O králi, jeho starostech, poddaných a nebohém princi

O králi, jeho starostech, poddaných a nebohém princi

Anotace: Moje první pohádka se setkala s úspěchem, tak doufám, že tato se vám bude líbit minimálně stejně. :-)… hezky se posaďte, velké děti, a já vám povím pohádku na dobrý den.

Bylo kdysi jedno veliké království a tomu vládnul z velikého paláce veliký král, který se jmenoval Jeho Výsost Alfréd III. Nerudný. Tak mu ovšem nikdo neříkal, protože nerudný skutečně byl a se zlou by se potázal každý, kdo by ho tak tituloval.
Ovšem že byl Alfréd nerudný, tomu se ani nebylo možno divit. Jako každý panovník chtěl totiž dědice, nejlépe mužského pohlaví, ale místo toho mu královna porodila tři dcery a levobočkové se jaksi nepočítali. A nebohý král si velmi lámal hlavu, kde pro princezny najde ženichy, ale stále nemohl na nic přijít. Považoval se totiž za nejskvělejšího mezi králi, nejurozenějšího mezi všemi a totéž samozřejmě platilo i pro jeho dcery, takže se nemohly provdat za nějakého obyčejného šlechtice.
Princezny se jmenovaly Alžběta, Brigita a Dobroslava. Král to tak dělal úmyslně, že dával jména podle abecedy, aby se mu to nepletlo. Pokud vás zajímá, proč vynechal „C“, bylo to takhle: po narození Brigity, která byla neskutečně krásná už jako miminko, slavil tak mohutně, že se u něj záhy vyskytla cirhóza jater a proto třetí dcera začíná až na D. Přece jen panovník měl stále hlavu plnou důležitých záležitostí a nepůsobilo by dobrým dojmem, kdyby občas v roztržitosti oslovoval svoji nejmladší „Cirhózo“.
Nejstarší princezna Alžběta byla hrbatá, poďobaná od neštovic a měla zaječí pysk, proto se na veřejnosti moc neukazovala. Brigita, která se narodila tak krásná a už jí to zůstalo, jevila od mládí velký zájem o muže. Jenže králi se žádný nápadník nezdál dost dobrý, a to byla pro Brigitu velká potíž. Dobroslava byla zbožná a mdlého rozumu, a proto se mohla v nejhorším případě stát jeptiškou.
Alžběta ovšem jeptiškou být nechtěla a starou pannou taky ne, a tak si na otci vymohla slib, že jí sežene ženicha, čímž mu ovšem jen přidělala starostí.

Jednoho krásného rána přijel k zámku podivuhodný cizinec. Měl statného koně, na hlavě velký klobouk s pérem a oblečen byl do pesrého, přesto však vkusného oděvu. Tvář mu zdobil pěstěný knír a pohled byl velmi sebejistý. Strážce u brány ho dosud nikdy neviděl, a proto usoudil, že musí jít o cizince.
„Pustíte mě do brány?“
„Promiňte, pane, ale dnes je pondělí a jak snad víte, v pondělí jsou všechny zámky pro turisty uzavřeny, bohužel.“
„Oh, shit!“
„Jo, šit.“
Cizinec se otočil (i s koněm) a v doprovodu několika služebníků odjel k široko daleko nejlepšímu hostinci „U prasklé číše“. K té patřil i malý třípatrový penzion. Cizinec ho shledal překvapivě útulným a nábytek taky vypadal dobře, všechno bylo z poctivého dubového masivu, žádná překližka. Tu totiž tenkrát ještě neznali. Objednal si proto dvě patra pro sebe a jedno pro služebnictvo. Museli sice vyhodit pár dalších hostů, ale byli tak laskaví, že jim předtím dali pod okna hromádky hnoje, takže se celkem nikomu nic nestalo.

Tou dobou byl v království celkem klid a nedělo se nic nepatřičného, jen občas někdo někoho zabil nebo upálil v jeho vlastním domě. Proto se zpráva o záhadném cizinci, který vyhazuje lidi z oken, rychle rozkřikla. Navíc jedním z vyhozených byl vedoucí Královského finančního úřadu, a toho se všichni báli a chtěli s ním být zadobře. Byl známý pro svou nenávistnou povahu, ale jinak byl dobrého původu, protože bratr jeho nevlastní matky byl bratrancem druhé manželky „Třetího opatrovníka prádla první princezny“, což byla významná funkce.
A tento muž, jménem Lasos, nyní začal spřádat plán pomsty. Nejdříve zavolal svého nejlepšího berního úředníka Konráda a vyslal ho na výzvědy do hospody U prasklé číše. Konrád ovládal vše, co se týkalo peněz, jako sčítání, Lafferovu křivku, progresivní zdanění a hazardní hry. Zasednul tedy ke hře v kostky a naslouchal, co si lidé povídají o novém hostu. Pak šel za hostinským vybrat daň z přidané hodnoty a dal si zaplatit těmi mincemi, které zde utrácí cizinec. Svoji útratu zaplatil tím, co vyhrál v kostkách, a vyrazil za alchymistou Goldsteinem.
Alchymista nejdříve mince pečlivě převážil na své kalibrované váze, pak je ponořil do skleněné misky a začal něco počítat.
„Zlato, ryzí zlato, to ti povídám, Konráde. Jestli ho má dost, mohl by ho Lasos doporučit králi jako vhodného nápadníka a to by jistě prospělo kariéře vás obou! A já si za svou pomoc ponechám ty mince, co jsi mi donesl. A přijď zase.“
Konrád vše vyřídil svému nadřízenému Lasosovi a ten dal zavolat svého bratrance, všemi mastmi mazaného lupiče.
„Poslyš, Kamile, musíš se vloudit do toho penzionu a pořádně se podívat, kolik má ten člověk peněz. A nenech se chytit.“

Pozdě večer se jakási podivná existence motala kolem hostince a sledovala, jak se všichni opíjejí vínem, do něhož předtím přidala pár bylinek pro dobrý spánek. Pak se v temném koutě vyšplaha po trámech k otevřenému oknu v prvním patře a vsunula se dovnitř…

„Tak tady to je, bratranče. Sebral jsem mu tyhle tři směnky, jsou na nich jeho podpisy. Vidíš? Z těch dokumentů vyplývá, že je korunním princem v Margonu, což není k zahození. A zlata má víc, než jsem kdy viděl pohromadě a to už loupím dobré dvě desítky let. Jezdí světem a kochá se, protože až zdědí trůn, nebude mít na nic takového čas. A neboj se, nikdo mě neviděl.“
Lasos neváhal a vyrazil do malé zatuchlé dílny, kde pracoval králův vrchní mincíř a padělatel, původem z Řecka. Jmenoval se Xerox a dokázal dokonale kopírovat všelijaké listiny. Předal mu směnky a uháněl za králem, aby mu zvěstoval tu radostnou novinu, že je v jejich městě bohatý princ a že ho mají v hrsti.
Král byl vskutku potěšen. „Takovou radost jsem neměl od té doby, co si sousední vládce Lovmil zlámal obě nohy při pádu z koně a vyděšený pes mu ukousnul ucho, hahaha!! Přiveďte mi toho prince.“

A tak příští úterý byl princ předveden před krále a jeho dcery, dvořany, šašky a další lidi, jejichž činnost spočívala v tom, že se ve vhodnou chvílí ukláněli, říkali „óóóó“ nebo volali „slááááva, ať žije král!“
„Milý princi, dovol, abych tě přivítal ve svém sídle. Škoda, že jsi přijel anonymně, ale teď už tě známe a budeme tě hostit, jak si zasloužíš. Podívej, jaké dobré jídlo jsme nechali přichystat a naše víno prostě musíš ochutnat, jinak tě nemohu pustit.“ Tak pravil král a hezky se usmál, když uviděl Lasose, jak na něj z úkrytu za sloupem mává padělanými směnkami od Xeroxe.
A tak jedli, pili, hodovali a když byl princ už ve značně ovíněném stavu, oznámil mu král tu radostnou novinu, že si bude muset vzít jeho dceru Alžbětu, aby král splnil svůj slib, když už žádného lepšího nápadníka asi stejně nenajde.
„Ale já se ještě nehodlám ženit, na takové věci mám dost času. Chci si užívat.“
„Nedá se nic dělat, princi. Tady mám směnky na krásné částky, které dlužíš našemu království, a pokud nebude svatba, budeš platit.“
„Ale ty směnky jsou podvrh!“
„Jistěže, ale kvalitní podvrh! Pokud se nedohodneme, podám žalobu u mezinárodní arbitráže a Margon bude na pokraji krachu. Takových papírků si můžu nechat udělat, kolik budu chtít. Tak co?“
Princ důkladně prohlédnul směnky a neshledal na nich vady. Pochopil, že tuhle bitvu prohrál. „Dobrá, ožením se tedy. Ale chci Brigitu, ne Alžbětu.“
„Ještě aby sis vybíral. Alžběta je nejstarší, a proto se vdá první, navíc jsem jí to slíbil. Není sice úplně krásná, to uznávám, ale zase toho nejvíc zdědí. A Brigitu jsem už včera pro jistotu poslal do kláštera za ctihodnou abatyší Ermetrundou. Je to rázná žena a v ramenou širší než kterákoliv jiná, ta si s ní poradí, kdyby snad chtěla utéct.“
A tak bylo rozhodnuto, že se nebohý princ z Margonu ožení s ošklivou Alžbětou. Svatba měla být za tři týdny a do té doby měl princ bydlet v paláci, kde ke svým sluhům dostal i silnou ozbrojenou stráž, aby se mu náhodou něco nestalo, nebo aby neutekl.
Princ se však nehodlal jen tak vzdát a vymyslel plán, jak z té bryndy ven. V přestrojení uteče a pak nechá ty úpisy ukrást, anebo ještě lépe zámek zapálí a pomstí se za všechno, co mu zde provedli. A hned se dal do díla. Vyměnil si šaty se svým sluhou, navléknul plášť z hrubého sukna, nasadil kapuci a s hlavou skloněnou došel až k bráně, kde stála stráž. Možná by se dostal i ven, ale k jeho smůle zrovna sloužil tentýž voják jako prve. Dlouze se na něj zadíval a pak ho poznal.
„Stůj, čéče! Nikam neutíkej!“
Ale princ se rozběhnul, co mu nohy stačily, a utíkal pryč s houfem strážných v patách. Přeběhnul přes náměstí, pak úzkou uličkou, kolem kašny ke kostelu sv. Josefa a pak z města ven a rovnou do přírody. A jak tak běžel přes pole a louky a měl naději, že uteče, připadal si rázem jako v pohádce. Sluníčko svítilo, foukal slabý chladivý vánek, prostě ideální podmínky pro běh. Funění strážných za jeho zády bylo stále vzdálenější, takže se ho zmocnila dobrá nálada a endorfiny cloumaly jeho tělem. A jak tak uvažoval nad krásami světa, zakopl o krávu, takže oba spadli na zem. Zazvonil kravský zvonec a pohádky byl konec, protože než se zase postavil na nohy, byl dostižen. Ježkovy zraky co to píšu? Tak znova.
… oba spadli na zem. Copak kráva, ta to měla za sebou, ale princ na tom byl hůř, protože utrpěl otřes mozku a vůbec nekladl odpor, když ho vedli zpět do zámku. A za ním vezli tu krávu, aby ji aspoň snědli, když už bylo po ní. A jelikož se i tato zpráva rychle rozkřikla, podél cesty už stály zástupy poddaných a volaly „sláva princi krávobijci! Sláva princi krávobijci!“ A za oknem stála Alžběta a ronila slzy štěstí, když viděla, jaký udatný rek a lovec je její nastávající manžel.
No a je to tady, tentokrát doopravdy… Zazvonil zvonec a pohádky byl konec. A pokud se nevzali, žije princ šťastně dodnes…
Autor Skald, 12.09.2007
Přečteno 673x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

ta je suprová!!tiše závidím=o)

13.10.2007 13:18:00 | 0Jezinka0

Jo jo, pohádky ti jdou. ;-))

14.09.2007 07:40:00 | Bard

ten konec...:-D...je úžasnej...

13.09.2007 18:35:00 | Severka

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí