Postapokalyptická Karkulka

Postapokalyptická Karkulka

Anotace: Jak by se Karkulce žilo, pokud by vše bylo zasaženo pohromami konce světa ? Jeden z mých prvních dokončených příběhů. Kostra pohádky zachována, pouze prvky změněny.

Postapokalyptyká Karkulka

 

  Jednoho krásného, radioaktivními paprsky prosvětleného dne přišla maminka po půldenní výpravě za zásobami ke svojí dcerce Karkulce a říká:
„Karkulko, poškodil se mi bezpečnostní oblek při dnešní výpravě. Na ruce mi utrhly ty čtyřnohé potvory kus zbroje a sluneční paprsky mi ji spálily. Musíš jít za babičkou sama. Dochází jí protiradiační léky a filtry do plynové masky.“

 Při těchto slovech již vytahuje bezpečnostní přepravku chránící obsah před radiací i proti nebezpečnému slunci.
„Také jsem našla trochu vody a nějaké jídlo. Doneseš babičce i láhev čisté vody a dvě konzervy ať nemá hlad. Kdyby se cokoliv stalo, má doma světlici, takže by vás hlídací karavana měla okamžitě vidět.“

  Zavírá kontejner a Karkulka má již obuté zaplátované boty, které se v přefiltrovaném světle rudě lesknou. Celý bezpečnostní oblek byl poset pospojovanými rudě stříbrnými plíšky z nalezených zbytků.

„Neboj se, nejdu tudy poprvé.“

„Já vím, ale i tak, drž se na hlídkou vyznačené cestě. Sama víš, co za věci by jsi mohla potkat.“

  Se cvaknutím si Karkulka nasazuje helmu s poškrábaným filtračním sklem v úrovni očí.

„Dobře mami, dám pozor.“

  Ozve se mikrofonem zkreslený hlas. Opatrně chytne za úchyt schránky, se zaskřípáním ji zvedne a projde těžkými kovovými dveřmi. Před ní se rozprostírá jí známá krajina. Přímo u chatky zdeformovaný sloup elektrického vedení, provizorně vytvořený skleník s pár rostlinkama a hlavně, cesta, vedoucí nikam, do dálky měsíční krajinou, prázdná, jako prostor mezi nepřátelskými barikádami. Jediné na co se zmohla je hlasitý povzdych přehrán ven do prázdna reproduktorem díky citlivému mikrofonu.

  Každý krok, malý i větší zvedá obláček prachu. Odhodlaná dívenka prochází alejí ze země čnících tyčí vzdálených od sebe asi tři metry, které označují bezpečnou cestu třikrát denně kontrolovanou ozbrojenými hlídkami. V dálce se již rýsují obrysy lesa. Jako kostry pověšené na smyčce pro výstrahu, se stromy bez jediného lístku čí jehličky mírně pohupují ve slabém vánku. Každá větev, jako ruka tonoucího, mávající a žadonící o pomoc. Karkulka nikdy neměla a nemá toto místo ráda. Není zde poznat, jestli se mezi stromy míhá stín nebezpečné příšery, nebo zda ji pouze klamou stíny stromů a její představivost.

  Náhle se zarazila. V dálce slyší slabé kňučení. Její žebříček morálních hodnot je vystaven neuvěřitelnému tlaku. Jít se podívat, co vydává ten úpěnlivý zvuk, či nechat dané stvoření napospas osudu a zůstat na cestě ? Subjektivní náhled k dané situaci přiměl Karkulku vydat se směrem ke kňučení. I přes všechen strach a obavy se pořád vzdaluje od cesty a nebezpečně vchází do temného lesa. Trvalo delší chvíli, než přišla k jednomu z mnoha jezírek, které se staly kvůli kyselině v ní velmi nebezpečné. Zde objevila malé kotě, které se mňoukáním snaží na sebe upozornit, aby ho lépe matka našla. Ještě než holčička stačila přijít a pohladit tohoto sirotka, přiběhla dospělá kočka a s podezřelou rychlostí ho chytla a odnesla pryč.

  Karkulka zbystřila. Citlivý mikrofon zaznamenal zvuk zlomení větvičky kousek za ní. Již cvičená a vědoma nebezpečí co zde může číhat se okamžitě otočila, však při pohledu na dané monstrum ztuhla jako při spatření medůzy.

Před ní se tyčí obří stvoření, asi čtyři metry vysoké. Obrovité tělo je pospojováno nepřirozeně přirostlými šlachami, stejně jako svalnaté, nesouměrně velké ruce. Ty mají pouze tři prsty, zato na noze je jich o několik navíc. Menší oči se na již tak malé hlavě ztrácejí. V tlamě se rýsují řady zubů, mezi nimiž protéká jakási tekutina. Celé stvoření vydává slabý chrčivý zvuk. Věděla co musí udělat, protože podobných střetů zažila již nespočet. Pomali, opatrně sahá na pás se zavěšenýma malýma kuličkama, hbitě tři z nich odtrhává a hází mezi ní a dané monstrum. Vzniklý oblak kouře umožní Karkulce utéct, ale nevšimla si pro ní drobnosti, však pro příšeru důležitého zájmu. Přebytečný kousek látky obleku se zachytil za větev v lese a s nepostřehnutelným škubnutím kousek utrhnula. Tento děsivý organismus jen vidí poslední odrazy světla, jak v dálce dívenka mizí, ale všímá si kousku látky pohupujícího se ve větru na větvi. Kousek po kousku látku očichá, prohlídne, olízne a nakonec sežere. Se silným zavětřením se začíná belhat směrem útěku Karkulky.

  Ta je už daleko, udýchaná, nazastavující se celou cestu. V dálce už vidí babiččinu chaloupku, malou, jednoduchou, obehnanou nekvalitním plotem. Malá vrátka zavrzají a Karkulka přichází k podobným těžkým dveřím, jako u nich doma. Tři krát zabuší.

„Kdo to je ?“

„To jsem já, Karkulka.“

„A heslo ?“

„Čtrnáctého května devatenácet devadesát čtyři.“

  Dveře se otevírají a za nimi stojí babička s brokovnicí v ruce, za dívenkou hned zavírá.

„Hodná holčička, nezapomíná na babiččiny narozeniny.“

„Maminka tě pozdravuje, má poškozený oblek, nemohla přijít. Posílá ti ty léky a filtry co ti chybí.“

„Ty seš hodná, že jsi mi vše donesla, je vidět, že už začínáš dospívat a ...“

  Hlasité rány na dveře a děsivé chrčení.

„Karkulko, rychle, na poličce je světlice, rychle ji vystřel !“, křičí babička a nabíjí brokovnici.

  Karkulka ještě v bezpečnostním obleku si neohrabaně přitahuje židli a stoupá si na ní, když dovnitř vráží šlachovitá příšera a rázová vlna shazuje dívenku na zem. Babička stojící ve stínu vystřelí dvakrát netvorovi do břicha, ale nezabrání mu to při přebíjení k babičce dojít a jedním hltem ji sežrat. Zděšená Karkulka sahá na pásek a zjišťuje, že jí kouřové granáty došly. Natahuje se pro světlici a čeká, až si ji obluda všimne. Přeskočí mezi nimi oční kontakt a stvůra se vrhá s chrčivým zvukem na Karkulku. V poslední chvíli uskakuje, vybíhá ze dveří a střílí světlo na oblohu. Pozoruje, jak letí nahoru, rudý zářivý bod, jako padající hvězda. Po chvíli však vidí jen temnotu žaludku.

  Po cestě jede jako každý den jeep a na něm tři ozbrojení muži chráněni těžkými obleky. Každou chvílí už chtějí opustit stanoviště, když se náhle zjevilo světlo.

„To je dům té staré paní, rychle !“

  Cesta trvala asi tři minuty díky vysoké rychlosti a nulovému provozu. Za tu chvíli ale zvládni všichni nabít provizorně vytvořené zbraně. Asi dvacet metrů před chatkou prudce brzdí a pozorují čtyřmetrový kolos, kterému se nepřirozeně klepe břicho.

„Určitě ji to sežralo, miřte na hlavu a končetiny, mohli by jsme ji zranit.“

  První výstřely jsou mířeny do hlavy, ale marně. Ohavnost se rozběhla a bez velké námahy převrhla jeeb aby se dostala blíž k mužům z hlídky. Jeden z nich padajíce na zem držel spoušť a salva projektilů prolítla přes šlachovitý spoj na levé ruce, který nenápadně povolil. Slova byla zbytečná, muži na sebe přikývli, aby pomyslně odstartovali závod o utnutí všech končetin. Jedna po druhé padají na zem, až se děsivé stvoření bezmocně válí na zemi ve vlastní krvi. Jako kat přichází jeden z mužů a utíná mačetou hlavu. Chvíli těžce oddychují, když jejich odpočinek přeruší hlas:

„Haló ? Je tam někdo ?“

„Vydrž, hned tě dostaneme odtud pryč.“

  Pomocí mačety pomalu otevírají břicho a pomáhají Karkulce ven. Babičku opatrně vytahují hned po ní, nakládají ji na jeep a berou ji do nemocnice. Po patnácti minutách čekání přijíždí ke Karkulce dvě další skupiny domobrany, které odtahují kusy těla k největším jezírkům, kde je hází do kyseliny, aby se to už nikdy nemohlo vrátit zpět.

Autor Wolf-man Darel, 15.11.2012
Přečteno 2332x
Tipy 3
Poslední tipující: Pavel Vlček, Perseus, Já Esther Ruth
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

paráda,dobře jsem se pobavil... doufám, že se takové doby nedočkám...

18.01.2015 09:15:19 | Perseus

upřímně, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo co vlastně prožívat při čtení postapokalyptické karkulky, byla jsem tak uchvácená, že jsem si ani nevšimla chyby v názvu :) no každopádně to bylo zábavné čtení. sem tam by to sneslo i víc detailů, aby tam nevznikaly velké skoky v dějové linii... a nejlepší na tom všem bylo slovo "třy" :) (jsem to schopná taky napsat, rozhodně se nevysmívám)

21.03.2014 12:04:42 | Já Esther Ruth

Děkuji za upozornění, chyby pohledám a opravím :-)

21.03.2014 19:50:00 | Wolf-man Darel

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter