Deník BFC aneb nejlepší sestřenice a já

Deník BFC aneb nejlepší sestřenice a já

Anotace: Je mi 15 a jednou bych se chtěla psaním živit. Byla bych ráda za názor na tuto praštěnou kapitolu knihy, kterou bych ráda napsala. Mou velikou inspirací jsou Děti z Bullerbynu, až na to, že já si příběh nevymýšlím, všechno, co tu je, se skutečně stalo.

Po dnešku se cítím jako senior, tak rozlámaně a unaveně. Nelíbí se mi to, ovšem naší babičce to přišlo vhod. Už jí leze na nervy má a Alenky puberta. Alča je moje nejlepší sestřenice nebo-li BFC, Best Cousent Forever. Už z toho názvu vyplývá, jak moc jsme praštěné.

Její „brácha“ nebo také můj takzvaný bratranec je zas stejně starý se ségrou Viki. Oba jsou ujetí na stavbě lega a dokážou nám naše dny pěkně osladit. Teď je jim devět, Ále 11 a mně 14. Občas přijedou k babičce na vesnici i naši vzdálení bratranci, Ondra, Adam a malý Honzík. Ondra patří do naší skupiny se sestřenicí, říkáme si odjakživa „Velcí“, protože jsme tak přibližně stejně staří. „Malí“ jsou Pepa, Viki a Adam. A proč vlastně vzdálení bratranci jezdí taky k nám? Babiččina chalupa není jenom její a dědovo. Půlka patří babiččině bratrovi, strejdovi Vencovi, který je dědečkem Ondry a Adama. Ti však mají přijet až ke konci týdne, takže v Mezholezích byli zatím jen čtyři.Byli jsme tu teprve druhý den, ale už za tu dobu máme plno zážitků.

Dnešek začal jako obvykle, plyšákovou bitvou. S Álou jsme ležely rozvalené na manželské posteli, já asi tři centimetry od kraje postele a sestřenice se tlačila na mě. Spaly jsme, a tak jsme neslyšely rozhovor probíhající v druhé manželské posteli naproti. Najednou mi něco tvrdého přistálo na hlavě. Rychle jsem se probrala a vymrštila se do sedu, přičemž jsem se jako obvykle praštila o roh nočního stolku vedle postele. Zjistila jsem, že to, co mi přistálo na hlavě, byl plyšák Angry birds, kterého hodil někdo z Malých. Než jsem tomu stačila zabránit, letěl další plyšák i na sestřenici, kterou mé ječení při bouchnutí zjevně nevzbudilo. I ona se rychle posadila, ale protože spala těsně vedle mě, ne-li na mně, posadila se tak, že mě shodila z postele i s peřinou. Nechápu, proč vždycky já na tom skončím nejhůře. Za celých pět minut, co jsem byla vzhůru, jsem si stačila udělat bouli a narazit kostrč, zato Alča se jen přitrouble tlemila.

„No nesměj se ty utlačovači“ prskala jsem na ni naštvaně a soukala se zpátky na postel.

„Jejda, já zas spala na tvé půlce?“

„Jak jinak.“

Alča vypadala nadmíru pobaveně kdežto já ne. Náš spor ukončily další salvy plyšáků, které se začaly hromadit všude možně, jen ne na svém místě. Rychle jsem je posbírala a dala do naší postele, a pak to začalo. Všude začaly lítat plyšáky a křik. Závodili jsme, kdo trefí protivníka okem plyšáka, což pěkně bolelo.

„Zásah“ jásal Pepa za hradbou, kterou si postavili s Viki na posteli z peřiny.

„Srabi, takhle vás nejde trefit, srabi“ křičeli jsme a postavili si taky hradbu.

Když jsme byli v tom nejlepším, přišla babička.
„Okamžitě to tu ukliďte a pojďte na snídani. Víte kolik je? Deset hodin. Já už jsem vzhůru od půl osmé a stihla jsem už uvařit oběd,“ řekla přísně a lamentovala, cože jsme to udělali s jejím výtvorem, ustlanou postelí, která už tak vůbec nevypadala. Všichni čtyři jsme začali o překot stlát postele a uklízet plyšáky do polic, přičemž jsme poslouchali, jak jsme na to stlaní jaloví, ale kdo by to pro babičku neudělal.

Když jsme dostlali a uklidili, tak jsme se šli nasnídat. K snídani jsme si dali babiččinu buchtu, které jsem přezdívala kráva milka, protože byla s fleky z čokolády. Na buchtu si každý napatlal co nejvíc šlehačky, a když přišla řada na mne, byla prázdná, a tak jsem si musela dojít pro novou. Když jsem ji rozdělala a chtěla si ji dát na buchtu, nějak se zasekla. Začala jsem s ní třepat o sto šest, ale šlehačka nic. Pak mi došla trpělivost, naposled jsem vztekle zmáčkla mechanismus té věci, kterou jsem měla ráda jen kvůli chuti. Uvnitř šlehačky zašumělo a pak vyprskla. Měla jsem ji naprosto všude, jen ne na buchtě. Rychle jsem po sobě uklidila, abych neriskovala zákaz mačkání a jezení šlehačky.

Snídaně probíhala ve veselé náladě, během které jsme koukali na pořad pro tzv. pimprlata, což je Déčko. Alča měla šlehačku a drobky taky všude, což u ní bývá zcela normální. Vypadala jako Santa Claus a pod ní to vypadalo, jako na smetišti. Pepa měl pusu komplet celou od nutelly a Viki byla kvůli televizi zase poslední.

Po snídani jsme šli na zahradu, kde malí bojovali s meči mě Ála učila stojku. Dělali jsme je o vrata garáže, na kterých se potom po naší činnosti krásně vyjímaly otisky našich bot. Ze začátku jsem se bála postavit se na ruce a vykopnout nohy tak, abych je opřela o dveře, ale sestřenice mi je chytala a dávala na dveře, čímž mi pomohla dostat pocit, jak udělat stojku.

„Terez, kopla jsi mě,“ chechtala se a držela za bradu.

„Ježiš, promiň,“ začala jsem se taky tlemit, a protože mě nikdo za nohy nedržel, skácela jsem se podél dveří po boku na zem. Zpátky domů jsme potom šli jedna s naraženou bradou a druhá s odřeným loktem.

V půl dvanácté jsme si vzali kola a jeli na konec vesnice za prababičkou, kde nás čekal oběd. Byla celerová polévka a rajská omáčka, což je ta nejlepší možná kombinace, co lze. Celerovka nechutnala vůbec jako celer, ale jako květák s mlékem nebo něco takového.

Po obědě jsme my děti jely napřed nahoru na chalupu. Pepa s Viki byli pár minut před námi, takže jsme byly pozadu. Chtěli jsme udělat plakát na naše už pravidelné každoroční letní představení. Díky pospíchání jsme dokonce vyjely kopec, který jsme kdysi pokládaly za nepřekonatelný.

Na chalupě jsme postavily kola na dvůr, abychom mohly otevřít garáž, do které jsme měly kola zaparkovat, jenže ouha. Mé kolo spadlo a to přímo babičce do kytek. Začala jsem k muškátům přisypávat do vrhlíku vysypanou hlínu, a tak spoušť zamaskovat. Mé dílo moc dobře nevypadalo. Pohihňávající se sestřenice jen stála opodál.

„Tery, já dám kolo dozadu, jo?“ zeptala se, když jsme šly do garáže.

„Dobře, já ho dám vedle tebe.“

Když jsem stavěla kolo, zavadila jsem o kola sestry a Pepi. Kola s rachotem spadla, takže jsem je musela postavit zpátky. Chtěla jsem proto raději kolo opřít o stěnu vedle kola sestřenice, jenže jsem shodila pro změnu její kolo. Shýbla jsem se a kolo postavila. Jakmile už stálo na místě, vyrazili jsme s odlehčením z garáže, to jsme však nepočítaly s tím, že zakopnu o kolo Vikiny, které pak spadne na Pepovo. Musela jsem tudíž zase stavět.

„Víš, že jsi překonala rekord v nešikovnosti?“ dobírala si mě Alča.

„A ty zase v kydání u jídla,“ usadila jsem ji. Každopádně rekord, shození sedmi jízdních kol za den, to rozhodně byl.

Pak jsme se chytily za ramena a vyrazily kachním pochodem směr dům. Kachní pochod vznikl z jedné příhody. Byly zimní prázdniny a šli jsme na procházku kolem rybníka. Na rybníku byl led, tak jsme se zastavili, abychom se podívali na první zimní led. Najednou jsme uviděli pár kachen, jak se kolébaly ze strany na stranu směrem po ledu a klouzalo jim to. Vtipnou atmosféru tomu dodávalo opodál stojící auto s otevřeným oknem, odkud se linula hudba. Koukali jsme na kachny, jak šli naprosto stejně a nešlo jim to a k tomu šli do rytmu hudby. Začali jsme je napodobovat.

Obě dvě jsme vyrazily levou nohou a šli pochodem levá pravá vpřed, kymácely se ze strany na stranu a k tomu zpívali rytmus té hudby. Lidi, co šli proti nám, mohli vidět praštěnou dvojičku držící se za ramena, jak se divnou chůzí metelí vpřed a přitom si prozpěvuje „Ta ta da dá“ Alča, „Ta ta ta“ já. A pořád dokola.

Uvnitř jsme se po obědě koukli na pohádku, protože bylo nesnesitelné vedro, a pak jsme ukecali dědu, aby nás vzal vykoupat do Prudic. Prudice je vesnička, která má své koupaliště, které vypadá jako rybník. Moc lidí tam naštěstí nechodí.

Jakmile jsme zaparkovali a vystoupili z auta, začala jsem křičet.
„Kdo bude ve vodě, jako poslední, je shnilá bačkora!“
Nakonec jsem ve vodě byla poslední já, protože mi v půlce běhu spadla reálná bačkora. Přesto jsme byli veselí. Do ledové vody jsme se dostávali postupně. Jako první v ní byla zbrklá Alča, která si v rychlosti svlékání oblečení svlékla i horní díl plavek, pak Pepa a Viki a nakonec já shnilá bačkora.

Doplavali jsme na druhou stranu koupaliště, kde byl skokánek a začali jsme skákat do vody. I když jsme měli šipky zakázané, protože by se nám mohlo něco stát, vystačili jsme si s naší fantazií. Skákali jsme skoky „Ala balerína“, „Žába“ a podobně. Posléze jsme začali do vody skákat s rozběhem a vykřikováním hlášek do vody. Já si vybrala hlášku „ a hlavně tu nejsou žádné vosy!“. Rozeběhla jsem, ale to jsem netušila, že mi Vikina nastaví nohu, abych zakopla, kterou na poslední chvíli stáhla zpět. Takže jsem zakřičela „A hlavně tu nejsou žádné…Viki!!!“ Bylo to vtipné, a tak jsme hlášku pozměnili.

Po vodním dobrodružství jsme se promrzlí posadili do auta a jeli zpátky na chalupu. Bylo to báječné svlažit se po tak horkém dni. Doma jsme dostali ještě mražené lesní ovoce se šlehačkou, kterou nám tam nastříkala naštěstí babička. Babička je velmi čilá, a když někdo zlobí, její ruka je ještě hbitější než kdy jindy. Avšak stejně je jedna z nejhodnějších lidí, co znám. Její kudrnaté vlasy a modré oči vypadají vskutku andělsky.

Děda je zas velký karbaník, pořád s námi hraje karty a jako malá jsem ho se sestřenicí přelstila. Podávaly jsme si spolu černého Petra a šikovně ho nastrčily vždycky tak, aby si ho děda vytáhnul a prohrál. Byla to strašná sranda a sám děda se pokaždé smál. Nikdy jsme nehráli o peníze, ale o skleněné kuličky, které byly zrovna tak nádherné. Velikou duhovou kuličku pak dostal vítěz.

Protože jsme byli po plavání unavení, rozhodli jsme se jít si hrát nahoru. Viki s Pepou byli nahoře po schodech samo sebou rychleji, zato my se sestřenicí jsme šli vznešeně tak moc, až na nás babička musela zavolat, ať nedupeme jako sloni, že se pod námi horní patro propadne. Narážela na to, že chalupa už má svá léta za sebou a dole na stropě je vidět dlouhá rýha.

Babička na schody pěkně nadává, neboť už hodně lidí z nich sletělo, včetně mě. Nakonec na kluzké schody pořídila koberec a bylo. Nikomu to už sice neklouzalo, ale ze schodů se padalo pořád, protože když do vás někdo strčí zrovna, když se honíte o to, kdo bude dřív na WC, tak se to dá taky předpokládat. Koberec nás děti hodně štve, rádi jsme se totiž klouzaly po zadku ze schodů dolů a koberec akorát dře a zadrhává se.
Nahoře jsme si s Alčou jako obvykle vzaly akvárium plné mušlí, drahokamů a kamínků, abychom je mohly třídit a hrát si na obchod s mušlemi.

Akvárium jsme dotáhly až ke stolku a na něj rozložily mističky všech tvarů a velikostí. Do krásných keramických misek jsme dávaly „vrtulky“, což jsou šneci, kteří mají poustevníčci na svých zádech. Další vzácností byly bílé mušličky s fialovým nádechem, v jiné misce zas byly ulity seřazené od nejmenší po největší. Jako peníze jsme měli plastové drahokamy, které byly modré, ty měly větší hodnotu, a bílé. Jako cenovku jsme si nastříhaly papírky a na ně napsaly barvu a počet drahokamů.

Když jsme zazvonily zvonečkem a otevřely krám, malí se řítili přímo pekelnou rychlostí, aby čmajzli tomu druhému hezčí mušli. Alenka byla pokladní a já doplňovala zásoby na stolku. Dělala jsem i mixy, které byly samozřejmě dražší. Na velkou mušli jsem nakládala malé a vytvořila tak úžasnou kompozici, která se líbila i babičce a dávala si je občas také na výstavu.

Po hraní následovala večeře, francouzské brambory, při níž jsme se zase pokecali. Babička vaří snad nejlíp na světě, a proto byl za půl hodiny skoro celý plech pryč. V osm hodin měli dávat v televizi pohádku, a tak jsme se museli osprchovat a převléct do pyžama. Všichni čtyři jsme si poté zalezli pod deku a netrpělivě čekali, až skončí desetiminutové reklamy. Jako mlsání jsme měli kakaové kuličky a kukuřičné křupky, jež jsem přímo milovala.

Konečně zazněla dlouho očekávaná melodie a Harry Potter 2 mohl začít. Vyvalovali jsme oči, když jsme se dozvěděli něco nového, nebo když to bylo příliš strašidelné. Babička si bohužel nechala tento film ujít, chodívala brzy spát a o filmu se vyjádřila jako příliš strašidelný a nevhodný pro děti, že budeme mít akorát noční můry.

Po filmu jsme si šli vyčistit zuby a připravit na spaní, už bylo taky na čase, neboť bylo skoro jedenáct. Než jsem odešla nahoru, šla jsem se do kuchyně napít, kde byl i děda.

„Pepo, jdi na záchod, ať se nestane nehoda!“ zakřičel děda z kuchyně na Pepíčka, načež já dostala záchvat smíchu a poprskala jsem dědu vodou, kterou jsem měla v puse. Samo sebou pak šel za babičkou s tím, že už se nemusí mýt, prý jsem ho dokonale osprchovala. Ale já za to nemohla, řekl něco vtipného? Řekl! Bratranec má sice problém s ledvinami, ale děda se mohl vyjádřit poněkud méně směšně. No, dobře, byla to má vina, ale malá sprška nikomu ještě nikdy neuškodila, i když byla pěkně nechutná.

Potom jsme spolu s „Dobrou noc“ zalezli všichni nahoru a až zde začala pré. Skákali jsme na postelích, koukali na videa, tancovali a dělali ještě větší šílenosti, které si netroufám říct. Asi až po půl jedné jsme se konečně odebrali na kutě a usnuli.
Autor Tereza1918, 19.01.2018
Přečteno 388x
Tipy 2
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

No, netvrdím, že nemáš talent, ale chtít se psaním živit, je sen podobně naivní, jako jsem docela hezká a chci být modelka.:D...možná ještě naivnější.

20.01.2018 14:44:53 | Jezero

Holt jsem ještě neztroskotala se sny a vím, že se to nějak podaří. Navíc novinařina a psychlogie už dohromady jde, takže být do toho spisovatelkou na volné noze lze.

20.01.2018 17:06:08 | Tereza1918

Líbí se mi to a pobavila jsem se. Rozhodně je dobře, že si takové věci píšeš. Je vidět, že jste dobrá parta i s těmi mladšími dohromady. Jenom ti poradím abys to dala někomu staršímu přečíst, třeba právě babičce nebo češtinářce ve škole. Poradí ti, jak styl psaní lépe vybrousit. Některé jednoduché věci zbytečně moc rozepisuješ a člověk se v tom pak trošku ztrácí (viz. třeba příhoda se skládáním kol). Ale nápad máš opravdu dobrý, chce to jen ten druhý náhled a pak už se sama určitě líp chytíš. Jednou ti z toho třeba vznikne právě ta pěkná knížka. Piš a dávej číst svým blízkým. Nestyď se. Právě sdílením se učíš. :O)

19.01.2018 17:26:12 | Tichá meluzína

Děkuji, je pravda, že jak jsem se pořád zastavovala, tak jsem nějak tu plynulost neudělala pořádně. Budu se snažit :)

19.01.2018 17:52:37 | Tereza1918

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter