O PRINCEZNĚ NATÁLCE A ZLÉ ČARODEJNICI

Anotace: Pohádka pro děti... má první...

Byl jednou jeden král, který se svojí ženou měl čtyři děti. Tři chlapce a jedno děvče. Toto děvče ale nebylo jen tak obyčejné děvče. Jmenovala se Natálka. Byla neobyčejně krásná, chytrá, šikovná, ale taky trochu zvědavá. Její bratři byli starší - až na Jakuba. Narodil se královně jako poslední.
Čas plynul, a když bylo Natálce dvacet let, otec si ji k sobě zavolal a povídá jí: ,,Nedaleko našeho království je les. Říkají mu "Černý les". A já si přeji, abys do toho lesa nikdy ani jednou nohou nevkročila, jediného stromu se nedotkla ani jediným pohledem o něj nazavadila." Natálka byla vemi překvapená a ptá se otce, krále: ,,Proč do toho lesa nesmím ani jednou nohou vkročit, ani jediného stromu se nesmím dotknout a ani jedním pohledem o něj zavadit?" ,,Neptej se a nikdy neporuš mé přikázání."
Král s královnou byli velice smutní a zarmoucení, protože věděli, co Natálku v lese čeká, když neposlechne králova slova. Když se Natálka narodila, byla jediné dítě, které mělo u postýlky jen jedinou sudičku, která ji předpověděla, když jen pohledem o les zavadí, oslepne, když jen jediného stromu se dotkne, zkamení, a když jen jednou nohou do něj vstoupí, už nikdy se nevrátí. V lese má zámek zlá čarodejnice, která umí spousty kouzel. Věděla, že až Natálka vyroste, bude krásná, chytrá a hodná. To jí čarodejnice převelice záviděla a o všechno ji chtěla připravit a sobě přivlastnit.
Čas plynul, Natálka si hrála a učila se novým věcem se svými bratry. Časem zapomněla na otcova slova. Až jeden den se jí Jakub zeptal, proč si král zavolal jen ji, a začal vyzvídat. V tom se Natálka rozpomněla a začala nad Černým lesem dnem i nocí přemýšlet. Natálka byla velice čiperná dívka, která se jen tak nějakých slov nezalekla.
Jednoho dne, když už měla plnou hlavu Černého lesa a tajemství co se v něm skrývá, rozhodla se neuposlechnout slova svého otce a do lesa se podívat. Její bratři byli ve městě, ale otec s matkou zůstali v zámku. Natálka ale byla chytrá a vymyslela si, že se jde podívat ke svému jezírku do zahrady, kde se právě narodila malá káčátka. Protože Natálka nikdy svým rodičům nelhala, neměli žádné podezření a Natálku samotnou pustili.
Černý les byl nedaleko zámku. Každý by poznal, kde končí a kde začíná. Stromy v něm byly mnohem vyšší, mnohem tmavší, skoro černé. Květiny ani mech v něm žádné nerostly, žádná zvěř po lese nepobíhala ani žádných ptáků a jejich zpěvu nebylo slyšet. Byl hluboký a tmavý. Uprostřed měla zlá čarodejnice svůj zámek. Byl vysoký, ze starých kamenů byl postaven a spoustu černých věží s okny a v nich zasazenými mřížemi.
Natálka se blížila k lesu. Cítila se napnutá, měla trochu strach. Začalo se pomalu stmívat a Natálka se začala bát. Slyšela divné hlasy, jako kdyby někdo plakal, někdo naříkal, někdo o pomoc volal. Natálka začala litovat, že neposlechla otcova slova a nezůstala doma. Ale už nebylo cesty zpátky. Nebylo nic dobře vidět a Natálka stála na rozhraní Černého lesa. Náhle prvním pohledem o les zavadila a oslepla. Nic neviděla a proto se dotkla stromu, aby neupadla, ale od hlavy se začala měnit v jeden veliký kus kamene. V domnění, že ještě může z lesa utéct, udělala první krok a v tom okraje lesů zarostly hustými keři a stromy a cesty zpět už pro Natálku nebylo.
Za krátký čas se král dověděl, co se Natálce stalo, a celé království upadlo do velikého smutku. Král nevěděl, co dělat. Vyhlásil do všech království, kdo mu přivede Natálku, splní mu jakékoliv přání. Spoustu mladých princů z celé země snažilo se dostat do černého lesa. Nikdo z nich se ale nikdy nevrátil. Král byl velice zarmoucen a jednoho dne si zavolal své tři syny a povídá: "Nuže, milí synové, jsem už stár a ještě jsem ztratil jedinou dceru. Kdo z vás mi ji přivede, ať přeje si jakékoliv přání."
Všichni bratři měli Natálku moc rádi, a proto neodporovali otcově žádosti. "První půjdeš ty," říká král nejstaršímu synovi Petrovi. "Právem ti to náleží." Petr si vzal svého krásného koně a vydal se na cestu.
Přijel k Černému lesu a čarodejnice, která měla velikou moc, vzala si Natálky podobu a opatrně se zjevila na kraji Černého lesa. Když spatřila Petra, Natálčiným hlasem začala volat o pomoc: "Petře, bratříčku můj, tady jsem, tady jsem." Petr samozřejmě nepoznal, že je to čarodejnice, která vzala Natálce podobu i hlas. Když Petr s koněm udělali první krok do Černého lesa, zlá čarodejnice se proměnila zpět a začala se nahlas smát: "Jak hloupý jsi, Petře, teď za svoji hloupost zaplatíš stejně jako tvá sestra Natálka." Vyslovila magické zaklínadlo a Petr i s koněm se proměnili ve veliký kámen.
Když se Petr dlouho nevracel do svého království, za králem přišel prostřední syn Valdimír a povídá králi: "Otče můj, bratr se nevrátil ani má sestra se nevrátila. Jistě se jim něco stalo, tedy půjdu je hledat já."
Otec svolil, přestože se bál, že ztratí i druhého syna. Princ Valdimír si také vzal svého krásného koně a vydal se na cestu. Přijel k Černému lesu a zastavil. Najednou vidí v lese Natálku volající: "Valdimíre, bratříčku můj, tady jsem, tady jsem."
Ani Valdimír nepoznal, že je to jen zlá čarodejnice, která si vzala Natálky podobu i hlas. I s koněm udělal první krok do Černého lesa a čarodejnice si vzala svou podobu a začala se hlasitě smát: "Jak hloupý jsi, Valdimíre, stejně jako tvůj bratr Petr za svou hloupost zaplatíš." Jen co dořekla magické zaklínadlo, Valdimír se i s koněm proměnili v kámen.
Dlouho se do svého království nevracel. Za otcem přišel nejmladší a poslední syn Jakub: "Otče, Petr i Valdimír se s Natálkou nevrátili, teď je řada na mně, já je půjdu hledat."
Král zpočátku nesouhlasil: "Jsi poslední dítě, které nám zbylo, a ještě ani devatenáct let ti nebylo."
Po dlouhém přemlouvání otec svolil. Jakub si vzal svého koně, ani ne tak krásného jako věrného, po kousku chleba a po troše vody, kdyby Natálka hladova a žízniva byla. Jakub měl Natálku ze všech bratrů nejraději. Vydal se na cestu.
Za chvíli se dostal k vysokým skalám. Až úplně nahoře měla hnízdo sokolí matka. V hnízdě se skrývalo pět sokolích vajíček, ze kterých se zanedlouho mělo vylíhnout pět malých sokolů. Jakub zaslechl vystrašený hlas matky. Podíval se nahoru a spatřil velikou lišku, jak se snaží ukrást sokolí vajíčka. Seskočil z koně, rozhlédl se kolem sebe, vzal do ruky kámen a hodil ho po lišce. Kámen zranil lišce jednu nohu a odkulhala pryč od sokolích vajíček, jak rychle to jen šlo. Vtom k Jakubovi přiletěla sokolí matka a povídá: "Děkuji ti, Jakube, zachránil si mé děti. Za to se ti jednou odvděčím. Když budeš potřebovat pomoc, zavolej: ´Kde jsi, můj sokole, když tě potřebuji.´"
Rozloučila se s ním a Jakub pokračoval v cestě. Za krátkou chvíli Jakub opět slyšel naříkání. Rozhlédl se po lese a spatřil starého dědečka sedícího u stromu. "Co se vám stalo, dědečku?" ptá se ho Jakub. "Ale, mladíku, jel jsem s koněm lesem, kůň něco zaslechl, vyplašil se a utekl. Já jsem zabloudil a už tři dny jsem nic nepil a nic nejedl."
"Počkejte, dědečku, já mám chleba dost a vody taky. Mladý jsem a bez toho vydržím."
Dědeček se najedl a napil a povídá Jakubovi: "Chlapče, máš dobré srdce a daroval jsi mi svůj jediný chléb a vodu. Proto pomůžu i já tobě. Tady máš lahvičku s živou vodou, až najdeš Natálku, pokrop ji."
Jakub poděkoval a ještě se chtěl dědečka zeptat, jak ví, že hledá Natálku, ale než stačil říct první slovo, dědeček zmizel. Jakub se tady opět vydal na cestu.
Zlá čarodejnice ho viděla přijíždět v začarované studánce a už se těšila, až ve veliký kámen promění i jeho.
Ta čarodejnice byla ošklivá, byla veliká, silná, měla dlouhé černé vlasy a zlé srdce. Ale protože to byla čarodejnice, neměla srdce na stejném místě jako my. Měla skleněné srdce, které schovávala v začarované studánce, a bylo vidět, jak se leskne a třpytí.
Jakub přijel k Černému lesu: "Moji bratři do lesa jistě vkročili, proto se už nevrátili." Vtom si vzpomněl na sokolí matku a volá: "Kde jsi, můj sokole, když tě potřebuji?" Zanedlouho přiletěl sokol a ptá se Jakuba: "Co potřebuješ?"
Jakub odpoví: "Potřebuji se dostat k zámku, kde žije zlá čarodejnice, ale přes ty husté keře a stromy se tam nedostanu." Sokol popadl Jakuba do svých drápů a už se s ním vznáší nad lesem, nad nejvyššími stromy. Když byli nad zámkem, sokol snesl Jakuba na zem a Jakub poděkoval. Stál před zámkem.
Otevřel veliké dveře. Uvnitř zámku byl chlad a šero. Šel dál a nic neslyšel. Přišel do místnosti, kde na něj čekala čarodějnice a kde byla začarovaná studánka. "Co jsi provedla s mou sestrou a bratry?"
Čarodějnice se začala zase nahlas strašně smát a jen ukázala na začarovanou studánku a řekla: "Krásnými ozdobami mého lesa teď jsou tví sourozenci, cha, cha, cha, cha..." Smála se ještě víc.
Jakub přistoupil k začarované studánce a pohlédl do ni. Viděl čtyři veliké kameny v lese. "Co jsi to udělala, ty zlá čarodejnice? Nemáš srdce." Čarodějnice se smíchem řekla: "Ale mám, na dně studánky se skrývá." Vtom si uvědomila, že řekla něco, co nechtěla. Jakub se znovu podíval do začarované studánky a vidí, jak se na dně leskne a třpytí srdce čarodĚjnice. Vyndal srdce z vody a vší silou jím praštil o zem. V tom okamžiku, kdy se srdce roztříštilo na tisíc malinkých střepů, začala čarodejnice křičet: "Ne, ne, ne!" Upadla na zem a tělo zmizelo. Zbyly po ní jen šaty.
Jakub vyběhl ze zámku, přiběhl ke kamenným sochám, vyndal z brašny živou vodu, kterou dostal od kouzelného dědečka, a pokropil jí tři sochy, které se proměnily v Natálku, Petra a Valdimíra. Potom ale ještě spatřil čtvrtou sochu, na kterou zapomněl. Podíval se do lahvičky, kde byly ještě dvě kapky. Pokropil jimi poslední sochu, která se proměnila v krásnou princeznu. Jak poprvé otevřela oči, do Jakuba se zamilovala. Byla to princezna z nedalekého království, která měla u postýlky stejnou sudičku jako Natálka.
K večeru se všichni vrátili do svého království, kde vládno ticho, smutek a pláč. Jakmile král s královnou spatřili všechny své děti, radostí začali plakat. Otec přistoupil k Jakubovi a povídá mu: "Jakube, synku můj nejmladší, byl jsi odvážný a zachránil jsi všechny své sourozence a princeznu z blízkého království. Já jsem nezapomněl na svůj slib a proto se tě ptám, jaké je tvé přání."
Jakub se podíval na princeznu Markétku a řekl otci, že by ji chtěl za nevěstu. Otec i matka byli štastni, že si vybral hodnou princeznu, a svolili ke svatbě. Za pár dní král uspořádal velikou svatební hostinu a všichni jedli a pili, a jestli ještě neumřeli, pijí a jedí ještě dnes.