VI. - Klaun Kostička

VI. - Klaun Kostička

Anotace: Ještě jednou o paní učitelce a o tom, jak klauna viděla a neviděla

Sbírka: Klaun Kostička

 

Včera se děti rozhodly klauna Kostičku paní učitelce ukázat. Tak hezky si s nimi hrála, že už se o něj vůbec nebály. Jiřík sice říkal, že ho stejně neuvidí, když je na to moc stará, že to sama říkala, a Marek s Klárkou mysleli, že paní učitelka stejně nebude věřit, že ho vidí, i když ho bude vidět, ale dohodli se, že to zkusí.

Klauna Kostičku těšilo, že se děti s paní učitelkou tak sblížily. Jenže kamarádit s dospělými, to není jen tak. Sám by rád s paní učitelkou kamarádil a věděl, že je to možné, ale věděl také, že se to nemusí povést, a musel děti varovat.

„Dobře,“ přikývl. „Ale musíme na ni dávat pozor.“

„Proč?“ divila se Lenička Žabková. Eliška se divila také, ale ta se divila jen potichu, takže její divení nebylo slyšet.

„Protože už je dospělá,“ vyslovil klaun s vážně zdviženým obočím.

„Bejt dospělej je blbý, samá práce a starosti,“ přikývl Kubík, který se o tom doma radil.

„Bejt malej je lepší,“ souhlasila Klárka.

„Akorát je to blbý, že nic nemůžeme,“ pokrčil Adámek rameny. „Ale je to lepší, než bejt dospělej, to jo, to si taky myslím,“ kýval hlavou.

„Dospělí to maj těžký,“ vzpomněl si ještě Kubík, co doma slyšel.

„Dospělí jsou divní,“ ušklíbl se Kája.

„A nedá se jim věřit,“ doplnil klaun.

„Paní učitelka náhodou nelže!“ zastala se jí Pavlínka.

„To ne,“ souhlasil klaun. „Ale neví, co chce, nebo co může chtít, protože musí dělat, co nechce, a nesmí dělat, co by chtěla, tak je z toho někdy úplně zmatená a neví, co dělá, a nedá se jí věřit.“

„Dospělí to mají blbý,“ znovu připomněl Kubík.

„Já to mám taky blbý,“ ozvala se Lenička Žabková.

„Já taky,“ hlásil se Adámek. „Ale oni to maj horší.“

„Tak uděláme paní učitelce radost?“ přerušil je klaun. „Ale opatrně. Aby nás nepokousala,“ zasmál se.

„Nebo aby tě nevyhodila,“ připomněla Klárka.

„Neboj, my tě nedáme,“ snažila se Janička hned klauna utěšovat, aby nebyl smutný. Ale klaun smutný nebyl. Usmíval se.



Děti se tedy rozhodly klauna Kostičku s paní učitelkou seznámit. Myslely, že kdyby na něj chtěla být zlá, tak ho neuvidí, protože vidět ho může jedině, když je hodná – jako jsou děti, které by takovému klaunovi nikdy neublížily.

„Paní učitelko, chcete mít radost?“ přiběhly za ní. Paní učitelka samozřejmě přikývla, že určitě ano; kdo by také nechtěl mít radost.

„Tak my vám ho ukážeme,“ hlásily děti nadšeně.

„Ale koho?“ nevěděla paní učitelka, neboť ona by na klauna raději zapomněla, aby ji nebudil ze spaní a aby se nemusela strachovat, že bude mít průšvih, že je zakázané nechávat cizího živého klauna u dětí, ještě k tomu postaveného z dřevěných kostek. Děti jí ho však připomněly. „Aha,“ zasmála se. „Ale já už jsem ho viděla. A stačilo mi to,“ pohladila Leničku Žabkovou, která stála hned vedle ní.

„A nechcete s ním mluvit?“ nedal se Adámek odbýt.

„Jo on taky mluví,“ smála se paní učitelka, jen trochu kysele. „No tak to teda musím hezky pěkně jít, to by se na mě zlobil, viďte,“ zvedla se, aby jim udělala radost. Ale ve skutečnosti chtěla udělat radost především sobě, ne jen se na kostky podívat, ale také si s nimi pohrát, jako včera, a třeba z nich cosi postavit, spolu s těmi malými caparty, se kterými si včera tak hezky popovídala, tak hezky, že si teď přála být nejen vedle nich, jako obvykle, ale s nimi. Jako včera. „Jen aby mě nekousnul,“ zvedala důležitě vztyčený prst. „Nebo za vlasy aby mě netahal. Není to darebák?“

„Ne, on je hodnej,“ smály se děti. Paní učitelka však zůstávala nejistá.

„Když já nevím,“ zastavila se. „Co by tomu řekla paní ředitelka? Aby se nezlobila. Abysme neměli průšvih.“

Děti ji ale vzaly za ruce a vedly ke skříňce, každý ji chtěl vést, takže ten kousek přešli jako velký hrozen dětí, navěšených na paní učitelku jako na stonek, z něhož se před dvířky jedna kulička, totiž Pavlínka oddělila, aby je mohla otevřít, a uvnitř seděl na poličce klaun Kostička a díval se na paní učitelku.



„Je tam?“ zeptala se paní učitelka nejistě.

„Vy ho nevidíte?“ byly děti zklamané.

„Nesmíte se dívat na kostky,“ ozval se klaun. „Dívejte se na mě!“

„Když já vidím jenom kostky,“ pokrčila rameny paní učitelka. Nato se ale zarazila. „Kdo to řekl?“ přeměřila si děti zkoumavým pohledem.

„To byl on,“ smály se děti.

Jen paní učitelka se nesmála. „To jsou věci,“ kroutila hlavou.

„Paní učitelko!“ vykřikl Davídek. „Teď na vás mává!“

A paní učitelka se v tu chvíli zahleděla pozorněji, zbystřila a zostřila pohled, jelikož nemohla uvěřit tomu, co vidí: „Oni se hýbou, ty kostky,“ vydechla nevěřícně.

„On na vás mává,“ zopakoval Kája.

„Kdo?“

„No přece Kostička, ten klaun,“ napovídaly děti.

Paní učitelka se znovu podívala – a? A uviděla ho.

„To je on!“ vykřikla. „Já ho vidím!“ A krátce nato dodala tišeji: „Tak se mi to nezdálo. To se mi snad zdá, to přece není možný,“ znovu nevěřícně kroutila hlavou.



„Dobrý den,“ vyskočil klaun Kostička ze skříňky. „Mně říkají Kostičko, a jak říkají vám?“ ptal se, kráčeje vstříc paní učitelce.

„On se mi zase rozsypal,“ postěžovala si paní učitelka, neboť místo klauna viděla znovu jen obyčejné kostky. Tedy ne úplně obyčejné, když se po zemi blížily k ní – a navíc při tom mluvily.

„Zavřete oči, paní učitelko, pak mě možná uvidíte líp,“ dával klaun podivnou radu. Paní učitelka byla však už natolik popletená, že i tuhle zvláštní radu poslechla.

„Vidím,“ rozzářila se. A hned oči zase otevřela: „Pořád tě vidím!“ vykřikla a začala se smát. „Mně říkají paní učitelko, ale jmenuju se Melšová a moc mě těší, že tě poznávám,“ rozpovídala se, ale jak byla z toho všeho zmatená, místo jména mu řekla svoje příjmení. Kostičkovi to ale nevadilo.

„Podejte mi ruku,“ řekl paní učitelce.

Paní učitelka neváhala ani chviličku, posunula se blíž, natáhla ruku a dotkla se jedné kostky.

„Trefila jsem se?“ ptala se pro jistotu dětí, neboť ho neviděla tak jasně a jistě, jako děti, a pořád se jí maličko rozpadal.

„Skvělý! Úplně přesně!“ jásaly děti.

„A jsou z nás kamarádi. A můžeme si říkat: Nazdar kámo!“ zamrkal klaun Kostička na paní učitelku svýma velkýma očima, co měl namalované na polštářku.

„To jsem ráda,“ odpověděla paní učitelka, hned nato ale jaksi zvážněla. „Jak tohle vysvětlím paní ředitelce,“ zakroutila hlavou. A bylo to pro ni tak těžké a tak důležité, že se k dětem i ke klaunovi obrátila zády a vracela se ke svému stolku. „Může klaun z kostek mluvit?“ přemýšlela cestou nahlas. „Nemůže! Ale mluví. Nebo jsem něco udělala špatně. Ale co? Musím přece všechno dělat hezky pěkně správně! Aby mě nevyhodili. Taky by nám klidně mohli školku úplně zavřít!“ naříkala potichounku, téměř plačtivě,



Ve třídě bylo najednou ticho. Paní učitelka seděla u svého stolku s hlavou v dlaních, děti stály tiše kolem ní a klaun Kostička za nimi, také mlčky, jen si pohupoval nohou, co ji měl včera zraněnou, jakoby zkoušel, jestli už nebolí.

„Možná si se mnou nechce říkat Nazdar kámo,“ hloubal nahlas, ale nikdo ho právě neposlouchal, všechny děti sledovaly paní učitelku.

Paní učitelka je nešťastná, viděli všichni.

Musíme jí nějak pomoct, přemítala Lenička Žabková.

Musíme něco udělat, myslel si Marek.

Ale co? Krčila rameny Klárka.

Musíme ji nějak potěšit, bylo jasné Kubíkovi.

Jenže jak? Povzdechl si Jiřík.

Co by ji mohlo potěšit? Dumala Janička.

Viděla klauna Kostičku, měla by mít radost, divil se Adámek.

Ale nemá radost, krčila rameny Eliška.

Proč nemá radost? Divil se Kája.

To je divný, kroutila hlavou Leničko Fojtíková.

„Tak vidíte, paní učitelko,“ ozval se Marek nahlas.

„Co?“ zvedla paní učitelka Melšová svoji utrápenou hlavu.

„Že nejste tak stará,“ vykřikla Pavlínka. „Že jste ho mohla vidět!“

„To máš pravdu,“ usmála se paní učitelka. Jenže ten její úsměv byl smutný.

„A vy se ho bojíte?“ zajímalo Davídka.

„Nebojím,“ zavrtěla paní učitelka hlavou. „Já se bojím, co tomu řekne paní ředitelka.“

„Tak jí to neříkejte,“ napadlo Elišku.

„Když já musím, to je moje povinnost,“ řekla paní učitelka. A její tvář se opět začínala těžce chmuřit.

„Tak víte co, paní učitelko,“ ozval se hlas klauna Kostičky, který se zatím přesvědčil, že noha už vůbec nebolí, a začal si všímat paní učitelky. „Tak já vám nebudu říkat Nazdar kámo, a vy jenom hezky zamrkejte očima, ale pořádně, jako když motýl mává křídly, abyste se probudila z toho divného sna.“

„Já ale nespím! A nemůžu dělat, že se mi něco zdálo, když to bylo všechno úplně doopravdy,“ naříkala paní učitelka.

„Živý klaun z dřevěných kostek?“ pochyboval klaun Kostička.

„Přesně tak,“ vzdychla paní učitelka.

„Kdo to kdy viděl?!“ zeptal se klaun Kostička ještě víc pochybovačně.

„Já,“ řekla paní učitelka. „Tady,“ vstala, aby se na klauna Kostičku mohla podívat.

Jenže ho neviděla.

„Já tě nevidím,“ řekla udiveně. „Ale kdo to mluvil?“

„To se vám taky jenom zdálo,“ zasmál se klaun Kostička, který byl pro paní učitelku už zase jen hromádkou obyčejných dřevěných kostek.

„Vy ho vidíte?“ obrátila se paní učitelka pro jistotu ještě na děti.

„Ne,“ vrtěly děti hlavami. A paní učitelka se zatvářila spokojeně.

„To jsem ráda, že se mi to jenom zdálo,“ otřela si čelo a urovnala vlasy, „Já už jsem měla strach, že něco dělám špatně. Jsem asi přepracovaná a potřebuju si hezky odpočinout, abych měla v práci zase pěkně pořádek a žádný takový podivný zmatky,“ přešla k oknu a několik minut se tiše dívala ven. A když se otočila, viděla jen to, co chtěla a co směla ve školce vidět – jen děti. „To jsem ráda, že se to takhle vyřešilo a nemusím to řešit s paní ředitelkou,“ oddechla si a šla připravovat seznamy dětí, které ještě neměla vyplněné, aby měla klid a ve všem hezky pěkně pořádek.



Někomu by se mohlo zdát, že děti pomohly paní učitelce lhaním, že si sprostě vymýšlely, že klauna Kostičku nevidí. Jenže to bylo jinak. Děti vůbec lhát nemusely, protože se všechny dívaly na paní učitelku – a klaun Kostička byl za nimi, jinde, byl tam, kam se nedívaly, takže ho nemohly vidět. A když se k němu potom zase obrátily, už se jich paní učitelka neptala, jestli ho vidí.



Kdyby měl klaun Kostička delší ruce a prsty, přiložil by si teď ukazováček na rty, aby dětem ukázal, že mají být tiše, aby paní učitelku nerušily, aby měla klid a čas se vzpamatovat z toho výletu do dětského světa. Jenže měl ruce krátké a prsty neměl vůbec, tak dětem nemohl ukázat: „Pst!“, aby byly zticha. Děti ale vůbec nepotřebovaly, aby jim radil; poznaly samy, že nemají mluvit, a šly opatrně za klaunem ke skříňce, kde jim pošeptal, že dnes už to stačilo.

A děti, i když jim to rozhodně vůbec nestačilo, nedotíraly, že chtějí ještě jít ven, ani Jiřík se nedomáhal, aby šli na zmrzlinu, ani Adámek klauna nepřemlouval, aby se šli ven honit a závodit, ani Klárka nevymýšlela, že by mohli jít za ovečkami, i když to měla od rána připravená a moc si přála, aby tam s nimi klaun Kostička šel. Ne, všechny děti byly hezky zticha. Vlastně jen Kája zašeptal: „Proč?“ Ale tak tichounce, že ho skoro nebylo slyšet. Marek potom opatrně zavřel skříňku a klaun Kostička zůstal uvnitř, aby se paní učitelce nemohlo zase přitížit, kdyby ho uviděla, a děti si hrály samy. Hezky a pěkně, jak si to přála paní učitelka, A hrály si přesně tak, až je paní učitelka musela pořád chválit a říkat jim, že z nich má radost.

A z toho měly, samozřejmě, radost i děti.

Autor Petros, 18.08.2014
Přečteno 800x
Tipy 4
Poslední tipující: jitoush
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

......chudák p.učitelka,ta dostává zabrat.....je škoda,že se dospělí
uzavírají do světa nevěření a tím pádem nevidí srdcem.....Ji.

20.08.2014 21:47:10 | jitoush

Zhruba "o tom" to má být, teda ale z dětskýho pohledu - že dospělí nejsou tak špatní (se později ukáže), i když jsou tak protivně rozumní a jednoduší, a že jsou to pořád "velké děti", i když jsou někdy tak nesnesitelní .. a sami tomu už nevěří :-)

20.08.2014 21:55:55 | Petros

„Ale neví, co chce, nebo co může chtít, protože musí dělat, co nechce, a nesmí dělat, co by chtěla, tak je z toho někdy úplně zmatená a neví, co dělá, a nedá se jí věřit.“

Tohle mě rozesmálo :)) A jinak pěkné, dobře se tam prolíná rovina pro děti a pro dospělé.
A paní učitelky mi začíná být čím dál tím víc líto. Ty tu nebohou ženu nakonec přivedeš do blázince :)

18.08.2014 15:29:24 | iluzionistka

Já myslím, že ne :-) Jednak to ona, to ne já, a za druhé, pokud si dobře vzpomínám, tak to bude chvíli ještě horší, ale pak se to zlepší - a přijde jiná, kterou bude možno litovat :-)

18.08.2014 15:48:18 | Petros

A co se stane s touhle paní učitelkou když přijde jiná?

18.08.2014 19:57:52 | iluzionistka

Někdy je to tak jednoduchý, že i když přijdou jiní, staří zůstávají na svých místech :-)

18.08.2014 22:16:51 | Petros

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí