Jeseniny černé šaty

Jeseň, paní podzimu, byla krásná. Když převzala vládu nad během roku od Léta, oblékla své zlaté šaty a spolu s ní se do zlata začala oblékat i krajina. I slunce babího léta bylo zlaté, s hedvábnými nitkami pavučinek a zářivými drahokamy vodních kapek na nich. Když pak přišly podzimní mlhy, byl to jen obláčkový kožíšek jejího pláště. Jenže jak večery přicházely stále dřív a dřív, slunce střídal čím dál tím častěji déšť a zlaté listí ze stromů opadávalo, přibývalo v podzimu tmy. A Jeseň se tím nečasem procházela stále nespokojenější. Blížil se čas, kdy přijdou dlouhé noci, které rozeženou teprve až Vánoce. Jeseň toužila po šatech pro tuhle druhou, temnou polovinu svého času.

Ten, kdo vládnul černé noční tmě, byl sám Strach. 

“Nechci přece moc,” usmívala se Jeseň sladce. Nikdy o nic neprosila. “Dej mi kousek noci. Tobě neubude a já ji využiju dobře.”

Strach, který sám nosil plášť ze tmy, ale jen zavrtěl hlavou: “Noční stíny se nenosí z marnivosti. Následuje je noc. Nemůžu ti dát ani kousek.”

Jenže s tím se Jeseň odmítala smířit. Už se viděla v černých šatech, jak předává vládu sestře Zimě. “Nebuď přece lakomý, Strachu. Nechci tvoji noc, chci jenom šaty pro svůj podzim. Vždyť se podívej, tmy na podzim přibývá, kus z ní mi patří právem.”

Tak dlouho ho přemlouvala a slibovala, až Strach přece jen nakonec přikývl.

Nedal jí moc, jen tolik, co stačilo na jedny šaty. 

Sotva je ale Jeseň oblékla, zatočila se v nich samou radostí a noc okolo se rázem prohloubila jako voda. Ve tmě tak hluboké, že sahala až na druhou stranu světa, se otevřely cestičky a nenápadně začaly do světa nakukovat duše předků.

Lidé se choulili ve svých domovech a měli strach. I oni cítili, že se cosi změnilo a jejich svět se přiblížil světu mrtvých skrytému za jindy neprostupnou nocí. Duchové se proháněli světem, kam nepatřili, a šla z nich hrůza.

“Rychle! Světlo!” rozkázal Strach, který hned viděl, že to není dobré.

Ale když Jeseň zapálila malý plamínek světla, duše předků se kolem něj shromáždily jako poslušné děti. Vyčkávaly, okouzlené dlouho neviděným jasem svíčky. Jeseň se usmála. Předkové nechtěli škodit, chtěli být vítaní.

Strach i Jeseň vydechli úlevou. Se svítáním se duše vrátily spořádaně tam, kam patřily.

Od těch dob Jeseň obléká černé šaty opatrně, s pláštěm z bílé mlhy. I tak se ale v tom čase svět živých přibližuje světu mrtvých. Aby jedni druhé neděsili, zapalují lidé spolu s Podzimní paní svíčky, které vzácným navštěvníkům ukazují cestu - i to, že na ně někdo živý dodnes vzpomíná.

Ale Strach i tak v těch nocích drží dlouhou službu. Pro jistotu.