Vraník

Anotace: tato pohádka je o jedný dívce a jejím koni ktretýmu se stane úraz a léčba je velmi dlouhá a drahá atd... přečtěte si mou pohádku a poznáte sami.

Proboha…. Přišla jsem k výběhu a úsměv mi zamrzl na rtech. Doslova. Vůbec jsem nepotřebovala žádné bližší ohledání mého jediného koníka, miláčka celé rodiny, abych věděla,že je zle. Než jsem přelezla hrazení a došla k valáškovi, žaludek mi ztvrdl na kámen, tak, jak to umí jen před nejdůležitějšími závody. Vraníčku… pohladila jsem chvějícího se koníčka po nose a přidřepla si k pozvednuté zadní noze. Otok nikde. Rána také žádná. Pěkná štíhlá nožka s punčoškou. Pořád stejná jako kterýkoliv jiný den. Tak proč se na ni nepostaví? Pojď, Pusinko, zkusíme se projít, ano? Reakce žádná. A že mám svého sportovního ponďu, fešáka k pohledání, nějak vychovaného! V tu chvíli však, ať jsem táhla za ohlávku jak chtěla, krok neudělal. …prostě se na ni nemůže postavit, to už jsem brečela mámě doma v kuchyni, takže nechala štrúdl štrúdlem a utíkala se mnou za zahradu, k výběhu. No a potom šlo vše jako ve zlém snu. Vraník, jindy mladý a bujný, teď dočista vyhaslý a apatický, byl za pomoci sousedů zpodpírán a dotlačen domů do stáje, máma zavolala veterináře, ten zavolal ortopeda, který nohu zrentgenoval a výsledný ortel slíbil vyslovit druhý den ráno, hned po vyvolání snímků. Předběžná diagnóza však nijak vesele nezněla – zlomenina v oblasti spěnky, snad operovatelná, snad ne mnohočetná. Chudáček Vraníček stál se svěšenou hlavou, nadopovaný proti bolesti, ve svém boxu. Já se nadopovat nemohla. A že bych to potřebovala jako nikdy v životě! Vždyť jsem si Vraníka piplala od malinka, sama si ho obsedala a všechny vítězné parkury – nebylo jich málo! -si s ním oddřela no dennodenních ténincích, ať už na jízdárně nebo v terénu, sama Nikdo jiný na něm nikdy neseděl! Máma trénovala, já jezdila. Nevím proč, ale tam u výběhu jsem věděla od prvního pohledu, že naše parkurová kariéra skončila. To bylo první co mě napadlo– mám po koni! Druhý den se dílo zkázy dovršilo – doktor nám velice účastně sdělil, že se bohužel naplnila ta nejhorší varianta. Je jen na nás, jestli koně uspíme, nebo se pokusíme o léčbu. Slzy mi tekly proudem a máma s tátou, nejspíš ze strachu, abych udělala přijímačky, odkývali moje srdceryvné vzlyky, že utrácet se Vraník rozhodně nebude, že přece takovému koni šanci dáme! Doktor tedy nohu zasádroval prodyšným pryskyřičným fixem, vyslovil spoustu ne příliš povzbudivých domněnek, naúčtoval si šokující částku a odjel k jinému polámanému pacientovi. Byl hodný, milý, asi ne drahý, ale při pohledu n výraz mamy tahající z bankomatu šustící papírky mi srdce bušilo jako šílené. Co když bude stát takovou hrůzu peněz každá další návštěva? Co když to naši z finančních důvodů vzdají? Co když Vraník svoji zaslouženou šanci nedostane? Jiného koně nemám a ani nechci! Bože, prosím, zachraň mi ho!!! Jenže Bůh si vzal zrovna slušně dlouhou dovolenou, nebo si možná jen odskočil pročistit hlavu od věčných nářků, stížností a proseb nás ubohých pozemšťanů. Ať tak či tak, druhý den jsem u přijímaček dokázala myslet jen na Vraníka a při diktátu ve větě nohy se mu rozběhly… jsem se prachsprostě rozbulela. Týdny se konečně vlekly, kůň stál zavřený v boxu, hubnul mi před očima, řehtal po sluníčku, travičce, čerstvém vzduchu a celodenní volnosti, na kterou byl zvyklý. Také po granulích a ovsu, které samozřejmě nemohl dostat, nípal se tedy v lučním seně a neustále vrážel do dvířek, doufajíc, že se konečně otevřou a vysněné proběhnutí se tak stane realitou. Rodiče vysypali ještě párkrát peněženky za kontroly odborníka-koňského ortopeda, za vitamíny a kloubní preparáty, za speciální pružné stelivo, aby si Vraník neschvátil zbývající zdravou nohu, když nese hmotnost koně sama, bez pomoci zlámané kolegyně. A aby toho všeho nebylo málo, táta přišel o práci v rámci restrukturalizace podniku, do schránky nám docestovalo oznámení z gymnázia, že jsem nebyla přijata ke studiu táta chmurně pronesl, že kvůli koni – a soused, po tom, co nám v náladičce naboural traktůrkem ohradník se místo omluvy rozhodl vzít si zpět do užívání svůj právoplatný, nám pouze pronajatý pozemek. Čímž se naše dočasně nepoužívaná ohrada stala sousedem používaným bramborovým polem. No nenazvali byste to černým obdobím? Já přímo morovým… No a potom přišel den D, kdy se měla konečně, po kdoví kolika rentgenech a kontrolách, Vraníčkovi sundat sádra. Dospat jsem nemohla, jak jsem byla napjatá a když doktor zazvonil, samou nervozitou jsem mu místo dobrý den… řekla čau… vlastně ahoj… tedy pardon, propána, promiňte, já jsem úplně blbá! Slovní výkon patnáctileté jedničkářky, že? Už chápete proč mě nevzali na gympl? Vraník spolupracoval, jako ostatně po celou dobu léčby, na výbornou. Vzorně stál, nechal si bez uspání elektrickou pilkou řezat sádru, otíral si o mě čumáček a nejspíš byl rád, že se po šílené nudě konečně něco děje. Tvářil se tak mladě radostně a optimisticky, že jsem věřila, že snad jiný než pozitivní verdikt z pana doktora nemůže vypadnout! Tak co? Nevydržela jsem to zdlouhavé ohmatávání a opatrné pozvedání bolavé nohy. Fmmmm… hmmmmm… bylo dlouhou dobu jediné, co z doktora sedícího u zadku Vraníka, lezlo. Potom se konečně narovnal a řekl že Vraník bude v pořádku ale,že se na něj pro jistotu přijde podívat a řekl mi,že ho teď nemám moc zatěžovat. Tak to vše dopadlo dobře Vraník je úplně zdravý a to je vše z mého vyprávění.