Popelka 20. století

Anotace: Kdesi uprostřed rumunských Karpat, na samém konci 70. let minulého století, koncem září, škola v malém městečku. Mladá učitelka, prý i hezká, toho času nezadaná, práce nad hlavu a blížící se večer. Domů pár kilometrů lesem přes kopec do vesnice...

Příběh, o který se chci s vámi podělit, se na první pohled zdá být až příliš neskutečný, možná až kýčovitý. Přesto se stal. Náhoda, či snad osud - i když na ten já nevěřím…

Kdesi uprostřed rumunských Karpat, na samém konci 70. let minulého století, koncem září, škola v malém městečku. Mladá učitelka, prý i hezká, toho času nezadaná, práce nad hlavu a blížící se večer. Domů pár kilometrů lesem přes kopec do vesnice, nic už nejede, tak zase pěšky. Ještě že je doma telefon, aby aspoň rodiče věděli, že už jde domů. Ještě ke všemu začíná pršet… Tak roztáhnout deštník a přidat do kroku. Padá tma, ale silnice je naštěstí vidět…

Na stejné silnici, zhruba o hodinu dřív. Tahač s návěsem, s anglickou espézetkou a volantem napravo. Za volantem chlap, tak kolem pětatřiceti, hubený, jak už Angličané bývají, klidný a rozvážný, jak už Angličané také bývají. Trasu už zná nazpaměť, pár let už tudy jezdí, do Řecka na trajekt a odtud většinou do Sýrie nebo do Turecka. Sám to sice není ono - do některých zemí je dokonce tou dobou zákaz jezdit tyhle štreky sólo - ale s dobrým autem se to dá zvládnout. I když Karpaty nic moc, ale v září to ještě jde, bývá tu tou dobou hezky.

Najednou zpozorněl. Zablikala kontrolka, motor divně zachrčel, zaklepal a zhasl. Taky mi to mohl udělat aspoň dole v městečku, pomyslil si. A ke všemu začíná pršet…

Tak tam sedí a přemýšlí, co dál. Když zaklepe motor, je to vždycky zlé, to neopravíš na cestě. Sám, v noci a navíc v dešti už vůbec ne. Vysílačka je v Karpatech k ničemu, věk mobilů přijde teprve za nějakých patnáct let, nic tu touhle dobou nejezdí, prší… Asi se vyspím a ráno uvidíme.

Ještě chvíli sedí a přemýšlí, naštěstí aspoň hraje rádio, spěchat není kam a na spaní je příliš brzy, i když už je tma. Najednou jako by někdo zaklepal na dveře! Mrkne honem do zrcátka, jestli se mu to nezdá, a opravdu, u dveří tahače stojí člověk pod deštníkem. Otevře, a … šok. Žena, mladá a hezká, a nejčistší oxfordskou angličtinou zdraví a ptá se, zda něco nepotřebuje…! (Myslím, že tady je zcela namístě zopakovat, že jsme uprostřed Rumunska, koncem 70. let 20. století, začíná noc a prší…a do nejbližší osady je několik kilometrů…)

„Víte“, vysvětluje chvatně tou svojí čistou oxfordkou, ale to už sedí v kamionu a usmívá se, je ráda, že se na chvilku schová před deštěm, „viděla jsem vás tu stát a napadlo mě se zeptat, zda něco nepotřebujete…“

„Kamión má poruchu, slečno, asi je něco s motorem…“

„Dobře. Víte, já učím dole ve městě, nějak jsem se zdržela ve škole a k nám do vsi už nic nejede, tak musím jít pěšky. Ale doma máme telefon, zavolám vám pomoc.“

Poděkoval, rozloučili se a za chvilku ji pohltila noc. Posunul si brejličky lenonky na nose a s klidem Angličana čekal. Za nějaké dvě hodiny skutečně přijela pojízdná dílna, porucha naštěstí nebyla zase až tak hrozná, ještě v noci jel dál. Když projížděl spící vesnicí, věnoval jí v duchu úsměv a dík. Musím se tu stavět, až se budu vracet domů, umínil si.

Nejbližší pokračování příběhu je nasnadě. Zastavil se, s díky a dárkem - a od té doby se tu stavěl pokaždé, když jel kolem, i ji občas odvezl ze školy domů. I když je další kapitola jak z laciné telenovely, přesto tomu tak bylo. Zamilovali se do sebe, nějaké dva roky nato ji naložil do kamiónu a odvezl do svého domku „kdesi vprostřed Anglie“.

Když mi to celé v létě roku 1991 vyprávěl, seděli jsme spolu v onom tahači a čekali, až mu naloží havarovaný návěs, pro který do Plzně přijel. „Žijeme spolu už deset let, máme dvě děti. Ona nemusí chodit do práce, já vydělám dost pro všechny. Je šťastná, nic jí nechybí. Je na tom líp než v Rumunsku. A já jsem šťastný, protože přijedu domů a vím, že na mě někdo čeká, že je o všechno postaráno.“

Celý příběh mi vyprávěl vlastně náhodou. Když k nám přijel, z titulu své funkce dopravního technika jsem mu objednal jeřáb, a pak už nezbývalo než čekat. A nakonec zaplatit, jenomže my jsme tehdy ještě nebyli zařízení na placení kreditkou.

„Nevadí, zajedu do banky. Kde to je?“

„Pojedu s vámi, je to jednodušší než vysvětlovat cestu, je to přes celé město.“

To ho očividně nadchlo, měl jsem už dávno po pracovní době. Jenomže nechte si ujít takovou příležitost věnovat se celé odpoledne Angličanovi. „Pojď “, vybídl mě a otevřel mi dveře pro spolujezdce. Já se na schůdku zarazil a zíral na pečlivě uklizenou kabinu.

„Co je?“

„Takhle čisto nemám ani doma v obýváku“, vysoukal jsem ze sebe.

Hrdě se rozhlédl po kabině a řekl: „To si uklízím já sám. Já jsem doma tady“, zdůraznil. „Máme to tak s manželkou rozdělené, ona uklízí domácnost, já kamión, vždyť jsem v něm vážně víc než doma.“ A ukázal mi fotografie a po cestě do banky vyprávěl to, co jste právě dočetli…
---