O oranžovém Kšiltovákovi

O oranžovém Kšiltovákovi

Anotace: Myslím, že každému to hne připomene jednu velmi známou pohádku, kterou jsme slýchali jako děti. Jenom jenom je trochu na ruby. :-)

Kdysi dávno v jedné daleké zemi žil se svým tatínkem a maminkou chlapeček, který ze všeho nejraději nosil oranžovou kšiltovku, a proto mu všichni říkali Oranžový Kšiltovák. Jednoho dne, když bylo Kšiltovákovi asi třináct let, řekla mu jeho maminka: „Tady máš tašku a v ní je lahev rýžového likéru a rýžové placičky v čokoládě. Dovez to dědečkovi, má dnes svátek.“
„Proč zrovna já? Proč mu to nemůže donýst třeba Karkulka,“ mračil se Kšiltovák.
„Protože Karkulce je teprve pět a neumí jezdit na mopedu.“
„Jenže já jsem dneska chtěl hrát s klukama fotbal.“
„Neodmlouvej, nebo ti týden zakážu dívat se na televizi,“ pohrozila mu maminka.
„No, jo pořád,“ zabručel Kšiltovák.
K dědečkovi se mu vůbec nechtělo. Dědeček bydlel vysoko v horách a cesta k němu trvala dlouho.
„A ne aby sis krátil cestu přes prales. Žije tam strašlivý fialový tygr,“ napomínala ho maminka před odjezdem.
„No, jo, to víš, že ne,“ otráveně si povzdechl její syn, naložil tašku a nastartoval moped.
Ve skutečnosti však byl Kšiltovák pevně rozhodnut jet přes prales. Byla to mnohem kratší a mnohem dobrodružnější cesta. Fialový tygr – to určitě! Takový nesmysly může mamka namluvit možná Karkulce, ale jemu určitě ne. Kšiltovák za hlasitého pohvizdování vjel na úzkou silničku vedoucí přes prales. Asi uprostřed zastavil, usadil se na spadený strom a řekl si: „Když už mě mamka vyslala k dědovi s takovýma dobrotama, měl bych je nejdřív ochutnat. Snědl jednu rýžovou placičku, ale mnohem více ho lákal rýžový likér. Když už byl asi v polovině lahve, vyskočil proti němu z houští tygr.
„Zdravím tě, Kšiltováku, kampak máš namířeno?“ zamručel.
Chlapec se nedůvěřivě zahleděl na napůl vypitou lahev. Páni, to je síla! Mluvící tygr.
„Je to děsná otrava, ale mamka mě poslala za dědou. Musím mu přinýst dárky k svátku,“ s námahou ze sebe vypravil Kšiltovák, jemuž se trochu pletl jazyk.
„A copak mu neseš dobrého?“ vyzvídal tygr.
„Ále tady nějaký placičky a tuhle, škyt, flašku,“ zamával lahví chlapec.
„A kdepak bydlí tvůj dědeček?“ zajímal se tygr.
„Na rýžové hoře za pralesem. Poslyš,“ zamžoural na něj nedůvěřivě Kšiltovák, „nejsi ty náhodou fialový tygr?“
Ten kluk je asi barvoslepej. Pomyslel si fialový tygr, ale na hlas řekl: „Já a fialový? Chacha, to jsi mě rozesmál, já nejsem ani trochu fialový.“
„Vážně? Ale mě se zdálo … No to je jedno, já už musím jet,“ potácel se chlapec k mopedu.
„Nikam! Nevíš, že mladiství podnapilí řidiči nesmí řídit?“ zeptal se ho tygr přísně. „Teď si tady chvilku odpočiň.“
„Ale já musím za dědou,“ chabě se bránil Kšiltovák, kterému se klížily oči.
„Neboj, však to bude jenom chvilka,“ přemlouval ho tygr.
Sotva Kšiltovákovi spadla brada, tygr mu vzal jeho oranžovou kšiltovku, nasadil si ji, naložil poloprázdnou láhev zpátky do tašky k placičkám, nasedl na moped a vydal se přímo za Kšiltovákovým dědečkem.

„Hej, vstávej,“ kdosi Kšiltovákovi neurvale třásl ramenem.
„Co, kde, jak?“ chlapec nechápavě mžoural do světla. Nad ním stál jeho otec – strážce národního parku a kabonil se jako bouřkový mrak.
A jéje. To bude malér.
„Neměl jsi náhodou jet dnes za dědečkem?“ zeptal se tatínek přísně.
„Jo, jen jsem chvíli odpočíval,“ tvrdil Kšiltovák.
„Tak odpočíval jo? A kde máš moped, dárky a jak to, že z tebe táhne ten alkohol?“
„No, já totiž…,“ nevěděl, kudy kam Kšiltovák.
„Tak ven s tím!“ netrpělivě vzkřikl tatínek.
„Povídal jsem si s tygrem, pak jsem na chvíli usnul. Tygr asi na to mopedu ujel a možná mi vzal moji kšiltovku!“ šáhl si zděšeně na hlavu chlapec.
„S jakým tygrem? Nebyl to takhle náhodou fialový tygr?“ zeptal se podezřívavě strážce parku.
„No, on tvrdil, že není fialový…“
„Tak mě dobře poslouchej, musel to být fialový tygr, jedině on umí mluvit. Neřekl jsi mu náhodou, že jedeš za dědečkem a kde dědeček bydlí?“ ujišťoval se tatínek.
„Nejspíš jsem se o tom zmínil,“ špitl Kšiltovák.
„Jak můžeš být tak hloupý? Musíme si pospíšit, jinak se stane strašlivé neštěstí!“ vzkřikl tatínek a nasedl na motorku.
Vyplašený Kšiltovák si sedl za něj.
„Myslíš, že jel za ním?“ zeptal se.
„Samozřejmě, jestli nepřijdeme včas, tak nechci ani domyslet důsledky. Ach, ten nebožák!“ povzdechl si tatínek a již se řítil po silničce ven z pralesa.
Za nedlouho dojeli k dědečkově jačí salaši. Kšiltovák hned seskočil z mopedu a bez zaklepání vthl do dřevěné chaty. Dědeček ležel v posteli.
„Ach, dědečku, co se ti stalo? Proč máš na sobě ten pruhovaný župan? Proč máš tak dlouhé vousy a proč máš tak divné pantofle?“ chrlil ze sebe hysterický Kšiltovák.
To už vedle něj stanul tatínek. „Kde je?“ zařval vztekle.
„To nevím, ale říkal, že se vrátí,“ žalostně mňoukl fialový tygr a snažil se schovat pod peřinu.
„Tygr?“ chtěl vědět Kšiltovák.
„Ten váš kluk má vážně něco s očima,“ zasípal ztěžka tygr.
„Dědo, kde jsi?“ vykřikl Kšiltovák v panické hrůze, jehož mozku konečně došlo, že v dědově posteli leží tygr.
„Kšiltováku, proč tak křičíš? Právě jsem vám chystal čaj s jačím máslem,“ v místnosti z ničeho nic stanul dědeček s podnosem s čajovou konvicí a třemi šálky.
„Co jsi mu udělal?“ osopil se na dědečka tatínek.
„No, co je to za způsoby? Ani mě nepozdravíš, v mé posteli leží krvelačný tygr a ty se ptáš, co já jsem mu udělal?“ zeptal se dědeček dotčeně.
„Tak za prvé ten tygr vypadá jako, když mele z posledního, zatímco ty tu přede mnou stojíš bez jediného škrábnutí a za druhé bych tě měl nahlásit za týrání zvířat,“ přísně se na svého otce zahleděl tatínek.
„Týrání zvířat? To už se chudák nemocný vetchý stařeček ani nesmí bránit, když ho chce sežrat strašlivý tygr? Já vím, já vím, je to chráněný druh, vy strážci parku byste raději nechali člověka na pospas šelmě, než abyste přišli o nějaký vzácný exemplář,“ prohlásil dědeček smutným vyčítavým hlasem.
„Už dost té komedie, ty přeci dobře víš, že ti od fialového tygra nic nehrozilo!“ zlobil se tatínek.
„Jak to? Chtěl se ke mně podvodně vetřít se Kšiltovákovou čepicí na hlavě. Co jiného jsem si mohl myslet, než, že sežral mého milovaného vnoučka a teď chce sežrat i mě?“ zeptal se dědeček ublíženě.
„Jestli to nepřežije tak si mě vážně nepřej. Je to poslední exemplář svého druhu,“ bědoval tatínek a jal se zkontrolovat škody napáchané na tygrovi.
„On mě zabil, to mám za všechnu svoji dobrotu,“ zakňučel tygr.
„Nemohl jsem vědět, že neovládáš kung fu,“ bránil se dědeček.
Tatínek po něm loupl očima.
„Co se to děje? Já to nechápu. Proč je tygr v dědečkově posteli? Proč mi vzal moji čepičku?“ chtěl vědět Kšiltovák.
„Taky bych si celý ten příběh rád poslechl, ale po pravdě,“ znovu se přísně zahleděl tatínek na dědečka.
„Copak já někdy lžu? Jenom si trochu opravuju skutečnost,“ tvrdil dědeček.
Nakonec se tatínek s Kšiltovákem dozvěděli zhruba toto: Když rozený altruista fialový tygr potkal opilého Kšiltováka a dozvěděl se, že jede za dědečkem, bylo mu starého pána velice líto. Ten mu chudák příšerného vnuka! Pomyslel si a rozhodl se, že starému pánovi popřeje k svátku sám. Aby však stařeček nic nepoznal, vzal si Kšilovákovu kšiltovku. Domníval se totiž, že dědeček již velice špatně vidí a bude si myslet, že za ním přišel jeho vnuk. Neměl však nebožák ani tušení, že dědeček nejen, že vidí jako ostříž, ale taktéž je ve výborné kondici a ovládá bojové umění kung fu. Dědeček právě meditoval a svým vnitřním zrakem zahlédl, jak se k jeho domku blíží fialový tygr s oranžovou kšiltovkou na hlavě a řídí Kšiltovákův moped. Ihned si pomyslel: Jen počkej, na mě si nepřijdeš! A umínil si, že se na tygra náležitě připraví. Za chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.
„Kdo je?“ zeptal se dědeček schválně (jak tvrdil tygr) třaslavým hláskem. Naopak dědeček prohlašoval, že tygrovi řekl: „Odejdi pryč ty zrádné zvíře nebo se ti zle povede.“
Podle tygra se události seběhly tak, že po té, co se dědeček zeptal „Kdo je?“ On odpověděl: „To jsem já tvůj Kšiltovák, jdu ti popřát k svátku.“
Dědeček ho pozval dál, jenže sotva vstoupil, zákeřný stařík se na něj vrhl a jedinou ranou ho poslal na druhou stranu místnosti. Když se tygr snažil utéct a zoufale volal, že jde o nedorozumění, stařeček ho ještě párkrát preventivně praštil. Pak zmizel, aby podojil jaky a zničený tygr se odplazil do postele.
V dědečkově verzi tygr nedbal jeho varování, vtrhl dovnitř a chtěl ho sežrat. On se mu však statečně ubránil a pak, protože přece jenom věděl, že je to vzácné zvíře, ho uložil do postele, kde měl čekat na strážce parku, až si ho vyzvedne a potrestá ho za jeho opovážlivost.
Kšiltovák nevěděl, co si o tom má myslet. Byl tím zákeřným útočníkem tygr nebo jeho dědeček?
„Už je mi vše jasné, doufám, že si uvědomuješ, tati, že tohle,“ ukázal tatínek na zmoženého tygra, „je poslední exemplář svého druhu.“
„Jak je to jen možné?“ podivil se dědeček nevinnost sama.
„Nejspíš tak, že tady v horách žije spousta staříků jako ty a fialový tygři měli tu smůlu, že na ně narazili,“ povzdechl si tatínek.
„Dobře jim tak, nemají se k nim chtít lstivě vloudit,“ prohlásil dědeček.
„Ty moc dobře víš, že fialoví tygři jsou velice hodní a lidi nežerou,“ přísně se na něj zahleděl tatínek.
„A co teda jedí?“ zajímal se Kšiltovák.
„Nejvíc jim chutnají kšiltovky,“ tvrdil tatínek.
„Nee, kde je moje oranžová kšiltovka?“ zděsil se chlapec.
Tygr se na něj omluvně usmál: „Neboj, koupím ti jinou, já jsem ji nechtěl sníst, ale z toho, jak na mě tvůj děda zaútočil, mě tak vyhládlo…“
„Á, nejvyšší čas na čaj s jačím máslem,“ zasvítily dědečkovy oči.
Tatínek zbledl.
„No, víš, dědo, my jsme ti, teda tygr ti přinesl něco lepšího,“ snažil se situaci zachránit Kšiltovák.
„Hm, obávám se, že tu tašku už nikdo nenajde,“ pravil tygr zachmuřeně.
„Od čeho mám své vnitřní oko? Je kousek odtud v propasti, je v ní lahev a někdo z ní polovinu vypil,“ zděsil se dědeček.
„No, tohle, kdo jen to mohl být?“ divil se Kšiltovák.
Tatínek si významně odkašlal.
„No, nevadí, máme tu místo toho ten čaj a moji speciální rýžovou pálenku,“ zval všechny ke stolu dědeček.
„No, já už budu muset jít, mám opravdu moc práce,“ urychleně se zvedl tatínek, „tygra vezmu sebou k veterináři.“
„A co já?“ chtěl vědět Kšiltovák.
„Ty tu hezky zůstaneš s dědečkem. Aby sis z toho vzal poučení,“ nařídil mu tatínek.
„Poučení z čeho?“
„Však ty víš.“
„Neboj užijeme si spolu spoustu legrace, vypijeme čaj a já tě potom naučím nějaké triky z kung fu,“ mrkl na něj dědeček.
„Jo, to bude ohromná legrace,“ odtušil Kšiltovák pohřebním hlasem, neboť již se předem viděl na dně propasti.
A to je milé děti konec. Z toho plyne poučení, že cestou za dědečkem nemáte pít alkohol, abyste nezapříčinili vyhynutí ohroženého druhu fialového tygra.
Autor Blanche Lebalegie, 08.02.2013
Přečteno 999x
Tipy 4 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: zamotán v nedospělosti, VAČKY, Xyzo
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

Bomba. Mladej usnul jak mimino

22.01.2015 21:10:42 | zamotán v nedospělostireagovat

Pekne. Pripomenulo mi to Karcoolku. http://www.csfd.cz/film/202136-karcoolka/

09.02.2013 17:31:39 | Xyzoreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter