O statečné Toničce a statečné Rozárce

O statečné Toničce a statečné Rozárce

Anotace: Pohádka, kterou jsem ušil na míru svým dětem

Bylo nebylo, v jednom krásném domečku žily dvě moc šikovné holčičky, Tonička a Rozárka. Ač chodily teprve do školky, uměly už dobře počítat a psát některá písmenka. Měly ještě brášku Jonáška, který sice ještě neuměl chodit ani lézt, ale byl to moc hodný a veselý kluk a tak s ním byla velká zábava. Bydlel tam i tatínek, který se nemohl hýbat ani mluvit, ale rád je ze své postele pozoroval, usmíval se na ně a pomrkával jak jsou šikovné. Ještě tam byla krásná fenka Gvendolína, jejímž smyslem života bylo váleníčko na gauči a loudění dobrot, a černá kočička Bobina. Ale hlavně, milé děti, hlavně tam s nimi žila maminka, která měla v sobě část krve lesní víly a tak se v ní mísil nevšední půvab s velikou dobrotou srdce. A to je velmi vzácná kombinace, toho si važte!
Tak tam šťastně žili a jejich smích zněl tak daleko, až se donesl k uším zlé čarodějnice Jedubaby. Pro tu zlou babu byl šťastný smích něčím tak protivným jako pro normálního člověka bzučení komára a nemohla kvůli němu spát. A tak se jednoho dne mocným kouzlem přenesla k nim domů, chytla nebohou maminku a řekla: "Teď odnesu vaší mámu do svého hradu, kde mi bude sloužit! A bude po smíchu! " Zablesklo se a byly obě pryč! To se ví, že zůstali všichni úplně zkoprnělí a pak se rozplakali, vždyť najednou bylo všechno jejich štěstí pryč. Asi by tam takhle plakali dodnes, kdyby najednou kurážná Tonička nebouchla pěstí do stolu a nevykřikla: "A já to tak nenechám! Půjdu a maminku najdu a vysvobodím! " Rozárka se hned přidala: "A já půjdu s tebou a pomůžu ti! " "Haf haf" řekla Gvenda a to znamenalo: "Já jdu taky a paničku vyčenichám! " A tím to bylo ujednáno. Zavolaly tetě Elišce aby se postarala o tátu, odnesly Jonáška k babičce a děda jim napekl na cestu koláče. Ještě si přidaly do batůžků nějaké zásoby /samozřejmě hlavně sladkosti a čokoládu/ a šlo se.
U branky nasála Gvendinka vzduch a určila směr. A šly a šly a pořád šly a když je bolely nožičky tak odpočívaly, ale jen chviličku, vždyť s maminkou bylo zle a musely pospíchat. A tak, po dlouhé době, došly až k veliké řece. Chvíli se dohadovaly jak se přes ní dostanou a pak se rozhodly vydat se po jejím břehu, snad najdou nějaký most, nebo brod. Tak chvíli šly po břehu, až přišly k místu kde ležel starý kmen nějakého stromu. To bylo leknutí když kmen najednou otevřel tlamu a oči! Nebyl to totiž žádný kmen, ale starý krokodýl Krokodlak! Tonička se lekla tak, až zakopla a z baťůžku se jí vykutálel dědečkův koláč přímo do krokodladovi otevřené tlamy. "Jejda to je dobrota, něco tak dobrého jsem nejedl snad sto let! " liboval si Krokodlad "Když mi dáte ještě jeden převezu vás na druhý břeh. ". "Já bych mu nevěřila, uprostřed řeky se potopí a sežere nás " strachovala se Rozárka. "Ale kdeže, žádný strach, vždyť mně už stářím vypadaly všechny zuby, já už nikomu neublížím. " řekl starý Krokodlad. Podívaly se mu do tlamy a skutečně - ani zoubek! Teď teprve se ho přestaly bát, Tonička vytáhla z batůžku foťák a nastalo velké focení s jejich novým kamarádem. Rozárka s hlavou v tlamě krokodýla, Tonička s hlavou v tlamě krokodýla, Gvendinka celá v tlamě krokodýla /tu, pravda, tam musely trochu podržet. Ne snad že by byla zbabělá, jen byla opatrná. Velmi, velmi opatrná/. Pak už nasedly na Krokodlada a ten je bezpečně převezl na druhý břeh. Děvčátka slušně poděkovala, jak je to naučila maminka a Tonička dala Krokodladovi ne jeden, ale hned tři koláče. Pak se rozloučily a vydaly se na další cestu.
A zase šly a šly a pořád šly až byly úplně uchozené. Tak se zastavily, že si dají svačinku. Jenže už tak dlouho jedly samé sladkosti a čokoládu, že už se na ně nemohly ani podívat. "Proč jsme si nevzaly k jídlu i něco normálního? " bědovala Tonička "Co já bych teď dala za takovou dobrou maminčinu polívčičku! ". "A my jsme to nechtěly a cpaly jsme se raději čokoládou! " přidala se Rozárka "Byly jsme tak hloupé! ". "No teď už budeme chytřejší a budem všechno dojídat. " uzavřela to Tonička.
A zase šly a šly až došly na louku na které spal obrovský drak! Dlouho se šeptem domlouvaly jestli ho obejít zprava nebo zleva, až draka probudily. V hrůze se snažily schovat v křoví, ale drak k nim vlídně promluvil: "Mě se nemusíte bát, já vám neublížím. Býval jsem kdysi krásný velký motýl Květomil a přinášel jsem lidem krásu a štěstí. Ale pak jsem potkal zlou čarodějnici Jedubabu a ta ze mě udělala tohle. Samé zuby a drápy a brnění a vůbec." otřásl se odporem "Pak mě nutila bojovat v různých válkách, ale jednoho dne jsem jí utekl a od té doby se před ní schovávám." Holky vykřikly: "Ale tu čarodějnici my právě hledáme! Unesla nám maminku a musíme ji najít a osvobodit!" Drak přemýšlel a pak se rozhodl: "Já se čarodějnice tuze bojím, tak vám nemůžu s osvobozováním pomoci. Ale když seberu všechnu odvahu, tak vás můžu odnést k jejímu hradu, vím kde to je.". "Ale to nám úplně stačí, jen když se nebudem muset dál trmácet pěšky! Děkujeme!". A začaly skákat radostí a Gvenda štěkala a drak plival oheň, no velké pozdvižení. Když se všichni dosyta vyradovali, tak holky vylezly drakovi na hřbet, pak chvilku přemlouvaly Gvendu ať vyleze taky /byla zase opatrná/, no konečně tam byly všichni a letělo se. Tonička, která seděla vepředu, volala: "Hele, on se dá řídit! Když přitlačím pravou nohou tak letí doprava a když levou tak zase doleva! ". Květomil brblal: "Samozřejmě že se dám řídit, když už jsem ten bojový drak.". A tak chvíli létali doprava, chvíli doleva, pak Tonička vykroužila krásnou osmičku, pak zas řídila Rozárka a taky vykroužila krásnou osmičku! To už ale Květomil nadával, že takhle tam nikdy nedoletí a tak nechaly blbnutí a nechaly draka letět přímo za nosem. Letěli dlouho a dlouho a teď teprve holčičky viděly, jaké měly štěstí, že Květomila potkaly. To by si ušoupaly nožičky! Až konečně po dlouhé době se před nimi objevil temný hrad a Květomil se celý rozklepal, sotva ho spatřil. Přistál na malé louce pod hradem a řekl: "Moc rád bych vám s tím osvobozováním pomohl, ale nemohu, příliš se bojím. Ale schovám se tady a počkám na vás.". "To nevadí, Květomile, ušetřils nám dlouhou cestu a to je víc než dost, děkujeme mockrát! " řekly holky a vydaly se s Gvendou směrem k hradu.
Šlapaly do kopce, temný hrad se tyčil nad nimi a pomalu ztrácely odvahu. Nejraději by se otočily a utíkaly dolů, pryč od zlé čarodějnice. Jenže tam měly maminku a bez ní se domů vrátit nechtěly. A tak šlapaly dál a dál, přímo k černému hradu. Jak jsem říkal, byly to moc statečné holčičky. Když vylezly až nahoru, zarazily se. K bráně do hradu byl přivázaný obrovský medvěd a hlídal vstup. Tomu neproklouzne ani myš. "Vezmu klacek a majznu ho po hlavě!" řekla nebojácná Tonička, která byla do všeho hrr. Ale Rozárka, která si všechno raději předem promyslela, jí mírnila: "Neblázni, vždyť je to úplný obr. A vidíš ty tlapy? Půjdem na to jinak. Medvědi přeci rádi tancují, ne? No a my taky docela obstojně tancujeme. Zkusíme ho roztancovat! ". A tak vylezly z křoví a začaly tancovat. Gvenda jim k tomu štěkala do rytmu, protože sice taky uměla tancovat, ale nechtělo se jí. Ona byla holt trochu líná. Trošičku. Medvěd se začal kolébat do rytmu a za chvilku se opravdu roztancoval! Fungovalo to! Ještě počkaly až se pořádně do tance zabere a pak kolem něj potichu proklouzly. Hurá, byly uvnitř!
Prohledávaly hrad a nakonec čarodějnici našly ve velkém sále, honosně vyzdobeném trofejemi z bitev. "Co tu chcete?" utrhla se na ně čarodějnice. "Jdeme si pro svou maminku, kterou jsi unesla! " nedaly se zastrašit děvčátka "Kde jí schováváš? ". Čarodějnice se rozchechtala: "Ale vždyť jste jí musely potkat! Proměnila jsem jí v medvěda a hlídá mi hrad! ". "Vidíš a ty bys šla na maminku s klackem! " otočila se vyčítavě Rozárka na Toničku, ale ta jen mávla rukou, že to přece nemohla vědět. "Za to že jste vnikly bez dovolení do mého hradu vás přísně potrestám! Proměním vás ve vrány a budete mi dělat špehy!" mávla čarodějnice kouzelnou hůlkou a začala mumlat složité zaklínadlo. Holčičky se v hrůze přikrčily a myslely si, že je s nimi konec. Ale Gvenda, která vytušila že se schyluje k něčemu zlému a taky neměla moc ráda, když se nad ní mávalo nějakým klackem, přiskočila k Jedubabě, začala vrčet a pořádně jí ukázala zuby. Jedubaba se tak vyděsila, až jí hůlka vypadla z ruky a couvla do kouta. A jak se tak klepala strachy, najednou se už nezdála tak mocná a strašidelná, vlastně byla docela k smíchu. A Tonička s Rozárkou se opravdu začaly smát, nejdřív jen trošku, ale za chvíli už to nevydržely a řechtaly se na celé kolo. A najednou, co se to děje??? Zlá čarodějnice se začala zmenšovat a zmenšovat až se docela scvrkla a byla malinká jako myš. Ono totiž, milé děti, se zlem se to má tak, že žije jen z našeho strachu a když se ho přestaneme bát, nebo se mu dokonce začneme smát, zmenší se a ztratí nad námi moc. Proto když potkáte v životě zlo, neváhejte se mu vysmát a ono zmizí, nebo se alespoň zmenší.
Ale čarodějnice, i když byla malinká, se ještě nevzdávala. Rozběhla se ke své hůlce, že je zakleje a prokleje a nakleje a pokleje a dokleje. Když v tom se náhle vzduchem mihla černá šmouha a chňap a křup a bylo po čarodějnici! Ano, byla to Gvendinka, která uměla být opravdu mrštná, když chtěla. Ale chtěla málokdy. Tonička zvedla kouzelnou hůlku a řekla: "A tohle už se taky nadělalo špatností až až! " a zlomila jí. V tu chvíli zmizela všechna kouzla, tou hůlkou vykouzlená! Zmizel i hrad a najednou stály na paloučku a běžela k nim jejich maminka! To bylo smíchu a objímání! Musely mamince všechno povyprávět a maminka je moc chválila, jak byly šikovné a statečné a že jí zachránily.
Pak sešly dolů z kopce a tam na louce na ně čekal obrovský překrásný motýl Květomil. "Jů, ty jsi krásný!" obdivovala ho Rozárka. "Já vím" odpověděl skromně Květomil "děkuji vám za vysvobození a moc rád bych pro vás něco udělal na oplátku. Nechcete si třeba někam zaletět?". "Ano ano, domů domů!" zvolala hned Tonička a Gvenda se radostí rozštěkala. A tak letěli.
To bylo pozdvižení když na louce v Pohořelicích přistál ohromný motýl s pasažéry na zádech! A toho divení a závidění spolužáků když holky vytáhly fotky s krokodýlem! A pak už pospíchaly domů, kde na ně čekal táta a Jonášek a děda a babička a Bobina a všichni se smáli a byli rádi, že jsou zase spolu.
"Bla bla grrr iáá!" dodal k tomu ještě Jonášek a to znamenalo: "To jsem rád, že všechno dobře dopadlo! A teď už žádné courání, budete hezky doma a budete mě krmit a přebalovat a bavit! A teď mi puste Čiperky!"

A už zní zvonec, protože to je konec.
Autor Snacek, 13.07.2020
Přečteno 551x
Tipy 4
Poslední tipující: breberkar, Jeněcovevzduchukrásného, mkinka
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ta pohádka se Ti fakt povedla, snad ještě napíšeš další.Fakt hezký.

25.01.2021 19:25:31 | Jeněcovevzduchukrásného

Děkuji mnohokrát ;)

26.01.2021 10:04:22 | Snacek

Nemáš zač, no a jestli budeš mít někdy chuť, tak si můžeš přečíst i mojí pohádku a to o Hladovcovi a zlatých vejcích.:-)

26.01.2021 14:19:09 | Jeněcovevzduchukrásného

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí