.

Královna poslechla stromky, vzala porcelánový džbánek a nabrala vodu ze studánky.

„Pro koho potřebuješ svěcenou vodu?“ Promluvila vodní víla a vyšla ze studny.

 „Pro stromy života,“ Královna.

 „Hej, slyšíš to, hejkale! Královna přestala být pyšná!“

Volala radostně víla do lesa.

 „V tom případě musím královně pogratulovat,“ poklonil se hejkal a daroval královně náhrdelník s krystaly lesa.

 „Až budeš v nebezpečí, ochrání tě sama příroda za tvou trpělivost a péči o stromy života,“ pronesl slavnostně.

 Víla mezitím královně část vody ze studánky přesunula magii do královniny studny se slovy: „Využívej vodu pro ti, kteří ji potřebují nejvíc, jinak zmizí,“

Královna poděkovala a věděla, že si těchto darů z lesa bude vážit do konce života.

Večer přišla do zahrady zalít stromy.

„Jé, královnička má nový řetízek, přímo z lesa,“ usmál se nejmladší stromek.

 „Ten je nádherný,“ řekl starší stromek vedle něj.

 „Krásný jako les,“ doplnil třetí strom.

„Ticho, mládeži, naše královna nám chce zpívat,“ umlčel mladé stromky nejstarší strom a podíval se na královnu.

Královna stromům začala zpívat.

Zpívala jim o lásce, o dobrodružství v lese a o kouzelném lektvaru, který uzdraví všechny nemocné.

Když dozpívala, nejstarší strom se královny zeptal: „Není u brány naší zahrady ta tvoje krásná dcerka se svým čestným mužem?“

Královna se překvapeně podívala k bráně.

A opravdu, u brány stála její dcera se svým milencem.

„Pojďte oba dál, stromečky se na vás už roky těší,“ promluvila vřele královna a odemkla bránu.

Dívka s mužem vešli váhavě do zahrady a podívali se na stromy. „To jsou krásné stromy,“ dívka přišla k stromům blíž.

„Nikde jsem takové stromy neviděl, každý je originál,“ poznamenal chlapec, ale ke stromům blíž nepřišel.

„Jsme z jednoho jablka,“ prozradil nejmladší strom.

„Kouzelného zlatého,“ doplnil starší stromek.

 „Vy toho namluvíte až moc, mládeži,“ promluvil po chvíli spaní nejstarší strom.

„Kdy bude ta svatba?“ Zeptal se dívky.

„Nevím, jestli mě chce,“ podívala se smutně na chlapce, který se ke stromům bál přijít blíž.

„Vidím mu v očích, že by za tebe život svůj dal. Být tebou, vzal bych si ho klidně hned tady,“ pokračoval moudrý nejstarší strom.

„A vůbec, chlapče, proč se bojíš přijít blíž k nám? Bojíš se, že tě pomlouváme?“ Promluvil moudrý strom na chlapce.

„My nepomlouváme, my rozdáváme radost ze života,“ zasmál se nejmladší stromek.

Dívka vzala chlapce za ruku a dovedla ho ke stromům.

 „No tak už řekni, jestli svou princeznu máš rád,“ promluvil nejmladší stromek a zasvítil.

„Tak ji polib, moc se stydíš!“ usmál se starší stromek.

Nejmladší stromek se rozesmál a začal kvést.

„Vem si ji dřív, než ty květy uvadnou,“ přemlouval starší stromek a přidal se k mladšímu stromku.

 „Ale já pro ni nemám prstýnek,“ posmutněl chlapec stydlivě.

 „Pojď ke mně blíž,“ moudrý strom dostal nápad.

 „Za chvíli je úplněk, dozrají každému stromku plody, každé jablko jiné barvy. Natrhej jablka, popros čarodějku, aby ti pomohla vyrobit z jejich šťávy nápoj, který podáš dívce ráno po svatbě. A semínka si ukryješ do medailonku a zasadíš je na svou zahradu.“

Starý strom nečekal na chlapcovu odpověď a s pomocí královny a mladších stromků mu vystrojili svatbu pro dívku.

„Jak se jmenuješ ty, krásná dívko?“ Promluvil strom středního věku.

 „Elena,“ řekla dívka a přišla blíž ke stromku.

 „Co máš za úmysly, puberťáku?“ povzdychl si starý strom a starostlivě sledoval mladší strom.

„Neboj, mám pro ni svatební šaty a střevíčky,“ usmál se stromek a podal dárky dívce.

„Tvé jméno zní jako princeznovské. Ty jsi princezna?“ Zeptal se zvědavě.

„Ne, jsem sice z města, ale princezna nejsem,“ přiznala dívka.

 „No tak budeš princezna,“ znovu se zasmál stromek.

Dívka si oblékla šaty a chlapec jí pomohl zavázat střevíčky.

„Královno, to je hezký pár, že mám pravdu?“ Zazářil mladší stromek.

 „Nečekala jsem, že ze semínek vyrostou stromy, co budou dobří jako duchové lesa,“ usmála se po dlouhém mlčení královna a přinesla prstýnky pro pár.

„Eriku, chceš si mě vzít?“ promluvila tiše. „Myslíš, že jsem někdy myslel na jinou?“ usmál se Erik a dal své nevěstě prstýnek. Elena dala prstýnek Erikovi taky.

Na nebi se objevil stříbrný měsíc a svým světlem rozzářil jablka na stromech a hned dozrála.

 Erik si jablka chvíli prohlížel, pak je natrhal do šátku a v tu noc ještě zaťukal čarodějnici na dveře.

„Kdo ťuká tak pozdě v noci?“ zívla čarodějnice a položila po dlouhém čtení svou knihu kouzel.

 „Já, Erik.“ „Co chceš?“ zívla znovu. „Prosím o vyrobení nápoje z těchto jablek a semena schovat do tohoto medailonku, zaplatím 10 zlatých mincí a 1 džbán bylinného čaje,“ řekl poctivý chlapec.

„Dobrá nabídka,“ usmála se unavená čarodějnice a vyrobila chlapci nápoj.

Ráno chlapec čarodějnici zanesl džbán čaje a 10 zlatých mincí.

Čarodějnice poděkovala a dala princi nápoj z jablek a semena skrytá v medailonku.

Princ nápoj zanesl dívce do pokoje a položil skleničku na stůl.

Teprve se začalo rozednívat, dívka ještě spala.

 Chlapec otevřel okno a podíval se na královninu zahradu, byla orosena deštěm.

Ptáci tiše zpívali, ale stromy si už nahlas povídali.

„Tiše, má milá ještě spí,“ zavolal na stromy chlapec.

 „Tak pojď k nám, zrovna jsme si povídali o tobě, jak se snažíš na dívku zapůsobit,“ hlásil nejmladší strom a další dva mladí stromky chytly s ním další záchvat smíchu.

„Pane bože, poraď starému stromu. Co mám s tou mládeží dělat?“ Zoufale se díval moudrý strom do nebe a čekal na zázrak.

Erik vyskočil z okna a běžel v pyžamu do zahrady za stromy.

 „Přece mě poslouchat,“ zasmál se a opřel se o starý strom.

Mládež ztichla.

„Kdo se odvážil mi tady mluvit do vlády?“ zasmál se strom.

 „Asi duch,“ vyprskl nemladší strom smíchy.

 „Já tady vidím našeho Erika,“ podíval se vesele starý strom na chlapce v pyžamu.

 „Dobré ráno, zahrado!“ zavolala dívka z okna.

 „Hele, Eričku, vstala ti milenka z postele, nechceš jí jít do města koupit šaty? Dám ti rubín, který jsem v půdě našel svými hlubokými kořeny,“ napadlo mladší strom.

„Dobrý nápad, aspoň mi nikdo nebude přebírat vládu,“ usmál se přátelsky starý strom a mrknul na Erika.

„A vyber jí barevné, takové, jaké barvy mají naše květy,“ pousmál se nemladší stromek.

„Těch tvých perliček už bylo včera dost,“ zasmál se starý strom.

„Ale dnes je nový den,“ nedal se mladý stromek.

 „On ti neuteče, neboj,“ utišil nemladší strom starší stromek vedle něj.

„Oblékni se a jdi do města,“ řekl Erikovi moudrý strom a dal mu slíbený rubín.

 „Půjdu a děkuji,“ usmál se Erik a vrátil se do svého pokoje.

Mezitím se převlékla i Elena, vzala si skleničku s nápojem a šla do zahrady navštívit stromy.

 „Pánové, co je tohle za nápoj z těch vašich jablek?“

 „Mé jablka jsou z čistého měsíčního prachu, který přináší moc rozumět zvířatům,“ prozradil stromek středního věku.

„Moje jablko je moudré a přinese ti do života chytrost, lásku a naději,“ zašeptal moudrý strom.

„Moje jablko je vtipné a tajemné,“ zasmál se nemladší strom.

 „Ty jsi dnes jak čert, co se utrhl z řetězů andělovi,“ trochu se naštval moudrý strom.

 „Ale roztomilý čertík,“ smál se dál.

Mezitím, co si stromy povídaly s dívkou, chlapec si vyjel se svým koníkem do města.

Ve městě potkal královnu, jak si na trzích prohlížela šátky a kabelky.

 „Ahoj, Eriku. Co hledáš tady ve městě?“ Zeptala se královna zvědavě.

 „Dobrý den, královno. Hledám šaty pro svou dívku. Mají být barevné a živé,“ řekl Erik.

„Vedle tohoto stánku je malý stánek s lektvary, tam prodává své zboží i zámecká čarodějnice. Kup si šaty tady ty barevné a u ní si je nech očarovat,“ poradila královna.

Chlapec královně věřil, nechal si poradit.

„Jaký materiál je dobrý na léto?“ Zeptal se chlapec.

 „Šaty utkané z jemných pavoučích vláken, támhle jsou,“ ukázala královna na lehké dlouhé zlaté šaty.

 „Na slunci hrají všemi barvami, když se očarují, budou jako duha,“ pronesla královna tiše.

 „Děkuji,“ Erik šel k prodavači a koupil si šaty za rubín.

Pak přišel za čarodějnicí a šaty si nechal očarovat lesním světlem.

Až k večeru se vrátil ke své dívce.

 Dívka seděla u řeky za chaloupkou a prala oblečení a zpívala řece.

 Erik zastavil koně na cestě, potichu seskočil a položil dívce šaty k vypranému oblečení.

Potichu se vrátil ke koni, znovu nasedl a vydal se do zahrady.

Koně uložil do stájí a šel se podívat na veselé stromy.

 Dívka mezitím, co si Erik povídal se stromy vrátila k chaloupce a dala prádlo sušit na trávu v zahradě.

Uslyšela Erikův hlas a hned se ho zeptala: „Nevíš, kdo mi dal tyhle šaty?“

„Já,“ přiznal se chlapec. „Že jsi byl potichu,“ usmála se dívka.

„Chtěl jsem tě překvapit,“ usmál se chlapec.

Dívka si oblékla šaty a poděkovala chlapci.

Zahrada u chaloupky kvetla dál všemi barvami a stromy života každou noc tiše vyprávěly své příběhy hvězdám na nebi.