Pohádky z kouzelného lesa

Pohádky z kouzelného lesa

Anotace: Víla Vrběnka (2 díl)

 
 
Víla Vrběnka
 
Sluníčko už pomalu zacházelo za kopečky. Berunka s Ondráškem seděli na lavičce před chaloupkou. Večeřeli chlebík s ostružinovou marmeládou a popíjeli čaj z mateřídoušky. Dívali se na zapadající slunce, jak na obloze maluje červánky a povídali si co dneska všechno zažili.
"Zítra je úplněk, na louce bude tancovačka. Vyrobila jsem si na tu slávu korálky z jeřabinek. Ještě si pak uviju věneček s lučního kvítí" řekla Berunka a našpulila rty. To ona tak dělávala, když se nad něčím zamyslela. Rarášek Ondrášek se zase zasněně zadíval na oblohu "Snad tam bude víla poměnka" "Proč by tam nebyla? Vždycky tam přece bývá" řekla Berunka. "Vždyť já vím že tam bude...to já říkám jenom tak, aby řeč nestála" řekl Ondra a s úsměvem na Berunku kulišácky mrkl.
 
Oba dva se začali smát, až od lesa uslyšeli známý ženský hlas "Čemu pak se tu vy dva smějete? Jen mi to povězte, chci se s vámi taky zasmát" Berunka s Ondráškem se s jiskřičkami v očích a s úsměvem na tváři, zadívali tím směrem. Čekali až se z lesa vynoří ta dobře známá bytost která jim chodí každý večer popřát dobrou noc. Byla to Salix, matka příroda. Ale naši rarášci ji říkali víla Vrběnka. 
Byla to žena s dlouhými rozpuštěnými hnědými vlasy. Měla dlouhé šaty až po zem, které byly zbarvené a zdobené vždy podle ročního období.
Na hlavě měla takovou jakoby korunku z březových větviček a břečťanu a kolem dokola poletovaly v létě motýlci, na podzim lístečky, v zimě sněhové vločky a na jaře kvítí. 
Na prvnídojem působila vcelku pyšně a přísně ale kdo ji poznal blíže věděl že je docela milá a laskavá a že má dobré srdce. Vždyť aby taky ne, když měla nastarost celou přírodu. Kdyby přírodě panovala zlá bytost, nemohla by být tak krásná. 
I Vrběnka byla hezká. I když si to o sobě nemyslela, ostatní ji viděli jako krásnou bytost s jemnými ženskými rysy ve tváři. Často se usmívala ale taky často bývala zamyšlená, jakoby v jiném světě a když si myslela že ji nikdo nevidí, občas ji zvířátka a lesní bytosti viděli i plakat. Nikdo však nevěděl proč. 
Inu snad každý, občas mívá nějaké svoje trápení. 
Víla Vrběnka chodívala Ondráškovi a Berunce každý večer povídat různé pohádkové příběhy a někdy jim i zpívala na dobrou noc.
Dnes tomu nebylo jinak. 
Když se vynořila z lesa, usmívala se na rarášky až se ji na tvářích dělaly ďolíčky. Rarášci k ní přiběhli a skočili ji do náručí. "Tak jak pak jste se dneska měli moji milí skřítci?" zeptala se jich Salix. Ondrášek pravil "Já jsem dneska pomáhal broučkovi Tesaříkovi v jeho dílně a něco jsem ti vyrobil. Jen počkej, hned ti to přinesu" a utíkal do chaloupky. 
Během chvilky přiběhl a řekl víle aby nastavila ruku. Vložil ji do ní dřevěný hřeben a řekl
 "To máš na ty tvé dlouhé vlásky. Aby sis je nemusela pořád rozčesávat smrkovými nebo borovicovími větvičkami. Vím že se pak raději ani česat nechceš, když se ti při tom náhodou z větviček přilepí smůla do vlasů. Sice pak krásně voníš po jehličí ale z tvého nasupeného výrazu by i červená muchomůrka hrůzou zbledla, že by z ní byla raději bedla" 
Vrběnka se začala smát, zvedla Ondráška do náručí a od radosti se s ním zatočila. Vtiskla mu pusu na čelo a poděkovala. 
Pak si sedla do mechu, rarášci si lehli k ní a hlavičky ji položili do klína. 
Vrběnka je oba hladila po vlasech a vykládala jim dnešní příhodu o veverce Zrzečce, ktetá si přišla stěžovat na doktora datla. Ten si totiž usmyslel, že bude uzdravovat strom ve kterém Zrzečka bydlela. 
Jeho neustálé ťukání do stromu ji tak rozčilovalo, že si vždycky kvůli němu vyházela z domečku všechny svoje zásoby co si střádala na zimu. To jak po datlovi házela žaludama, ořechama a šiškama, jenom aby už ten datel konečně zavřel zobák a odfrčel jinam.
Berunka vzhlédla k víle "A jak to dopadlo Vrběnko?"  
Víla se usmála "No, zkusila jsem mu nějak domluvit. Pochválila jsem ho za jeho dobře odvedenou práci a nasměrovala k paloučku kde je několik nemocných stromů a že tam ho teď potřebují nejvíce. A teď už zkuste spát moji milí skřítci" 
Oba rarášci si zývli a Ondrášek se ještě rozespalým hlasem zeptal "zaspíváš nám ještě prosím nějakou ukolébavku?" " I to víš že zaspívám" řekla víla už tišším hlasem. Hladila je po vláskách a začala jemně zpívat ukolébavku.
 
"Spinkej Beruško, zachází sluníčko.
 Spinkej Ondrášku, už je nebe bez mráčků.
 Měsíček už svítí, hvězdičky se třpytí 
 Celý kraj už spinká, i ta veverka malinká
 Noční můry chytí, pavouček do svých sítí.
 V kapradí se skrývá, vaše spaní dobře hlídá. 
 I ty muchomůrky červené, mají kloboučky zavřené.
V křoví sova houká, ukolébavku vám brouká.
 
 
Víla dozpívala ukolébavku. Věděla že oba skřítci usli už u první sloky.
Zadívala se na noční oblohu, kterou právě prosvištěla padající hvězda. Teď by si měla něco přát. Copak myslíte? Co si naše Salix, matka příroda mohla jenom přát? Zasněně se pousmála a pohlédla na dva rarášky spící v mechu. Jemně na ně foukla třpytivou mlhu, která oba skřítky pomalounku odnesla až do jejich postýlek. "Dobrou noc moji rarášci. Zítra se setkáme za úplňku na louce" Řekla tiše a skoro neslyšně odešla směrem k lesu.
Autor breberkar, 17.12.2019
Přečteno 151x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter