Mícheal Ó Briain

Mícheál Ó Briain chodil všude brzy.

Jako první to zjistila jeho matka, když se narodil v taxíku cestou na porodní sál, celou půl hodinu před tím, než měl přijít na svět.

Ta půl hodina mu prvních deset let jeho života stačila.

Půl hodiny před otevřením školy stepoval u školních vrat. Půl hodiny před začátkem hodiny už seděl v lavici s rukama za zády. Půl hodiny před koncem poslední hodiny už spěchal s kastrůlky do školní jídelny pro oběd pro babičku.

Protože se neučil špatně, tak si učitelé ve škole tak nějak na jeho úchylku zvykli. Říkali mu sice „půlhodinový mešuge“, ale to bylo vcelku nevinné. Kdo si tak nějak na jeho úchylku nezvykl, byli jeho spolužáci, kteří ho půl hodiny před tím, než ho hodili do kotce školníkova psa, pomazali sádlem a do kapes kalhot mu vstrčili voňavé plátky slaniny.

Léčba Rexem nepomohla, v průběhu času Mícheálova posedlost začala rozevírat nůžky mezi jeho osobním časem a realitou.

Na první rande přišel o den dříve.

Na první pracovní pohovor přišel o týden dříve. Na vyšší školu nešel, naučil se všechny přijímací zkoušky z předchozího století, což se ukázalo ne úplně dostatečné.

A tak se předbíhal víc a víc.

Zrychloval.

A zrychloval.

Až jednou vyšel před dům a plop! Potkal sám sebe, jak včera spěchal do lékárny. A sebe, jak zítra bude utíkat na vlak.

A tak se zacyklil.

A pokud neumřel, obíhá náš čas předem a zadem, jako takový malý, časový satelit.

***

Frank Huddleston se Mícheálovi vysmíval a chodil všude pozdě.

Ale toho sežrala časová příšera Slark, takže si z něj úplně neberte příklad, děti.