Dárek pro matku

Ylva seděla na vysoké skále, houpala nohama a otráveně zírala do hluboké propasti pod nimi. Její mraky se povalovaly tak někde dole v údolí.

Měla nápad. Byla si jistá, že dobrý: rozhodla se letos udělat své matce Moraně radost a vyrobit pro ni vlastnoručně dárek. Pozorovala lidi a duchy, jak během prosince kdekdo obdarovává kdekoho a zdálo se jí to pěkné.

Jenom nemohla přijít na nic, co by matku mohlo potěšit. Co by tak potřebovala Zimní paní? Morana si nepotrpěla na přepych.

Malá pastýřka bouří se opřela o ruce a zvedla oči k obloze. Chtěla něco hezkého. Ne úplně zbytečného, ale pro radost. Něco, co by i do zimního zámku přineslo trochu barev…

Posadila se zpříma a sevřela svůj vlněný plášť.

Najednou věděla přesně, co najít.

“Budete trhat a nosit mi dlouhé cáry,” rozkázala Ylva matčiným bílým hranostajům, které na dlouhý výlet na sever vzala s sebou. Byla noc a vysoko nad jejich hlavami vlála jako široká barevná stuha polární záře.

Hranostajové vzrušeně vykvikli a vrhli se k obloze splnit Ylvin příkaz. Hned ostré zoubky zarývaly do světel na obloze.

Během chvíle se jí u nohou začaly vršit dlouhé pruhy přízračného světla.Ylva na nic víc nečekala a splétala z nich šátek v modrých, zelených a purpurových odstínech.

Byla právě v polovině práce, když se z nebe ozvalo zuřivé vrčení a zvláštní štěkot. Během chvíle tu byli hranostajové zpátky – a třásli se. To u nich viděla poprvé.

“Kdo vás vyhnal?” ptala se, ale šelmičky se jen schovaly pod její plášť.

Odpověď k ní ale přicházela sama na čtyřech tlapách.

Za hranostaji se přihnala velká polární liška. Kožich jí zářil. Uši měla sklopené až k hlavě a cenila zuby.

“Tullikettu,” vydechla Ylva. Bájnou finskou ohňovou lišku ještě nikdy na vlastní oči neviděla.

Říkalo se, že běhá tak rychle, že zapaluje oblohu za sebou.

Tullikettu se vrhla po nedodělaném šátku a už ho svírala v mordě a vrčela.

“Ne!” vykřikla Ylva a odmítla šátek pustit, “nedám ti to! Co je ti po troše světel, zapálíš si nová!”

Ale liška dál vztekle cukala šátkem, div ho neroztrhla. Cizí vetřelci ji rozlítili.

“Je to dárek! Pro moji matku Moranu!”nechtěla Ylva boj vzdát.

Sotva padlo Moranino jméno, Tullikettu pustila šátek a promluvila lidským hlasem: “Jestli je to tak, dám ti pro paní Moranu dost světla. Ale jenom, když budeš rychlejší než já!”

Byl to závod a pastýřka zimních bouří přikývla: “Jestli musím matčin dárek vyhrát, tak to udělám.”

Byl to velkolepý start. Tullikettu skutečně letěla jako oheň ve větru krajinou. Mohutným ohonem škrtala o sníh a špičky stromů, k nebi tak stoupaly jiskry a zapalovaly ho v podivuhodných barvách.

Ale Ylva nebyla nadarmo pastýřkou zimy. Stála ve svých oblacích a hnala je vpřed rychlostí vichřice. Hranostajové běželi s ní jako maličcí, ale odhodlaní ovčáčtí psi a ňafali po mracích a větru.

Tullikettu se ohlédla a když viděla, že je jí Ylva v patách, ještě přidala.

S otevřenou tlamou pádila vpřed. Lapavě polykala ledový vzduch.

I Ylvě zběsilý let rval plášť z ramen a mráz ji šlehal do obličeje. Nevzdávala se ale.

Dokud běžely nad lesem a mezi kopci, Tulliketttu vyhrávala. Ale jakmile se kraj otevřel do širokých plání, Ylvina vichřice nabrala sílu. Už nebylo nic, co by ji zpomalovalo - zato lišce začínal docházet dech. Vydala se z posledních sil, zrychlila a na obloze za ní vzplála jasná záře… Ale ani to nestačilo. Ylva byla u hor první.

Udýchaná Tullikettu si lehla do sněhu.

“Vyhrálas. Dokonči svůj šátek a vyřiď pozdravy matce,” přiznala porážku a položila si hlavu na unavené tlapy.

Pastýřka se hluboko uklonila. Nechtěla ji urazit.

“Děkuju ti, Tullikettu.”

Ohňová liška jen kývla.

Hotový šátek byl lehký jako dech a jemný jako sněhová vločka. Tlumeně zářil barvami polární záře umně spletenými Ylvinýma rukama v elegantní vzory.

Morana sundala z hlavy svůj závoj z šedavého ledu, který nosila obvykle. Pod ním se objevily černé vlasy. Když je přehodila novým šátkem, odrazilo se od nich jeho světlo.

“Je krásný,” pochválila Ylvino dílo s úsměvem a objala ji. Bylo to zvláštní objetí, studené, protože taková už Morana byla. Ale Ylvě to nevadilo. Byla šťastná, že se jí dárek podařil. Dítě Zimy nacházelo vřelost a domov tam, kde by ho jiný nenašel.