Beruška

     „Je zbytečné přemýšlet nad tím, jestli si mě někdo bude nebo nebude pamatovat. Mně je to jedno.“ 

     „Tobě je to jedno?“ podivila se beruška. „Jak se k tomu můžeš takhle stavět? K čemu by nám pak bylo to, že jsme, pokud tu po nás nic nezbyde?“

     „Nezbyde,“ zasmál se cynicky šváb. „Po nikom tu nic nezbyde. Ani po tobě ne. Nic tu není napořád, a tak všechno časem jednou zmizí a ztratí smysl. Tak proč se tím zabývat.“   

     Beruška se hlouběji usadila do svého křesla. Chvíli mlčela. Nelíbila se jí myšlenka, že by jednou nebyla. „Přece nemůžu jen tak zmizet,“ zasmušila se. „Pokud po mně opravdu nic nezůstane a nikdo si mě nebude pamatovat, jaký měl můj život smysl?“ 

     „Smysl?“ ušklíbl se šváb. „Tak to prostě chodí. Mně na mysl naštěstí takové hlouposti nejdou a nijak se jimi netrápím. Co zmůžu s tím, že by si mě nikdo nepamatoval? Co? Až umřu, tak bude zcela jedno, jestli jsem po sobě něco zanechal, dokázal nebo cokoliv, o čem tady už několik hodin blábolíš. Až bude po mně, nebudu mít ani možnost to ocenit, protože o tom nebudu vědět. A proto mě to tolik nezajímá. Až tady nebudu, svět okolo mě také nebude.“   

     „Hm,“ odpověděla beruška s nespokojenou tváří a zahleděla se do okna.   

     Šváb se natáhl po šálku listového čaje, který stál od začátku beruščiny návštěvy před ním na stole. Trochu se napil a po menší odmlce pokračoval: „Připadá mi, že se v těhle věcech zbytečně moc prohrabáváš.“ 

     „Ale určitě by to nějak šlo, ne?“ spustila náhle beruška.
    „Šlo, nešlo, to máš asi jedno,“ máchl znuděně nožkou. 

     „Já si třeba píšu takové zápisky.“ 

     „A?“ zíral na ni bez viditelného zaujetí. „K čemu by ti to mělo být?“ 

     No —,“ chvíli zaváhala, jestli mu o tom vyprávět dál. „Zápisky,“ začala obšírně. „Píšu tam o sobě. Především o sobě. Asi jen o sobě. Na co tak myslím, vzpomínám, co jsem zažila. Všechny mé obavy, radosti, sny. To, kdo jsem. Nejspíš to dělám hlavně pro klid na duši, ale je to přeci jen forma, kde bych mohla stále být. Existovat.“ Beruška se nad svou touhou více rozzářila. „Existovat, ano! To by přece mohl být způsob, jak nebýt zapomenuta. Že ano? Když se mi opravdu povede zachytit — odrazit sebe v mých slovech — i přestože to jsou jen slova — šlo by to, ne? Nemyslíš? Myslíš, že bych mohla stále být i po své smrti? Mohla? Pořád bych tu v určité podobě stále přebývala. Alespoň mé myšlenky, vzpomín —“  

     „Když myslíš,“ přerušil ji lhostejně důrazným hlasem šváb sledující hladinu zbývajícího čaje ve svém šálku. „Dělej si, co chceš. Ale podle mého nemá smysl se tímhle zabývat. Je to zbytečnost.“

     „Zbytečnost,“ zopakovala si pro sebe beruška v duchu hledíc na švába. Nechápala ho. 

     Obvykle ho neviděla pomalu vycházet z domu. Většinou vysedával v křesle a setrvával v nicnedělání a popíjel čaj, stejně jako teď. Žil velmi samotářským životem a nejspíš ani nenacházel důvod se s někým setkávat. Až tedy na berušku samotnou, která na něj jednou narazila při své dopolední vycházce u potoka, kde se s ním dala do řeči. Od té doby ho začala navštěvovat v jeho příbytku. Za tu dobu, co se znali, přesně nevěděla, co ho v životě těšilo nebo naplňovalo. Možná právě to neustálé posedávání doma, srkání toho stejného nápoje nebo snad jeho lehké povyšování se nad beruškou svými vlastními rozumy. Ale i přestože se někdy choval hrubě, měla ho svým způsobem ráda. Neměla mnoho známých, a i když si to beruška těžko přiznávala, žila podobným životem jako on. Byla alespoň ráda, že si někdo poslechne, co má na srdci. 

     „Ani to nikdo neprožije jako ty,“ navázal po odmlce šváb, „stále to bude směsice nashromážděných slov. Popis něčeho. Příběh, který pro nikoho není tak důležitý jako pro tebe. Ta událost už sama o sobě nebude, jak povídáš. Dokonce se vytratí i pocity, dojmy a emoce z textu, které v té době byly. I když něco zachytíš, hovořím-li teď o nějakém tvém zážitku, který chceš zaznamenat, nikdo to neprožije jako ty. A už to nikdo, ani ty sama, neprožije znovu“ 

     Měl pravdu a beruška mu nemohla odporovat. Každý si její slova může vyložit jinak. Každý ty její řádky a prožitky může pročítat jinou intonací, dynamikou a rychlostí než ona. Měl pravdu a to nerada slyšela. 

     „I tak bych si přála být alespoň zčásti uchována, aby si mě někdo pamatoval,“ řekla s trochou žalu v srdci. 

     „Víš, ono je to i svým způsobem směšné. Ty o tom ani vědět nebudeš, jestli si tě někdo pamatuje. Nebudeš ani tušit, že nejsi. A to, co bylo, tak už podstatné nebude.“ Opět se zastavil na chvíli v řeči, aby se mohl trochu napít. „Zbytečně nad tím moc přemýšlíš a k ničemu ti to nepomůže. Ani to tvé strachování neubere na skutečnosti tohoto faktu. Radím ti, abys s tímhle polemizováním přestala. Nikomu to neprospěje. Ani tobě samotné, beruško. Já takhle přemýšlet o sobě nebo o světě, tak jako ty, pukla by mi starostmi hlava. Věnuj se v životě raději něčemu užitečnějšímu a už se tím nezaobírejme, stejně mě už to nudí.“

     Šváb se poté jejich rozhovor snažil nasměrovat jinam, než oba dopili své šálky a rozloučili se. 

II.

     Beruška se vrátila do svého nedalekého příbytku ve starém kmeni na kraji lesa a sedla si do měkkého křesla. Stále přemýšlela nad společnou diskuzí, kterou rozvířila u švába. Nebyla moc spokojená. Očekávala více porozumění. Útěchu. Radu. Namísto toho se vracela domů ještě s více pomotanými myšlenkami. Neměla nic moc co dělat. Kromě denních procházek, občasného čtení a psaní ji nic moc v životě nenaplňovalo. Obvykle by hned po příchodu usedla ke svému psaní nebo dřívějším zápiskům, ve kterých se mohla myšlenkami ztratit a nemyslet chvíli na další zítřky. Neměla na to moc náladu. Hlodal jí v hlavě strach, že opravdu jednou všechno, co je, nebude. 

     „Možná, že slova na papíru stačit nebudou,“ pomyslela si hledíc do prázdna a chvíli rozjímala. Zahleděla se do rohu své světnice mezi skříní a zdí. Ležela tam stará viola, které si dlouho nevšímala. Zavzpomínala na časy, kdy se učila na violu hrát, ale i přes veškerou snahu nedosahovala takové hudební zručnosti jako její hudebně nadaní vrstevníci. Tak se svého hraní, které akorát hrálo sousedům na nervy, vzdala. 

     „To je ono,“ svitlo berušce v hlavě. „Neznám nikoho, kdo hudbu neposlouchá nebo ji alespoň nemá rád. Kdybych si tak oprášila své znalosti a zase začala hrát — mohla bych se pokusit něco sama složit a šířila bych své skladby mezi ostatní. Hudba přeci umřít nemůže. A mé jméno s ní spojené také ne.“ 

     Berušce se zase vrátil kousek naděje do života. Vytrhla se ze svého sezení a vytáhla violu z místa, kde se dlouho povalovala. Byla velmi zaprášená, jak na ni dlouho nesáhla, tak ji nejdříve pečlivě očistila. Poté se jí sebevědomě chopila a pokusila se o své první tóny. K jejímu nezdaru všechny její pokusy skřípaly a ze strun spíše vycházelo příšerné kvílení, které mělo daleko k libozvučným tóninám. I přes pracné přelaďování nástroje si moc nepomohla. 

     Takhle se bezradně pokoušela čtvrt dne znovu obnovit své staré techniky, které přeci musely být někde hluboko zakořeněné v paměti. Začalo se stmívat a po velkém zklamání ze svého neúspěšném hraní se rozhodla pokračování odložit na nadcházející den. 

     Usedla, tak jako každý večer, ke svému psacímu stolu a zapálila svícen, aby lépe viděla na papír, do kterého se chystala obsáhnout prožitky z dnešního dne. Pokaždé toho měla mnoho co vyprávět, ačkoliv toho zrovna v daný den neprožila mnoho. Líbila se jí představa, že jednou po ní bude někdo vše, co si zapisuje, číst a toužit o ní znát víc. Být pro někoho dalšího žijícího stále někým, až tady nebude. I přes své iluze si stále uvědomovala, že třebaže sepíše určité části svého života nebo myšlenky, nikdy nezachytí vše. A to ji děsilo. Protože momenty a události, které se nedostanou na papír, se zkrátka vytratí a podle ní pak ztratí smysl. Bylo ale nutné zachycovat vše? I nepatrné věci? Pro berušku nejspíše ano. Svůj smysl nalézala jen v tom, co se dokázalo uchovat. Většinou psala velmi dlouho do noci, že jí to občas zamávalo se spacím režimem. Někdy se jí stávalo, že u svého zapáleného psaní usnula hlavou opřená na psacím stole a probouzela se utahaná. Ale beruška si z toho nic nedělala, protože tak ráda trávila své večery a noci. 

     Když dopsala svou poslední větu ve svém zápisu, pokojně ulehla do postele.

III.

     Nadcházející den hned zrána sáhla po viole a snažila se opět hrát. Tentokrát jí to kupodivu šlo o trošičku lépe, jelikož se jí až po několikátém pokusu povedla celkem vkusně zahrát stupnice. Berušce to zvedlo náladu a řekla si, že se zkusí posunout o krok dál.

     A tak začala prohrabávat své staré složky s notami. Vytáhla skladbu, kterou mívala v oblibě, i když ji nikdy předtím nedokázala sama zahrát. Ale se zápalem se na to hned s chutí vrhla. 

     Ke svému zjištění se zasekla nad tím, že je skladba pro ni opravdu složitá a navíc většinu těch not těžko rozeznávala. I tak se nemotorně překousávala přes noty, zatímco se zároveň snažila smyčec pokládat na struny tak, aby alespoň vydávaly podobnou melodii, kterou si tak dobře pamatovala. 

     Opět jen vycházely z nich otřesné zvuky, tak jako včera a v celé skladbě se neustále zasekávala, takže si celý proces ani neužila. Berušce se vytrácela postupně trpělivost a její celková radost z ranního pokroku. Povzdechla si, opřela violu o křeslo a šla si ven provětrat hlavu.

     Procházela se okolo příbytků svých sousedů, kde se usadila mezi sedmikrásky a chvílemi naslouchala cizím rozhovorům nebo pozorovala opodál jejich činnosti. Někdy u sebe pociťovala pocit viny a nedostatečnosti, že ona sama toho nedělá tolik ve svém životě. Jakoby jen plynula den po dni životem a jen se na pozadí brodila ve svých myšlenkách a v sobě samé. 

     Zamyšlená se zaposlouchala do okolních zvuků. Začalo lehce poprchávat a sem tam kolem ní padaly na lístky okolních květin kapky deště: „Plip - tap,“ znělo. „Tap, tap - plip.“   

     Beruška se probudila ze svého snění. Přípomínalo jí to jakousi melodii. Novou. Něco, co ještě předtím neslyšela. 

     „Plip - tap“ opíraly se opět kapky deště o rostliny a následně stékaly na zem. 

     Začala si pobrukovat. „To se mi líbí!“ nadchla se. „To si přece musím někam zapsat. Ale… kde by tak něco —“ rozhlédla se kolem sebe. Doufala, že by našla cokoliv, kam a čím by si mohla svou melodii zaznamenat. 

     „Tip - plap,“ hrálo stále dál. „To nevadí,“ řekla si pro sebe beruška. „Půjdu domů a tam si to napíšu.“ Odhodlaně se postavila, zaposlouchala se ještě na chvíli do jemného deště a pak se rychle vydala do svého příbytku. 

     Cestou si stále pobrukovala tu svou stejnou melodii. Z mraků začalo padat kapek čím dál víc a tak se nadbytečné kapky začaly rušivě míchat mezi ty její. 

     Doběhla do světnice, kde se nejprve usušila, pak se prohrabávala v listech, a když našla nepopsaný list, chtěla si svou melodii zaznamenat. 

     „Ale — jak že to bylo? Plip - tip, tap? Tip - plap?“ zarazila se. Nedokázala si čistě vybavit jak to přesně bylo. Dlouho seděla bezmocně před kusem papíru a snažila si vzpomenout, co tam jen slyšela. 

     Poté se natáhla po své viole, v domnění, že ji třeba bude moci zahrát. Ale ať se snažila, jak se snažila, stále to nebylo ono. Všechna ta melodie se rozplývala mezi stále zesilujícím deštěm, který z venčí narážel do oken světnice. 

     Beruška poraženě odložila violu na zem. Posadila se k okénku a naslouchala, jak z namísto jednotlivých kapek se ozýval celý sbor.

IV.

     Den co den se beruška snažila zlepšovat a tvořit, ale stále nebyla se svou prací

spokojená. Nebylo se ani čemu divit. Její pokusy o hudební skladby se podobaly spíše zoufalému s plácáním not na notové osnově a měly daleko k hudbě, která by byla hodná poslechu. Měla jednu, možná dvě zdařilé kompozice, ale ve zbytku se jednalo o pouhé, velmi krátké hudební úseky, které trvaly pouhých pár směšných sekund. Chtěla sice na nich pracovat dále, ale nedokázala v nich navázat a pokračovat. Tak si je pouze založila mezi své zápisky a knihy. 

     Za to se více dala do malby, ze směšné představy o tom, že by se její obrazy mohly vystavovat. Někdy, když se odhodlala, vyšla ven a zachycovala štětcem a barvami své okolí. Ale v tom později nenacházela moc významu. Když už, tak se opětovně vracela ke své malbě svých podobizen, ve snaze zachytit svůj vzhled. Ale na každé vypadala jinak, než sama sebe viděla. Délku svých tykadel nikdy správně neodhadla, stejně tak i správný odstín jejich krovek. Pokaždé měla pocit, že na papír zachytila jinou běžnou berušku než sebe samotnou. Jako by se dívala na někoho úplně cizího. Chvílemi uvažovala nad tím, zdali je vůbec na ní něco jedinečného, aby šla na obraze zachytit jen pouze ona. A tak jen ve svém velkém bloku obracela pomalovaný list po listě na nové, prázdné stránky, aby pokračovala opět znovu. Ale ani ty zdařilejší práce se jí nelíbily, protože v tom neviděla sebe.

     Poslední dny neměla na hraní na violu nebo na malbu vůli, natož tak náladu. A tak jen seděla, pozorovala oprýskané zdi v její světnici a přemýšlela. 

     Když nabrala sílu, aby se na něco zmohla, postavila se a přesunula ke svému psacímu stolu. Uchopila pero, přisunula k sobě kus papíru, kde zbývalo ještě pár prázdných nepopsaných stran, a začala psát: „Tak strašně si přeji, abych nebyla zapomenuta. Aby i když tady nebudu, se o mě mluvilo a byla stále v podvědomí druhých po generace. Abych alespoň v nějaké formě stále existovala — žila. Jaký smysl by pak měla moje existence, pokud si ji nikdo nebude pamatovat. Každá myšlenka, každá vzpomínka, každá radost nebo bolest. To by vše zmizelo a ztratilo smysl. A já chci nějaký smysl mít. Kdybych tak jen jakkoliv dokázala pravě vyjádřit sebe. Ale třeba, když si tohle jednou bude někdo číst — číst tyhle spisy — číst. 

     — Kdo je bude číst?“ Beruška se ve svém psaní zarazila. Rozhlédla se po pokoji. Bylo tam prázdno. Tak strašně prázdno. Ano, sice tam byl starý nábytek, její oprýskaná viola, na kterou nedokázala ani pořádně hrát, poházené papíry po zemi svých nezdařených prací a přeplněné police popsaných knih s jejími slovy nad psacím stolem… ale nikdo jiný tam nestál. Byla tam jen ona sama. Nikdo, až tedy na přítele švába, který o její práci nejevil sympatii ani pochopení, nikdo, kdo by věděl o její práci a píli, kterou do nich vkládala a věnovala tomu veškerý svůj čas, u ní nebyl. Nikdo neví, že tu je. Že píše. Jak moc se trápí a bojí se, že tu jednou opravdu nebude. 

     Dotkla se jí úzkost. Cítila se tak nicotně, drobně a zapomenutě. „Co když opravdu nikoho zajímat nebudu.“ zašeptala si pro sebe skoro neslyšně. Položila pero na psací stůl a vložila kus papíru zpět mezi své staré zápisky. 

     Posadila se na křeslo u malého okénka a hleděla do tmy. „Co když nikoho ani nebude zajímat, že jsem někdy byla. Stane se ze mě jenom pouhé číslo z mnoha. Někdo bezvýznamný z velkého celku. A můj život se tak zde na zemi pouze jen mihne mezi ostatními.“ 

     Bylo jí otřesně. Žalostně. Tak žalostně, že neměla ani sílu na cokoliv jiného než se utápět ve svém smutku. Přišlo jí, že nic jiného než sebelítost jí nezbývá. 

     Schoulila se do svého křesla a s plnou hlavou tíživých myšlenek se unavila ke spánku.

     Druhý den se stále cítila vyhořele. Neměla na nic moc náladu. Jen hleděla opět z okénka tak, jako večer a sledovala jak se světlo vkrádá do její světnice. 

     Vzpomněla si na přítele švába, kterého už dlouhé týdny nenavštívila. A tak se nasnídala, upravila, a vydala se k němu domů.

V.

     Beruška byla tišší než obvykle. Svou hlavu měla někde jinde, zamyšleně hleděla do svého šálku, a švába, který si celou návštěvu povídal prakticky jen pro sebe, poslouchala tak napůl. 

     Rozhlédla se po místnosti. Zaujal ji na stoličce jakýsi bílý lístek se stříbrným lemováním a velkým nápisem. „Co to je za papír?“ přerušila beruška švábovu mluvu a ukázala na stoličku. 

     „Co?“ otočil se. „To nic, nějaké oznámení.“ Natáhl se pro něj přes opěrku křesla a přitáhl ho k sobě. „Někdo umřel.“ 

     „Cože?!“ polekala se, „Kdo?“ 

     „Prostě někdo umřel, to neřeš.“ odpověděl šváb nedbale. 

     „A — A vy jste se znali?“ 

     „Tak nějak. Byl to někdo z příbuzenstva.“ 

     „Ah…“ posmutněla. „To mě moc mrzí. Muselo se tě to dotknout.“ 

     „To tě nemusí mrzet, není proč.“ 

     „Není proč?“ zarazila se s údivem na tváři.

     „Není proč by tě to mělo mrzet. Vždyť ani nevíš kdo to byl. Ani jsem si s daným, již mrtvým, nikdy nebyl blízký, takže mi je to oznámení k ničemu,“ pohodil ho zpět na stoličku, ze které sklouzl na zem. 

     Beruška sledovala polehávající smuteční oznámení s pobouřením nad bezcitností švába. „Přece to ale pořád někdo byl. Někdo živý.“ 

     „Hm,“ upil trochu ze svého šálku, jako by se ho celá smuteční událost nijak nedotkla. „To byl. Už očividně ne.“ řekl cynicky. „Hmyz umírá každý den. Nic s tím nenaděláme. Můj příbuzný nebyl o nic víc, než jen brouk, který jednou prostě umřít musel. Víc bych to neřešil.“ 

     Berušku zamrazilo. Vůbec se jí nelíbilo jak o něm šváb mluví a jak téma kolem něj odbývá. Jako by to byl někdo nepodstatný, bezcenný. Nikdo. Proč o něm mluví, jako kdyby to nikdo nebyl? Nejspíš to vycházelo z vnitřního přání, aby také o ní někdo mluvil až zemře a navrátil ji z mrtvých do podvědomí živých. Když si jen pomyslí, že by na tom smutečním oznámení byla ona…

     „A zanechal alespoň něco po sobě?“ zeptala se. 

     „Nevím, neptal jsem se nikoho. Ani bych po něm nic nechtěl dědit.“ odbyl berušku nezájmem. 

     „Nemyslela jsem ani tak dědictví. Spíš něco jako celkově. Třeba nějaké věci na které se může vzpomínat. Pamatuješ třeba, jak jsem mluvila kdysi o těch mých zápiscích —“ 

     „Co to sem zas taháš.“ zamračil se. „Už zas otevíráš tohle téma? Já měl za to, že jsme to uzavřeli.“ 

     „Ne tak, mě jen — jen —“ zalekla se rázné odezvy od švába, „jen mě napadlo, jestli třeba taky — taky to — aby někdo věděl, kdo to byl —“ 

     Byl to můj příbuzný. Nic víc. Až tak často jsme se nevídali a nemám zapotřebí se hrabat v jeho minulosti. Navíc, nevím proč máš furt potřebu to obracet k tvé naivní myšlence se zápisky. Co to vlastně je? Jen plýtvání papírem na plané řeči. Nevím jestli si nějaké dělal a ani mě to nezajímá. Né každý se věnuje těmhle hloupostem. Stejně v tom nenalézám smysl, protože ti to zbytečně zabírá čas. Proč si raději neužívat přítomnosti než sedět nad kusem papíru a psát bůhví jak dlouho informace co byly. Za mě zbytečné zaplňování času, který můžeš využít užitečněji.“

     „Nepřijde mi to hloupé,“ bránila se, „ani zbytečné. Vem si třeba… když si někdo bude číst všechno to, co jsem si kdy sepsala —“ 

     „A uvědomuješ si, že je kolem tebe i jiný hmyz? Né jenom ty a tvůj život?“ naštval se šváb. „Proč si myslíš, že by zrovna zajímalo, co jsi toho a toho dne podnikla, nad čím si polemizovala, a další kraviny. Co tě dělá zajímavějším než jiný, který už dávno vzal čas. Po uběhnutí několika set dekád už nikoho nezajímají, stejně tak nebude nikoho zajímat můj, již mrtvý, příbuzný, tak i ty sama.“ 

     „Co prosím?!“ vyhrkla úlekem beruška. „Jak tohle můžeš o mě říct!“ 

     „A co tě teda dělá tak zajímavou? K čemu mi bude vědět, že někde u řeky žila byla jedna beruška. Beruška z mnoha jiných berušek. Hmyz z hromady hmyzu. Co mi je po jedné berušce, která ničeho v životě nedosáhla. Nejsi speciální beruško. Nejsi o nic víc než jako my ostatní, na které je zbytečné vzpomínat.“ 

     Berušce se pomalu zastavilo srdce. „Co to povídáš?“ 

     „Prostě to tak je. Co s tím naděláme.“ 

     „Cože? Jak mi to tak bezcitně můžeš říct.“ 

     „A co máš za problém, je to pravda. To že se s tím nehodláš smířit je věc druhá.“    

     Berušce se sevřela hruď: „Proč to nedokážeš pochopit? Proč to nechápeš? Ty vůbec nevíš — nevidíš, jak moc mě to děsí. Ať už sedím kdekoliv. Ať už jdu kamkoliv. Neustále vnímám jak plyne čas. Jak krutě mizí. Všechno co žiju — to kdo jsem — se rozpadá den po dni jako by se to nikdy nestalo a ztrácí význam, protože to všechno prožívám jen já. Já! K čemu mi bylo se smát, k čemu mi bylo brečet nebo trpět, když nikdo o tom neví. Přece to všechno nemohu prožívat zbytečně, jen abych časem zmizela. Byla jsem vůbec, pokud o mě nikdo z živých vědět nebude? Tak strašně mi je z toho pomyšlení a dusí mě strach. Musíš chápat - přeci aspoň trochu, mi musíš rozumět v tom, že vše co jsem kdy byla by postrádalo smysl. Postrádalo by, pokud sebe nijak nezachovám. Proto ty zápisky. Proto všechno co tvořím. To vše mi dává naději a útěchu v tom co prožívám. Tak strašně — já — já prostě nechci — nechci být zapomenuta. Já nechci nebýt — já —“ 

     Berušce bylo do pláče. Pohlédla švábovi do tváře a prohlížela si s těžkým srdcem jeho lhostejný výraz. „Tebe to nezajímá, že?“

     „Ne, — ani moc ne.“ odpověděl bez známky soucitu. „Celkem mě už to unavuje. Kdo to má pořád poslouchat. Čekal jsem, že když ses po dlouhé době ukázala, že ses dala do kupy, ale pořád plácáš ty svoje nesmysly. Řekl jsem ti už víckrát, že se o tom už bavit nebudeme. K ničemu to není a nehodlám to dál probírat.“

     Zbytek návštěvy byl velmi tichý a napjatý. Beruška se nechtěla o moc déle zdržovat. Ani nevysrkala celý svůj šálek čaje až do dna, jak měla ve zvyku. Hlavou jí běhalo tolik kousavých myšlenek, že už si jen přála, aby se co nejspěšněji mohla projít ven na vzduch pročistit si hlavu.

VI.

     Beruška se cítila den co den bezradněji. Čím dál více upadala do beznaděje. Vyděsila ji poslední návštěva u švába. Čím dál více se začala bát smrti. Už ani pomalu nevěnovala tolik času svým rozdělaným projektům. Jen ležela na posteli nebo posedávala v křesle. Jaký by to mělo smysl se posouvat dál? Kam se posouvala ona? Byla její činnost a všechny starosti zbytečné? Koho ty její starosti zajímaly? Koho? Když bude mlčet, nikdo o ní ani nemusí vědět. Stejně by to nejspíš bylo všem jedno. 

     Přes všechny ty otřesné myšlenky jí čím dál víc naplňovala úzkost z toho co bude. Děsilo ji, že i její samotné sebelitování nebo pouhé posedávání jí ubírá její krátký čas, co jí zbývá na zemi. Cítila jak jí čas neustále unikal před očima a nedokázala ho zbrzdit nebo naplno využít.

     Začala více psát do svých zápisků. Více než kdysi. Za stolem tak trávila celé dny, týdny a ztrácela pomalu pojem o čase. Kolik uplynulo dní? Nebo týdnů? Psala. Ale pro koho? Kdo ty její nářky napsané perem na papír uslyší? Beruška se nechtěla na téhle domněnce raději ani pozastavovat. Opustila většinu své směšné tvorby. K čemu jí byla, když ji nikam

neposouvala. Nedokázala se v ní vyjádřit. Zachytit sebe. Proč na nich ztrácet drahocenný čas, když v tom nebyla dostatečně zručná.

     Beruška byla nesmírně frustrovaná a přehlcená myšlenkami, a tak opustila svou otevřenou práci a šla se projít ven.

      Venku už byla tma. Nikde nikdo. Ticho a klid. Ještě stále jí běžely hlavou její rušné myšlenky, ale čím více se vzdalovala od domova, tím klidněji se cítila. Už si ani nepamatovala, kdy takhle naposledy byla venku. Cítila se o trochu lehčeji než doma nad popsanými cáry papírů. 

     Ale né moc dlouho jí klid vydržel. Vracely se jí výčitky, kolik času se jí vytrácí pod nohama z její procházky po noční cestě a kolik toho ze sebe mohla vypsat za tu dobu.

     Krajem se rozlinula nádherná hudba. Beruška se zastavila. Byla to skladba, kterou nikdy předtím neslyšela. Zněla tak jemně, plynule. To upoutalo její pozornost a chtěla znát odkud ten zvuk přichází. Čím více se k hudbě začala přibližovala, tím více se melodie stávala jasnější a výraznější. 

 

     Když už byla zdroji přímo nadosah, povšimla si v šeru, jak opřený o kámen hrál jakýsi vyzáblý brouk, kterého tu v okolí ještě nikdy neviděla. Přišlo jí, že v životě snad neslyšela něco krásnějšího. 

     „To ty tu tak krásně hraješ?“ oslovila ho. 

     Brouk se trochu polekal z náhlého hlasu. Vytrhl se ze svého zasněného hraní a podíval se překvapeně na berušku. „Někdo se tu toulá i v tuhle noční hodinu?“ podivil se a odložil na stranu svou loutnu. 

     „No…“ beruška si vzpomněla na svou rozdělanou práci, kterou nechala doma. Začala se opět cítit mizerně ze své neproduktivnosti. Zadívala se na jeho hudební nástroj opřený vedle něj. „Proč tady hraješ po tmě?“ zeptala se. 

     „Mám to tak radši,“ usmál se, „alespoň mám klid na své hraní.“ 

     „A tobě nevadí, že tě nikdo neslyší, jak umíš krásně hrát na loutnu?“

     „To přece vůbec ničemu nevadí, právě naopak. Nemám moc pozornost rád.“ 

     Beruška se k němu přistoupila blíž. „Myslím si, že máš opravdu talent, jiní by tě mohli za něj obdivovat.“ 

     „Talent?“ překvapil ho výraz, který beruška použila. „To nevím. Prostě se jen dotýkám strun. Není to nic těžkého. Vše, co vychází z loutny, vychází i od srdce.“ 

     „A ta skladba — má nějaký název?“ 

     „Název?“ zasmál se. „Žádný nemá. To já si jen tak brnkal.“ 

     Beruška žasla. Tohle že celé byla jen improvizace? Žádné noty, nacvičování, jen všechno z hlavy? Trochu mu záviděla s jakou lehkostí mu to jde, když ona sama to nedokázala.

„Vždyť je to škoda takhle hezky hrát ukrytý ve tmě. Já mít tvůj talent, využila bych ho kdekoliv by to bylo možné. Ostatním by se má hudba líbila a oslavovali by mě za ni. Ty by jsi nechtěl být znán za svou hudbu?“ 

     „Ne“, opět se zasmál, „Já nehraji pro slávu nebo pro druhé. Nikdy mě to ani nenapadlo. Jsem rád, když si občas takhle někde posedím na čertsvém vzduchu pod hvězdami a něco málo si pro sebe zahraji. K čemu by mi jinak bylo mé hraní, pokud by mě to nenaplňovalo, že.“ 

     Beruška se zamyslela. Celou dobu, kdy se snažila tvořit nebo hrát, se sebe ani jednou nezeptala, zdali jí to opravdu baví nebo alespoň nějak těší. Vždycky si šla jen za svou jedinou touhou, přes kterou se neohlížela tolik na své pocity. 

     „Ale je pravda,“ zívl unaveně brouk, „že už je poměrně pozdě. Měl bych si jít také lehnout do postele jako ostatní. Ty by jsi ostatně měla také, zítra je také den.“ 

     Beruška se probrala ze svých myšlenek. „Ano,“ řekla zdrženlivě, „zítra je taky den.“  

     Brouk se chopil své loutny, kterou si přehodil za pásek přes krovky. „Tak někdy na shledanou,“ zamával na ni a svižným krokem se vydal do houští kde brzy zmizel z dohledu.

     Beruška se ani nestihla řádně rozloučit. Chvíli tam nehybně postávala. Nerozuměla tomu. Proč někdo s takovým talentem nemá větší ambice na to se proslavit. Být někým víc. Proč nechce být nikým znán? Proč nechce šířit svou hudbu, aby ji slyšeli i jiní?... Proč nebylo takového daru dáno jí?

     Začalo se ochlazovat. Tak se raději otočila a chtěla se vrátit domů. Během cesty stále myslela na hudebníka. Měla tolik otázek, které si pokládala, ale na žádnou neměla odpověď. 

     Než se nadála, seděla opět ve své malé světnici u psacího stolu. 

     Psala rozrušeně. Možná i rozrušeněji než když se před tím rozhodla projít ven. Nevěděla co cítit, ani co napsat jako první. V hlavě se jí to bouřilo a motalo — a přece měla nutkání psát. 

     Pero jí začalo dopisovat a tak si ho chtěla namočit do inkoustu v malé skleněné nádobě. Ale byla již prázdná. Odsunula ji stranou a natáhla se ve spěchu po další plné lahvičce, která stála opodál. Jenže jak se pro ni neohrabaně natáhla, vrazila do stolu a převrátila hořící kahan, kterým si svítila na práci. 

     Až po malé chvilce, kdy se vzpamatovala a odtrhla očima od zápisků, viděla, jak se oheň šíří po její podlaze. „Oheň! Oheň!“ vykřikla. 

     Vyskočila úlekem ze židle a bežela k vědru kde vždy měla vodu. K jejímu neštěstí se dlouho nevěnovala ničemu jinému než psaní a tak si ani nevšimla, že už tam žádná voda dlouho není. 

     Ohlédla se zděšeně zpět k požáru. Už i její stůl se začínal zmítat v ohni. 

     „Mé zápisky! Má díla!“ vykřikla beruška hrůze a rozběhla se k polici. 

     Zběsile natahovala své končetiny po svých zápiscích a snažila se nabrat do náruče vše co na ní leželo. Prací ale bylo tak mnoho, že jí všechno padalo na zem. „Ne! To ne! Musím je všechny odnést pryč! Nesmím je nechat shořet.“ 

     Beruška začala pobíhala po místnosti jako pomatená. Nevěděla, jestli prvně zachránit věci u psacího stolu, nebo její další schované výtvory v její skříni. 

     V zoufalství popadla pár spisů, s tím, že se vrátí i pro zbývající předměty. Ale východ ze světnice se zatarasil žárem a plamenem.

     Bezradná beruška sledovala jak se její okolí rozpadá a mizí před očima. 

     Oheň se zatím kolem ní čím dál rychleji rozrůstal a vše se v něm začalo nenávratně vytrácet.

VII.

     Plamen ráno začal uhasínat nad spáleným kmenem stromu. Do malého okénka beruščiného pokoje pronikly paprsky slunce. Nastalo ticho. Tak velké ticho a především klid, který tam dlouho scházel. Ve světnici nebyla viola, nebylo tam křeslo, nebyl tam ani psací stůl. V kmeni polehával jen prach, který za sebou zanechal nelítostný žár. 

     Slunce už jen stoupalo výš a výš, jako by chtělo všechno spálené pohřbít pod září nového dne. 

     Svět tak šel netečně dál.