Pohádka o jednom balíčku

Den, kdy jsi poprvé otevřela oči do světa, byl výjimečný. Nejen pro nás, ale i pro celý svět. Právě tehdy po zemi kráčí Mikuláš, starý poutník s laskavýma očima, který rozumí dětem lépe než kdokoli jiný. Po jeho boku kráčejí dva odlišný, ale nezbytny pomocníci – andělé a čerti. Bez nich by se Mikuláš nikdy nedozvěděl, co se v lidských srdcích skutečně skrývá.

Andělé putují mezi lidmi tiše jako světlo. Nikdo je nevidí, ale všude jsou.Sledují, kdo se umí podělit o hračku, kdo obejme kamaráda, kdo se umí omluvit, i když se mu nechce.A pokaždé, když vidí laskavost, zapíší malé světélko vedle jména dítěte do velké knihy dobra.Je to kniha tak stará, že ji museli psát už první hvězdy na obloze.Andělé nečekají dokonalost. Vidí i malé kroky, i snahu. Každý úsměv, i ten nejmenší, má v jejich knize své místo.

A Mikuláš ji čte každoročně se stejnou radostí, jako by otevíral první sněhovou vločku zimy.

Hluboko v zemi, kde je tma teplá jako polínka v krbu, žijí čerti. Ale nejsou to zlí tvorové – jen trošku hašteřiví, soutěživí a neustále nespokojení hráči karet.Celý rok se dohadují nad hromádkami brambor a uhlí. Pro ně jsou to poklady, symboly jejich vítězství.„Brambora je brambora,“ prohlásí často starý čert Brauch, „a uhlí… to je srdce podzimu!“A všichni mu přikyvují, protože co čert jednou řekne, to se nosí jako pravda.

Jenže jednou za rok se objeví Mikuláš.

A tehdy se v pekle rozhostí zvláštní klid – takový, který zavládne jen tehdy, když se blíží někdo, kdo má autoritu větší než všechny pekelné ohně.„Přines mi pár brambor a trochu uhlí,“ požádá Mikuláš čerta, který byl ten rok největší remcal.

A i když čert zaskřípe zuby, poklad mu odevzdá. Ne rád, ale odevzdá.

A pokud si dítě, které uhlí dostalo, nenajde cestu k lepšímu chování, čert si to zapamatuje.Ne jako hrozbu – ale jako připomínku, že každý slib k nápravě má váhu.Čerti jsou přísní, ale spravedliví. Umí se zlobit, ale také odpouštět.Jen na rozdíl od andělů neodpouštějí dřív, než vidí změnu.

A tak se stalo, že jedno z dětí otevřelo svůj balíček a místo čokolády našlo bramboru.Podívalo se na ni, nejdřív zmateně, pak zklamaně.Ostatní děti však udělaly něco, co by andělé zapsali zlatým písmem – podělily se.Každý dal kousek něčeho, co měl.A najednou bylo na stole sladkostí víc než dost.

Nezbedné dítě pochopilo, že brambora není trest, ale šance.A že chovat se lépe není těžké, když má člověk kolem sebe ty, kteří mu ukážou, jak na to.

A čert, který si vše zapisoval do svých ohnivých tabulek, se jen spokojeně pousmál.Protože věděl, že tentokrát už žádné úroky vybírat nemusí.

I když se ti na tvých zlatých vláskách někdy vytvoří neposedná kudrlinka, je to dar. Maminka ti je vždycky krásně učesá a uhladí tak, jak to umí jen ona.A na tátu se nezlob, když tě učí být silná, i když se ti někdo směje. Dělá to proto, aby tě životem provázel, aby byl tvým majákem, když přijde mlha.