Zorka v pohádce

Zorka v pohádce

Anotace: Zorka je pětiletá holčička, která miluje princezny, zvířátka, malování a hraní si s kamarády. Její pokojíček má na stěnách pověšené obrázky, které sama nakreslila.

„Zorko, už je čas do postele, stíháš?“ zeptala se maminka Zorky, když myla nádobí.

„Jasně mami, už si čistím zuby, vlastně už jsem docela unavená.“

Zorka je pětiletá holčička, která miluje princezny, zvířátka, malování a hraní si s kamarády. Její pokojíček má na stěnách pověšené obrázky, které sama nakreslila. Na tom nejoblíbenějším je princezna s fialovými šaty a obrovskou sukní. Zorka si vždycky takové šaty přála.

Oblékla si pyžamko a dala mámě pusu: „Tak dobrou!“ řekla a šla si zalézt pod deku. Pohladila modré proužky, které na dece měla, chvíli pozorovala princeznu na stěně a pak zavřela oči a usnula. Najednou se pokoj začal trochu klepat. Zorka otevřela oči a podívala se, co se děje. Postel i s peřinou a Zorkou se zvedla, okno se otevřelo a postel vylétla ven. Nesla se teplým vzduchem přes lesy, rybníky, pole až do daleké země, kterou Zorka neznala. Zorka koukala, byla trochu vyděšená, zakrývala si peřinou půlku obličeje, až najednou před sebou spatřila nádherný, dokonce přenádherný zámek se zlatou střechou, cimbuřím a velkou bránou. Vždycky snila o tom, že bude princeznou právě na takovém zámku. Postel proletěla kolem dvou věží, až k jedné zdi, kde bylo otevřené okno a vlétla dovnitř. Zorka zavřela oči a ucítila, jak postel dosedla na podlahu.
„Dobré jitro princezno“ ozval se hlas nějakého kluka. Zorka otevřela oči a žasla nad tou nádherou. Už neměla modro-bíle pruhovanou deku, ale nadýchanou peřinu ze zlatého brokátu. Na sobě neměla obyčejné pyžamko, ale dlouhou košili s volánky z krajky. Vstala z postele a všechno si prohlížela: „Kde to jsem?“ zeptala se neznámého kluka.

„Jsi na zámku, já se jmenuji Jan a budu tě provázet celým dnem, přej si, co chceš, dneska budeš princeznou,“ řekl kluk.

„Já, já, já jsem vážně teď princezna?“ zakoktala se Zorka, ale oči se jí rozzářily radostí.

Jan ukázal na skříň a řekl: „tohle všechno je pro tebe, vyber si, jaké šaty bys chtěla.“ Zorka otevřela skříň a začala hladit všechny ty šaty. Jedny byly zelené se žlutou stuhou kolem pasu, druhé červené s bílými volánky. Třetí, a ty se jí asi líbily nejvíc, měly fialové kytičky a kolem pasu byla růžová stuha, která se vzadu zavazovala na mašli. Ty si vybrala.

Když se umyla, převlékla a učesala, přišel Jan a pozval ji do jídelny. „Co by sis dala k snídani?“ zeptal se. „Já nevím, co si můžu přát?“ „Přát si můžeš cokoliv.“

„Tak já bych si dala míchaná vajíčka, můžu?“ „Jasně, že můžeš,“ usmál se Jan a vedl ji do dřevěných dveří, za kterými byl veliký stůl s asi sto židlemi. Na první pohled se to nedalo spočítat. „Jů, to je ale veliký stůl,“ divila se Zorka.

Usadila se na roh stolu a v tu chvíli měl Jan v ruce tác s horkými míchanými vajíčky. Položil před ní talíř a popřál dobrou chuť.

Když Zorka dojedla, zeptala se: „co budeme dělat teď?“. „Přej si, co budeš chtít,“ odpověděl jí Jan. „Já bych si chtěla asi hrát s nějakými dětmi, máte tady nějaké hřiště?“ „Ano, hned za zámkem je jedno veliké a myslím, že zrovna teď tam bude spousta dětí. Následuj mne, prosím.“

Zorka s Janem se zvedli a šli na hřiště. Byla tam opravdu spousta atrakcí a taky hlavně dětí. Zorka nadšeně spráskla ruce a povídá: „Panejo, tak velké hřiště jsem ještě nikdy neviděla.“ Vyběhla za dětmi a začala se s nimi seznamovat. Všechna jména si Zorka neměla šanci zapamatovat, ale to nikomu nevadilo. Všichni dováděli na houpačkách, klouzačkách a prolejzačkách. Někteří si hráli na písku a stavěli hrady, druzí šplhali po laně a dřevěných žebřících. Všichni byli tak zabraní do hry, že si skoro nevšimli, že je už poledne. Zorka zrovna stavěla hrad z písku, když jí Jan zaklepal na rameno a řekl: „Zorko, nemáš už hlad? Je čas oběda.“ Zorka se podívala nahoru a zamyslela se: „No, já nechci jíst u toho velikého stolu sama, nešlo by, že by šli všichni s námi?“ „Jasně, že šlo. A co si dáte k jídlu?“ „No, já mám docela chuť na kuře a bramborovou kaši,“ řekla Zorka a rozhlédla se po ostatních dětech, kterým se, jakmile zbystřily, že můžou na oběd do zámku, vytvořily úsměvy na tvářích. Děti nadšeně kývaly hlavami a radovaly se.

Když všichni přišli do veliké místnosti, na stole už ležely talíře s připravenými jídly. Děti se usadily a začaly hodovat. Vše bylo tak dobré a chutné. Když dojedly, zeptal se Jan: „Co si budete přát teď?“ Zorka se rozhlédla po dětech a zeptala se: „Co můžeme? Já nevím.“ Jan odpověděl: „No, můžete jít třeba zase na hřiště, a nebo…máme vzadu za zámkem takovou mini zoologickou zahradu s domácími zvířátky, můžete je krmit, hladit a nebo se vozit na koních.“ „JÓ, to by se nám moc líbilo,“ řádily všechny děti včetně Zorky.

A tak se Zorka v zástupu dětí vydala za zvířátky. Otevřela pusu dokořán, když viděla všechny ty stáje a chlívky. Obešla snad všechna zvířátka, byly tam kozy, ovce, krávy, koně, prasata, slepice a husy. Všechna ta zvířátka si postupně prohlédla, pohladila a všechny děti s ní. Byl tam také jeden starý kozel, kterému říkali Trkavec. „Na toho si dejte trochu pozor, má tendenci říkat si o granule trkáním,“ usmíval se Jan, když děti provázel kolem zvířat.

Najednou Jan přistoupil k Zorce a řekl,: “Zorko, je čas, mám pro tebe malé překvapení, a pro vás všechny vlastně taky.” Zavolal pak na všechny děti.
“Připravil jsem pro vás ples.” Wooow, jééé, hurá, volaly všechny děti. Zorka byla nadšená, nikdy na plese nebyla a vždycky chtěla. Jan ji vzal do jejího pokoje. Zorka otevřela skříň a začala si zase vybírat šaty, ve kterých by se jí nelépe tancovalo. Tentokrát tam visely slavnostní šaty, jedny byly bílé se světle modrou stužkou kolem pasu a světle modrými volány, druhé byly šedivé se stříbrnou stužkou a stříbrnými volánky a třetí a ty se opět Zorce líbily nejvíc byly celé zlaté a stužka a volánky byly ze světle zelenkavé krajky.

Když se Zorka oblékla, vzal ji Jan za ruku a vedl dlouhými chodbami, které lemovaly velikánské obrazy princezen a princů, královen a králů a dalších různých lidí, které Zorka nepoznávala. Když přišli k obrovským dveřím, Jan je otevřel a Zorka zůstala stát s otevřenou pusou. Před ní se objevil obrovský sál, ve kterém tančily děti. Kapela hrála písničky, které si přály a oni se zkrátka bavily. Zorka si prohlédla celý sál. Na jedné straně byly stoly se spoustou jídla a pití a na druhé straně byl taneční parket. Zorka se hned zapojila do dění a začala s dětmi řádit. Po chvíli se zastavila, dala si něco k jídlu a šla pokračovat.

Když se večer nachýlil, děti už byly pěkně unavené. Začaly zívat a tak Jan poznal, že je čas jít spát. Odvedl Zorku do jejího pokoje, pomohl jí vzít si pyžamo, vyčistit zuby a položil jí do postele.

Ani nezavřela oči a už se pokoj začal třást. Přikryla se zlatou peřinou a viděla, jak se okna otevírají. Postel vyletěla z pokoje a letěla přes pole, rybníky a lesy až k domku, který Zorka dobře znala. Postel se protáhla otevřeným oknem do pokoje a posadila se na podlahu. Zorka si obličej přikryla peřinou.

„Zorko vstávej, už je ráno.“ Slyšela Zorka maminčin hlas. Odkryla si obličej zpod peřiny a kouká na svůj pokoj. Zase je přikrytá pruhovanou dekou, na sobě má obyčejné pyžamko a na stěně visí obrázky princezen, které nakreslila. Vytřeštila oči a vykřikla na maminku: „Mami, mě se zdál ten nejkrásnější sen“.
Autor Vendysss, 23.02.2020
Přečteno 603x
Tipy 1
Poslední tipující: breberkar
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí