POHÁDKA O CÍSAŘSKÉ POSTELI a stařečku Votrubcovi z kozákovského kraje.

Anotace: Krátká pohádka o tom, jak starý Votrubec ke štěstí přišel, vycházející z pověstí i reálií kozákovského kraje, tedy z míst na okraji Českého ráje.

Bylo, nebylo, za dávných časů, když na horách kraloval Krakonoš, v každém rybníku vodník a v lesích kouzelní skřítci, žil také v tomto kraji pod vrchem Kozákovem starý a osamělý brusič drahých kamenů jménem Votrubec. Zdejší krajina již odedávna ukrývala úplné poklady. Lidé zde nalézali ty nejkrásnější lesklé kamínky a kameny, které svět kdy viděl. Nebylo proto divu, že jim začali říkat drahokamy.
Votrubec je také sbíral, poté brousil, a na jičínském trhu každou sobotu prodával. Bylo to však těžké živobytí. Co jen se nachodil a nahledal, záda jej často bolela od samého ohýbaní a lezení po kolenou. Bylo nutno velkého štěstí, aby nalezl drahokam úctyhodné velikosti a krásy. A i pak bylo potřeba kámen doma očistit, a vybrousit do všech možných tvarů na jaké jen pomyslíte. Každý večer přicházel do chalupy zdejší báby kořenářky, stejně tak jako ostatní lidé z vesnice, na bylinkový čaj, a na vyprávění o starých časech, a o tom, že v nedalekém lese žijí skřítkové, kteří střeží všechny drahé kameny kozákovského vrchu. Říká se, že tito skřítkové hodnému člověku pomáhají, a občas, sem tam, mu tajně hodí pod nohy nějaký ten pěkný drahokam. Říká se také, že tak činí dodnes. Kdopak ví? Votrubec tomu jistě nevěřil, ale rád poslouchal legendy a vyprávění. Přesto a možná právě i proto, se mu jednoho dne přihodila prapodivná věc.
Když byl starý Votrubec na každodenní výpravě za drahokamy, uslyšel z nedalekého lesa tichounké volání. Pomóc, pomóc, pomóc! Hned se rozběhl za hlasem. Byl tak tichounký, že dlouho hledal místo odkud přichází. Až uviděl vykopanou jámu v zemi, nejspíš past na divočáka. V pasti ale nebyl divočák. Starý Votrubec nevěřil vlastním očím, na dně se krčil malý, malinkatý skřítek. Pomohl mu tedy ven. Posadil si skřítka na dlaň a on mu sípavým hláskem pověděl: „Jsi velmi hodný a děkuji, že jsi mě vysvobodil. Až budeš v nouzi, také ti pomohu“. A než bys řekl švec, zmizel v temném lese. Votrubec jen mávl rukou a šel dál po své práci.
Jednoho dne přijel do města Jičína posel až z daleké Vídně. Vezl zdejšímu knížepánovi psaní od samotného císaře. Když knížepán otevíral psaní, ruce se mu chvěly. V dopise bylo napsáno, že císař přijede na inspekci a stráví na jičínském zámku celou jednu noc. Přikazoval však, aby pro něj připravili postel posetou samými drahokamy, ale ne ledasjakými, těmi největšími drahokamy ze všech. Aby byly vybroušeny do roztodivných tvarů a vyleštěny jako zrcadlo! Knížepán si posteskl: „Jak takový úkol splním?“. Ale v tu chvíli ho vyrušil hlas, který přicházel oknem z náměstí. Byla totiž sobota a na zdejším náměstí se konal tradiční trh. Hlas vykřikoval: „Drahokamy, vzácné kameny, broušené, leštěné, nejkrásnější široko daleko“. Ano, byl to náš starý Votrubec. A než bys napočítal do pěti, už stál před knížepánem. Knížepán mu povídá: „Přijede císař, je to velká čest pro naše město, a ty mu musíš do úplňku udělat postel obloženou těmi nejvzácnějšími a nejkrásnějšími drahokamy světa“. Votrubec vytřeštil oči a povídá na to: „Ale to nejde, vždyť úplněk je už pozítří, to nemohu stihnout“. Knížepán se rozezlil, zamračil čelo na staříka, a řekl: „Jestli to nestihneš budeš o hlavu kratší, rozumíš!“. Starý Votrubec jen pokýval a šel smutně domů. Sedl si v chalupě a koukal oknem na hvězdy. Tu se zčista jasna objevil malý skřítek, ano, byl to ten skřítek, kterému před časem pomohl. Ten se jen usmál rozhodil rukama a povídá:“Proč jsi tak smutný stařečku? Copak se ti přihodilo“ a Votrubec začal vyprávět o císař pánovi, knížeti i trestu, který ho čeká pokud úkol nestihne. Skřítek vše vyslechl, zamyslil se a pravil tenkým hláskem: „Nic se neboj, pomohu ti.“ Rozhodil rukama podruhé a z tisíců malých hvězdiček se objevila císařská postel zdobená tak překrásnými drahokamy až oči přecházely.
Votrubec měl vyhráno! Na zítří již knížepán pochvaluje dobře odvedenou práci: „Jsi opravdový mistr a jako takový musíš mít i mistrovský glejt.“ Vepsal tedy na listinu Votrubcovo jméno a titul :“MISTR BRUSÍŘSKÝ, KLENOTNÍK JIČÍNSKÝ“. Od té doby se stařečkovi dařilo lépe. Mohl vzít do učení tovaryše a platit si i pomocníky. Z jeho dílny odcházely nádherné šperky, koláže z drahých kamenů a jimi zdobené truhly do celého světa. Čas plynul, šel dál, a jak tak ubíhal, skřítkové se s Votrubcem skamarádili. On pomáhal jim a oni na oplátku zase jemu. A tak v malé chaloupce pod vrchem Kozákovem žijí skřítkové a Votrubec dodnes. A pokud ne, nebuďte smutní. Až jednou půjdete okolím Kozákova dívejte se pozorně kolem sebe, možná, že najdete drahokam, který Vám malý, téměř neviditelný skřítek právě hodil pod nohy.