Tři pověsti z Janova nad Nisou

Anotace: Pověsti z okolí Janova nad Nisou

Sbírka: Šperky pohádek a pověstí

Pověst o vrbové studni

V blízkosti vily, kde bydlel továrník Priebsch, který vlastnil janovskou papírnu, byla studna s pumpou na vodu. Čerpat vodu z této studny mohli jen někteří starousedlíci z okolí, protože výstavba nových domů narušila podzemní vodoteče a řada studní se potýkala s nedostatkem vody. Tento problém odstranila až výstavba vodovodu. Kdysi, za dávných časů, byla v místě studny malá studánka, nad kterou se skláněla stará, rozložitá vrba. Proto se této studánce říkalo Vrbová. Časem vedle této studánky vyrostla hospoda a vrba začala brzy překážet. Přestože strom doprovázela pověst, že ten, kdo se vrby dotkne sekerou, bude nadosmrti trpět pakostnicí (dnou), nechala stará krčmářka a její muž Josef Miesler vrbu porazit. A skutečně, pověst se naplnila: oba až do konce života trpěli velikými bolestmi kloubů; ke stáru se stali nepohyblivými a až smrt je vysvobodila z pozemského utrpení...

Noční myslivec

Za jedné studené prosincové noci, kdy mrzlo, až praštělo, se vracel domů z Kristiánovské hutě jeden starý sklář, který bydlel na Hraběticích. Přemrzlý sníh jiskřil a křupal pod nohama a studený vítr nepříjemně profukoval. Muž zvedl vysoký límec, aby se ještě více zachumlal do dlouhého pláště, když v tom za sebou uslyšel rychlé kroky. Prudce se otočil a přestože měsíc jasně svítil, nikoho neuviděl. Vydal se tedy dál, když opět uslyšel v blízkém smrčkovém mlází dusot kroků, hlahol a štěkot psů a z malých smrčků se začal sypat přemrzlý sníh. Jindy nebojácný horal najednou dostal strach a začalo mu být úzko. Zrychlil krok, pokud mu sníh dovolil, nicméně neznámý hluk se stále přibližoval. Ve svém strachu a panice náhle zvolal: „Ježíš, Marie a Josef“. Nato nastalo okamžitě ticho, přerušované jen poryvy větru a jeho zrychleným dechem. Druhý den ráno se šel s několika přáteli podívat na to tajemné místo, ale na rozlehlých sněhobílých pláních nebylo ani stopy. Jen některé větvičky ve smrkovém mlází, odkud přicházely ty tajemné zvuky, byly bez sněhového poprašku. A tak muž po zbytek svého života tvrdil a všem vyprávěl, jak tehdy v noci potkal tajemného nočního myslivce a jeho družinu.

O čarodějnici z vřesoviště

V dávných dobách pruských válek dezertovali mnozí vojáci do zdejších, tehdy ještěhlubokých a nepropustných lesů. Potulovali se po vysoko položených osadách a samotách a doufali, zde v klidu a bezpečí přečkají válečné útrapy.
Jedním z takovýchto zběhů byl i jakýsi Fritz Walter, velký budižkničemu, kterému nevonělo ani vojenské řemeslo, ani poctivá práce jizerskohorských uhlířů, či dřevorubců. Walter se na svých toulkách krajem seznámil s jednou ženou. Byla to postarší, hubená a ošklivá žena, které pro její zjev nikdo neřekl jinak než čarodějnice. A je docela možné, že její sousedé ani její pravé jméno neznali. Ti dva se pro svoji podobnou povahu velmi rychle sblížili a táhli krajem od místa k místu jako dva potulní muzikanti: on hrál na flétnu a ona k tomu zpívala. Na svých toulkách zabloudili až k osamocenému mlýnu, kde bydlel mlynář – vdovec. Protože se stmívalo a žena vypadala velice nemocně, smiloval se starý mlynář nad dvěma pocestnými a poskytl jim přístřeší ve své stodole. V noci se však oba tuláci do mlýna vloupali a odnesli vše, co jim přišlo pod ruku: peníze i vzácné předměty. Jejich útěk potom směřoval tam, kde to Fritz tak důvěrně znal, do lůna Jizerských hor. Ale jak už to tak bývá, peníze mezi ně zasely nedůvěru a závist a dříve nerozluční druhové se začali hádat až jedna prudká hádka vyvrcholila tím, že Fritz svoji družku surově zbil. Potom se opil a usnul. Zatímco spal, v ženě začal vzrůstat pocit zloby a nenávisti, až se rozhodla svého druha zbavit se navždy. Vzala nůž a Fritze probodla. Mrtvolu potom hodila do bažiny, sebrala zbytek lupu a snažila se rychle zmizet. Protože však neznala cestu, začala brzy bloudit. Na močály začala padat mlha a ona nevěděla, kterým směrem se má vydat. Když se konečně rozhodla, nic netušíc zamířila přímo směrem k největším močálům, což se jí stalo osudným. Sešla ze sotva znatelné stezky a do jedné z bažin zapadla. I přes její zoufalé volání se jí v opuštěné krajině nedostalo pomoci a ona i se svým lupem utonula. Její duše ale neměla dojít klidu do té doby, než způsobí nějakému jinému vrahovi stejnou smrt, jakou zahynula ona. A tak vždy v čase, kdy zavraždila svého druha, se její duše jako bludička vznáší nad zrádnými močály a láká pocestné do záhuby. A protože se jí dosud žádného vraha nepodařilo do močálu vlákat, nebyla její duše vysvobozena a tak jako malé mihotavé světélko se nad jizerskohorskými rašeliništi vznáší dodnes...