Jak se zachraňuje tma

Anotace: Taková (ne)tradiční pohádka.

Bylo, nebylo, ale spíše bylo jedno malé království, které se mělo lépe než ostatní. Dařilo se jim totiž už dlouhou dobu neprodat svá filmová práva filmařům, kteří by u nich chtěli natáčet další tuctovou pohádku. A to mělo hned několik výhod. Například u nich nechodili namýšlení princové a princezny, kteří si zahráli hlavní role, stejně jako v jiných královstvích - sláva stoupá do hlavy opravdu i těmto lidem. Také to mělo tu výhodu, že žádní normální lidé, nepohádkoví, o jejich království nevěděli. Mohli si tedy žít svůj vlastní život, nijak dramatický, zkrátka takový pohádkový. A název tohoto království? Krásně bezproblémový - jmenovalo se Bezproblémov.
Určitě si říkáte, že byste bezproblémový život, jako měli místní, chtěli také. Život bez problému však netkví pouze v tom, že se u nich netočí už deváté pokračování Koulouška a jeho tři sta devadesát šest příhod z lesa, nebo že u nich nechodí osoby s třemi cenami za celoživotní dílo, ale má to další ale. Nemám na mysli žádnou jinou souřadicí spojku, jako třeba nebo nebo ba dokonce, ale prostě normální, neškodné ale. Vsadil bych se, že kdyby se vám opravdu někdy podařilo toto království najít, určitě byste tam moc šťastní kvůli tomuto ale nebyli. Nebo byste šťastni možná byli, ale z místních občanů byste moc šťastni nebyli. Takže byste šťastni zkrátka nebyli. Místní měli totiž tu smůlu, nebo možná štěstí, že vše, co nepotřebovali k životu, za pár dní, možná týdnů, zapomněli. Říkali si, proč si něčím tížit duši, když si můžeme život užívat bez problému.
Občas z toho měli ale velké problémy. Ale to až později.
V Bezproblémově se jinak žilo opravdu úplně stejně jako v normálním království. Král kraloval královsky, poddaní většinou kupovali věci pod daní, víly pořád vily(nevyly!). Opravdu takové normální království, které se může najít na každém rohu. Je vlastně ale pravda, že ještě jedna maličkost tady byla o trochu jiná. Draci, kterých tu mohlo být něco kolem pěti set, tu jedli princezny už i ke svačině.
Jednoho krásného dne, když se na první pohled zdálo vše bez problému, jako dříve, vše bez problému nebylo. Stalo se totiž něco naprosto nevídaného – v království už pátý den nenastala po dni noc. Zezačátku lidé byli rádi, říkali si, že světlo je důležitější než tma a že se bez ní obejdou. První tři dny. Poté začali zjišťovat, že nakonec k něčemu opravdu dobrá je. Ženám večer chyběl kvůli jejich oblíbenému seriálu v televizi, mužům kvůli hospodám, kde se rádi scházeli po večerech. A tak král, protože stížnosti byly najednou k neudržení, musel vymyslet co s tím.
Král se začal bát, protože stížnosti mohli přejít k něčemu horšímu, klidně i ke stávce, která by mohla jejich království sesadit z prvního místa v tabulce bezproblémovosti. A to si nemohl v žádném případě dovolit. Jenže, co se dá s takovouhle věcí dělat, říkal si. Na tohle jsou přeci i kouzla kouzelníků krátká. Najednou ho však napadl skvělý nápad. Může si přece dojít pro radu ke švarnému jinochovi jasně hodícího se jako hlavní postava do jakékoliv pohádky, k mistru svého oboru - k vyráběči tmy Bedřichovi.
Béďa, jak by mu říkali jeho kamarádi, kdyby nějaké měl, byl zvláštní člověk. Už v mládí ho děti zatracovaly kvůli jeho lásce ke tmě. Pokud to šlo, žil jen v ní. Když potřeboval poradit, šel za tmou, když potřeboval povzbudit, šel také za tmou. Tma byla jeho vším. Když se tedy v patnácti rozhodoval co dál dělat, vyrábění tmy pro něj byla jasná volba. Nejprve začínal s malým krámkem, kde prodal tak dvě tři tmy za den. Postupem času jich však bylo o něco více, dokonce prodával i do daleké ciziny, kde si jeho tmu velmi oblíbili. A v čem tkvěl úspěch jeho tmy? Díky pracnému těžení z nejnižších koutů království, kde se nacházela vždy jen tma první jakostní třídy a díky její naprosto skvělé hustotě byla řazena i mezi jedny z nejlepších v zemi. Po několika letech prodávání tohoto skvostu si mohl dokonce koupit i obchod se třemi vchody.
Když se Bedřich dozvěděl, že by král potřeboval jeho pomoc, nevěděl, co dělat. Vzpomněl si totiž na dobu, kdy se mu ve školce všichni smáli kvůli jeho lásce ke tmě. A král, který chodil s ním do stejné třídy, se mu smál asi nejvíce ze všech smáčů. Říkal si, že by se mohl na krále vykašlat, když byl takový, jaký byl, jenže Béďa byl profesionál a proto se nedíval na minulost. Rozhodl se, že královi pomůže.
Po velké poradě s králem, kde zasedali i všichni ministři, zjistili, po velkém počítání, že tolik tmy, aby dokázali nahradit každou noc, vyrobit nedokážou. Bedřich se musel tedy obětovat a vyjít do světa zjistit, co se děje.
Nikdo jiný by tuto náročnou cestu nikdy nemohl zvládnout, ale Béďa, díky jeho obrovským zkušenostem a kontaktům s předními vyraběči tmy, se mohl aspoň pokusit zachránit království od tragédie. Po zabalení všech důležitých věci, jako jsou dvoje slipy, nůžky na nehty, náhradní kartáček na zuby a plesové šaty, se nevydal směrem za devatero hor a řek, kudy chodí vždy všechny pohádkové postavy, ale úplně na opačnou stranu. Věděl, že tudy je to kratší minimálně o polovinu, že se tudy nemusí brodit řekami a přecházet devět obrovských hor. Pro někoho je koupení mapy problém, pro Béďu však ne. Ten si dokáže poradit vždy. Ještě k tomu se mohl na této trase poradit s několika kolegy.
První den se mu povedlo splnit, co chtěl. Vyšel. Ne nějakou velkou rychlostí, mohl jít asi tak rychlostí člověka, který nikam nepospíchá. Na zádech měl batoh se všemi věcmi a kdyby lidé okolo nevěděli, kam jde, určitě by řekli, že jde zachránit nějakou princeznu. On však na nějaké zachraňování blbých princezen neměl čas. V této cestě šlo totiž o každou vteřinu, lidé začínali bez nocí pomalu ale jistě bláznit. Když procházel městem, všimnul si, jak si plno lidí přikrývá oči rukama, aby nezapomněli, jak taková tma vůbec vypadá. Hrozně se báli, že o ní úplně přijdou. To Béďa tak nervózní nebyl. Do batohu si nezapomněl přibalit dvě vlastnoručně vyrobené tmy pro největší nouzi – kdyby šlo opravdu do tuhého.
První zastávku měl u staré čarodějnice, u jeho staré kamarádky. Naštěstí si ho pořád pamatovala, i když si byl jistý, že se bude muset zase znova představovat, jako minule, když tu byl na návštěvě. Tvrdil jí, že potřebuje radu, ale popravdě si přišel pouze pochutnat na její skvělé polévce. Prý tam dávala úplně vše, ale co všechno, to se Béďovi nikdy zjistit nepodařilo. Možná to tak bylo lepší.
I kdyby si k ní opravdu šel pro tu radu, moc by mu stejně nepomohla. Čarodějnice si totiž lámala hlavu, jak jen to šlo, ale jediné, co jí napadlo, bylo přidání do polévky trochu více petržele.
Ale to, že mu nepomůže, věděl. Šel tedy dál, po chvilce cesty si však řekl, že to nesmí zas tak moc hrotit, že by si měl na chvilku oddáchnout. I přesto, že zatím daleko nedošel, protože čarodějnice bydlela pár kroků od vesnice, na začátku zlého Zlého lesa, si lehnul na zem a usnul vyčerpáním. Tento den pro něho nebyl vůbec jednoduchý.
Příštího dne se probudil plný síly kolem poledne s těšením, že si pochutná na dobrém obědě. Když však otevřel svůj batoh, zjistil, že mu někdo přes noc ukradl všechno jídlo. Když se to dozvěděl, byl vztekem bez sebe. Vůbec nevěděl, co si bez něho počne. Vzpomněl si však na přísloví, i když se divil, že si ho pořád pamatuje, protože Béďa byl ještě zapomnětlivější než ostatní, poledne moudřejší poledne a šel znovu spát.
Příští poledne si s jídlem nedělal už vůbec žádné starosti. Během chvilky si ve zlém Zlém lese ulovil tři srnky, jednu z nich si opekl a zbytek si schoval do batohu na později. S příjemně plným břichem se mohl zase konečně vrátit na cestu, která měla být ještě předlouhá. A také nijak jednoduchá. Každou chvilku mu cestu zkoušeli překazit všechny možné zlé bytosti zlého Zlého lesa.
Zlý Zlý les byl asi nejnebezpečnější část království. Jen málo osob, které dovnitř vešli, se vrátilo živých. Na příští rok tedy království logicky chystalo jeho vykácení. Příští rok však byl daleko, Béďa byl v lese teď. A nebyl tam sám.
Například divocí vlci, kteří chytře skákali na Béďu z levé strany, protože věděli, že byl pravák, však neměli šanci. To vzteklý ježci se vzteklinou už byli o něco těžší kalibr. Bohužel měli tu smůlu, že byli moc malí. Zato veverky skákající ze stromů už opravdu dali Béďovi zabrat. Bojovali s ním několik dní, než se mu je podařilo porazit. I přesto, že byl z boje velmi zničený, se mu povedlo z lesa dostat. Skvělý vítězoslavný pocit podpořilo i nalezení malé chaloupky, která vypadala na první pohled neobydleně. Pouze vážně však na první.
Dalo by se o ní říct, že to byla chaloupka na samotě u lesa. Nedalo se dělat tedy nic jiného, než do ní vejít.
Vevnitř vypadala úplně stejně, jak si ji Béďa představoval z venku. Nebyla nijak kouzelná, žádná skříň se třeba nechystala mluvit, zato ho překvapila mužská osoba sedící uprostřed místnosti.
Nehybně pozorovala Béďu, přitom nic neříkala a dokonce to i vypadalo, že se ani nechystala nic říct. Pán se zjevně dlouho neholil, nemyl, což bylo poznat na první pohled, respektive na první čich. To nikomu ale nevadilo, Béďa se chtěl na chvilku pouze ubytovat, popřípadě získat nějakou radu do cesty. To by však pán musel první projevit nějakou aktivitu. Pokoušel se tedy něco vymyslet. Napadlo ho, že pán třeba zkouší, kdo se déle vydrží dívat do očí. A také, že ano. Po třech hodinách koukání do očí to pán vzdal a říkal, že tak dobrý prostě není.
Říkal, že se ještě nikomu nepodařilo ho porazit. Byl z toho velmi smutný a zdálo se, že skoro až brečel. Nesl to opravdu velmi těžko.
Béďa, protože dokázal vždy každého podpořit, pánovi utíral slzy a říkal, ať si z toho nic nedělá, že to jednou stejně muselo přijít.
Pán odvětil, že má pravdu a zeptal se ho, co tu vlastně hledá.
Béďa tedy nadhodil otázku, protože pán vypadal docela vzdělaně, proč není zrovna noc, ale den.
Pán se podíval na Béďu divně, asi jako na někoho, kdo toho moc neví, třeba jako na Béďu, a zeptal se ho, jestli si z něho dělá srandu, nebo jo.
Béďa si to nejdřív promyslel a pak odvětil, i když neměl moc na výběr, že asi jo.
Pán si toho pamatoval zřejmě více než Béďa a zdá se, že i více než celé království. Nejspíš se mu to nějak hodilo k životu, protože právě on věděl, kde se ztratila ta chuděra tma. Už si však nepamatoval, že k němu chodili se stejným problémem velcí hrdinové, minimálně tak jako Béďa, každý rok. Ale to teď není důležité.
Pán, připraven povědět vše Béďovi, vstal, šel se napít, otřel si pot ručníkem a šel si znovu sednout. Nadýchnul se, jako že už to tajemství chce říct, nějak si to ale na poslední chvíli rozmyslel. Poté to však zkusil znovu a už se mu dařilo o poznání lépe:
„Protože je toto finská pohádka a zrovna nastal polární den, hlupáku. Noc tu bude co nevidět.“
Béďa s tak moc otevřenou pusou, že kdyby létala vzduchem kuřata, určitě by chytil aspoň tři, po velké dřině konečně došel k cíli. Těžko říct, jestli byl rád, nebo ne, po návratu do království si s tím však hlavu nelámal. Čekalo ho velké přivítání, velké oslavy, kde ho vyznamenali všemi možnými řády, včetně řádu zlaté vařečky. Ještě k tomu mu král věnoval přesně třináct sedmnáctin svého království, včetně své nejkrásnější dcery, s kterou žil Bedřich šťastně až do smrti. I přesto, že byl jeden z nejbohatších lidí ze všech, vyrábění tmy byl vždy věrný. I to mluví o tom, jaký byl Béďa skvělý člověk.
Příští rok však přišel stejný problém. A ten další rok také. A ten další také. A ten další také. Šlo to takhle zkrátka celou dobu. To ale nikdo nevěděl, protože to všichni hned zapomněli. Nejspíš usoudili, že to nepotřebují k životu. Určitě je lepší žít v klidu - bez problému, když tu problémy nejsou. I když třeba zatím.