Uklidňující levandule

Smutný chlapec se procházel okolo louky a hledal utěšení pro svou unavenou mysl. V tom ucítil krásnou vůni levandule. Přišel blíž a sedl si ke květině. „Co tě trápí, Jiříku?“ Zeptala se květina. „Pořád mám na poli plno práce, zatímco princezna na zámku, co mě chce za muže, nehne ani prstem,“ postěžoval si a složil nešťastně hlavu do dlaní. „Moc práce, málo mi princezna rozumí, nezná práci,“ plakal. „Když tě má princezna ráda doopravdy, pochopí tě a přijde ti pomoc,“ utěšovala ho levandule. „Možná jí to její otec nechce dovolit,“ prozradila. „Tak si tady chvíli se mnou poseď a uvidíš, třeba princezna do večera přijde,“ usmála se květina. Chlapec květinu poslechl. Ale dál seděl vedle levandule už mlčky a jen vdechoval její jemnou uklidňující vůni. Večer se princezna procházela okolo louky a našla chlapce, jak spí vedle levandule. „Jirko, spíš nebo pláčeš kvůli zákazu mého otce?“ Sedla si princezna k chlapci. „Jen tiše spí, bál se o tebe, že ho necháš samotného na poli,“ tiše řekla levandule. „Chudák, je unavený z té práce, já to otci říkala a on mi sem k louce zakázal chodit,“ odpověděla princezna. Chlapec se po chvíli probudil a podíval se šťastně na princeznu. „Tak ty jsi mi přišla pomoct?“ „Vždyť tě mám ráda už dlouho, ale otec mi zakázal na poli pracovat,“ posmutněla. „Mám nápad, oznam ráno otci, že se stěhuješ do chaloupky na louce,“ mrknul na ni vesele princ. Ráno princezna šla k otci do pokoje oznámit stěhování. Král princezně nic nerozmluvil, tak se princezna odstěhovala ke svému chlapci.