O soutěživé princezně

Anotace: Pro Aničku

Na první pohled bylo Lumírovo království jako vystřižené z opravdové pohádky. Nikomu v něm nic nechybělo. Lidé v něm spokojeně hospodařili, půda byla nadmíru úrodná a daně drželi výběrčí v tak nízké výši, že si nikdo nestěžoval.
Král Lumír byl starý dobrák, který svému lidu vždy vyšel vstříc. Chudým nabízel práci v zámeckém hospodářství, dětem zajišťoval prvotřídní učitele, jaké jen šlo široko daleko najít. Všichni jej za to měli rádi. Vlastně mu také nic nechybělo. Spíš mu v hlavě přebývala jen jedna starost. S dcerou Viktorií.
Byla jeho jediné dítě. Králi se nepodařilo mít syna, a tak bylo jasné, že na trůn v budoucnu usedne Viktoriin ženich. Jenže Lumír začal ztrácet naději, že se jeho nástupce jednou objeví. Ne snad, že by jeho dcera nebyla krásná a žádný z princů z okolních království o ni nejevil zájem, ale byl tu jiný problém. Viktorie byla odmalička nesmírně soutěživá. Vždyť tomu napovídalo už její jméno – za každou cenu chtěla vítězit, ať už se jednalo o cokoliv. A také se jí to dařilo. Služebnictvo porážela v deskových hrách, různých dovednostních soutěžích či tenise.
Sport ji bavil ze všeho nejvíc. Neexistovala na světě disciplína, která by jí nešla. Byla zdatná atletka, rozuměla si s míčem a plavala jako ryba ve vodě.
Na vdávání měla Viktorie nejlepší čas, vždyť králi Lumírovi už na hlavě zbělaly téměř všechny vlasy. Jeho dcera si však umanula, že se vdá pouze za ženicha, který ji dokáže porazit ve sportovní disciplíně, kterou on sám navrhne.
A právě tahle její umanutost krále Lumíra trápila. Kolik namyšlených princů z okolí, kteří si mysleli, že Viktorii hravě porazí, už za posledních let zažil! Na jejich spočítání by mu nestačily ani prsty na všech končetinách.
Jen za předchozí měsíc byli na zámku tři. První princ, mládenec statné a vypracované postavy, vyzval Viktorii na závod v plavání. Zdálo se, že dlouho usilovně trénoval, protože svaly mu na těle jen hrály. Jenže v samotném závodě na jeden kilometr mu síla nebyla nic platná. Princezna dokonale využívala vln a proudů, v nichž se pohybovala jako mořská víla. Síla neohrabaného prince přišla vniveč, a když se na konci snažil zabrat a dohnat náskok Viktorie, došel mu dech a z vody ho museli vytáhnout, div se neutopil.
Druhý princ se o Viktoriinu ruku ucházel v dostizích na koních. Věřil si, vždyť od útlého věku vyrůstal u koní a mládí strávil v sedle. Jeho víra ve vítězství však utrpěla povážlivé trhliny hned na startu, když princezna se svým hnědákem vystřelila jako šíp. Byla lehká a mrštná a se svým koněm působili jako dokonale sehraná dvojka, která zdolává překážky s obdivuhodnou lehkostí a ladným pohybem. Zato její vyzyvatel dopadl nevalně, když ho jeho kobyla asi v polovině závodu vyhodila na vodním příkopu ze sedla a pořádně se vymáchal.
Zatím poslední princ vsadil na střelbu na terč. Povídalo se o něm, že málokdy mine, ale to ještě neměl tu čest soupeřit s Viktorií. Když trefil devět z deseti letících terčů, pomyslel si, že to není špatné a už se viděl na královském trůnu. Jenže jeho vysněná žena pálila zcela bezchybně. Trefila všech deset terčů a na poslední si ještě nechala zavázat oči, aby svého soupeře zesměšnila.
A tak se to opakovalo neustále dokola. Král Lumír už byl nešťastný a Viktorii se snažil její umanutost všelijak rozmluvit, ale nic nezabíralo.
Jednou procházel královstvím mládenec Bohouš. Vydal se do světa, protože v jeho zemi ani zdaleka nepanovaly tak příhodné podmínky jako v Lumírově království. V novém kraji se mu ihned zalíbilo a toužil se v něm usadit.
„Jenže to by ses tu musel oženit, kamaráde,“ pověděl mu jednou při točení piva hostinský.
„Popravdě už jsem na to také myslel. Kdo je tady volný?“ zeptal se Bohouš.
„Třeba princezna, mladej,“ usmál se spiklenecky hostinský, protože věděl, že dostat ji za ženu je téměř nemožné.
„A té nevadí, že nejsem princ?“
Hostinský se na něj otočil, zastavil pípu, položil půllitr a jeho tvář zvážněla.
„Chlapče, z toho číhá jen ostuda. Je to umanutá holka, která si usmyslela, že se provdá jen za toho, kdo ji porazí v nějaké sportovní disciplíně. Zkoušely to už desítky nejlepších atletů z širokého okolí, ale neuspěl žádný,“ líčil hostinský.
Bohoušovi postupně vykládal všechny příběhy odhodlaných princů, včetně těch, kteří soutěžili s Viktorií v plavání, dostizích a střelbě.
„Zdá se, že je opravdu šikovná,“ pronesl Bohouš, když si vše pozorně vyslechl.
„To si piš. Ale asi kvůli tomu zůstane sama.“
„Zítra to půjdu na zámek zkusit.“
„Blázne. A v čem ji hodláš porazit?“
„Nevím. Natočte mi ještě jedno pivo, pane hostinský, třeba mě něco napadne.“
Jak Bohouš slíbil, tak učinil. Ráno už si to namířil na zámek a naprosto přesně věděl, v čem Viktorii vyzve. Lumír ho hned rád přijal. Když se do královského sálu dostavila také princezna, Bohouše si změřila od hlavy k patě, ale větší zájem neprojevila. Zato Bohoušovi se Viktoria zalíbila na první pohled. Měla krásné rovné vlasy havraní barvy, výrazné černé oči a mezi nimi docela malý nos.
„Co tě sem přivádí, mladý muži?“ zeptal se král.
„Chci se ucházet o ruku vaší dcery.“
V sále se rozhostilo ticho, které občas přeťal jen pohrdavý posměšek některého z členů služebnictva a stráže.
„Zajisté jsi slyšel, jakého ženicha si moje dcera přeje,“ pokračoval král.
„Ano, slyšel.“
„A v čem mě hodláš porazit?“ vpadla do rozhovoru Viktorie.
„Vsadím se, že nad hlavu zvednu tři sta kilogramů. A budou mi na to stačit dva prsty. Pokud to nezvládnu do měsíce usilovného tréninku, nechám si setnout hlavu. Abych vám dokázal svoji vstřícnost, vy princezno, budete soutěžit pouze s poloviční váhou.“
Posměšky vystřídalo hrobové ticho a němé výrazy všech v sále. Jaká troufalost! Tenhle vychrtlý mladík si naloží nesplnitelný úkol a ještě k tomu se zaváže k popravě, když neuspěje. To zdejší království ještě nevidělo.
Viktorie si Bohouše znovu změřila od hlavy k patě. Tenhle klučina že má zvednout tři sta kilogramů? Na to by mu nestačilo ani pět let tréninku, natož měsíc, pomyslela si. A ona by poloviční váhu přece zvládnout mohla. Měsíc bude dřít a pak tomuhle velkohubému chytrolínovi ukáže.
„S radostí přijímám,“ usmála se.
Zato králi Lumírovi se úsměv z tváře vytratil a hlavu složil do dlaní. Bohouš se mu zamlouval, ale už teď jej chudáka viděl o hlavu menšího. Bylo mu ho líto, a tak mu nabídl na celý měsíc k přípravě zámecké prostory. Bohouš mohl využívat vše, na co jen pomyslel.
A tak trénink začal. Princezna se nijak nerozpakovala a ihned poctivě zvedala pořádné dávky. Už za pár dní dostala nad hlavu sto kilogramů. Jenže potřebovala ještě dalších padesát, a to není vůbec málo. Ale co, i když nesplním, Bohouš rozhodně svých tři sta nezvedne a stejně půjde na popravu, pomyslela si.
Bohouše trénink nijak netrápil. Vstával až k obědu a od zámecké kuchyně si nechával servírovat ty největší lahůdky, přesně tak, jak mu to král nabídl. A tak jednou obědoval pečeného kance, jindy si nechal udělat jelení guláš, potřetí si pochutnal na bažantích stehýnkách. Odpoledne trávil na terase u kávy pohledem na princeznu, která v zahradě dřela do úmoru.
Čas souboje se blížil a Viktoria jeho povalečství nedokázala vystát. Přiváděl jí svojí nečinností k nepříčetnosti. Ale byla rozhodnutá sázku dokončit.
Nastal den rozhodnutí. Usedne Bohouš na trůn, nebo půjde jeho hlava na špalek? Odpověď na tuto otázku zřejmě znal jen on sám. Princezna byla trochu nejistá. Trénovala opravdu tvrdě, ale jen jednou se jí podařilo zvednout nad hlavu přes sto čtyřicet kilogramů. Utěšovala se však tím, že i když selže, Bohouš svůj dvojnásobek rozhodně nezvedne. Vždyť se celý měsíc jen flákal!
Na řadu šla jako první. Sázka se mezitím rozšířila po celém království, takže Lumír ji nechal odehrát na velkém nádvoří, aby jí mohlo přihlížet co nejvíc lidí. Viktorie přišla k čince, kde na každé straně viselo pětasedmdesát kilogramů. Pevně ji uchopila, zhluboka se nadechla a začala zabírat.
Ačkoliv v posledním měsíci nabrala hodně svalové hmoty, přibližně ve výši prsou jí činka spadla zpět na zem. Procedila skrz zuby pár nehezkých slov a usedla na trůn po králův bok. Byla naštvaná sama na sebe, že nepracovala ještě tvrději, aby úkol splnila. Nu což, stejně se vdávat nebude, řekla si.
Teď přišel Bohoušův čas. Hned vedle byl připravený i popravčí špalek pro případ, že by svůj úkol nesplnil, což se všeobecně čekalo.
Jenže Bohouš byl všemi mastmi mazaný mladík. Kdepak měsíc dřít a mučit se zvedáním těžkých vah! Z náprsní kapsy vytáhl tužku a papír, napsal na něj „300 kilogramů“, uchopil jej mezi ukazovák a prostředník a zvedl nad hlavu.
„Právě jsem nad hlavu zvedl tři sta kilogramů. A stačily mi k tomu dva prsty, jak jsem slíbil,“ prohlásil směrem k udivenému davu.
Viktorie zůstala v úžasu, kdežto na tváři krále Lumíra se začal rozlévat blažený úsměv. Byl svědkem toho, jak Bohouš svým důvtipem všechny převezl. Nikdo se totiž nezmiňoval o tom, jakých tři sta kilogramů má Bohouš zvedat. A tak muselo být jeho vítězství uznáno.
„Synu, máš teď plné právo stát se ženichem mé dcery a mým nástupcem na královském trůnu,“ řekl král.
„Bude mi ctí vás požádat o její ruku.“
Viktorie odvrátila zrak a pěkně dlouhou chvíli se snažila vstřebat, jak ji Bohouš přechytračil. Nebyla hloupá, ale tohle nečekala. Když se však zamyslela, zjistila, že tenhle drzý mladík je mnohem lepší než všichni ti namyšlení princové, kteří se snažili ji uhnat.
Vstala z trůnu a přistoupila k Bohoušovi.
„Když budeme spolu, díky mé síle a tvému důvtipu už nás neporazí nikdo,“ mrkla na něj a vložila svoji ruku do jeho připravené dlaně.
A tak tahle sázka nakonec skončila jedním velkým vítězstvím všech stran – Bohouše, Viktorie i krále Lumíra…