Jak princ Damián bojoval o princeznu

Anotace: ... volné pokračování pohádky O králi, jeho starostech, poddaných a nešťastném princi

Uplynula řada let od té doby, co se princezna Alžběta provdala za korunního prince z Margonu. Starý král již nebyl mezi živými, neboť ho zmohlo svatební veselí a starosti s dcerami; a sám princ, který se mezitím stal králem i ve své rodné zemi, ke svému vyženěnému království bůhvíproč nikdy docela nepřilnul. Navíc ani rodinný život se mu moc nedařil. Jeho manželka ho příliš nepřitahovala a proto neměli žádné děti. Bylo však zvláštní, že asi rok po svatbě porodila chlapečka neprovdaná princezna Brigita, což se považovalo za veliký div. Chlapeček byl krásný po mamince a jinak se celý podobal mladému králi, ale ten se z toho vůbec neradoval, protože od té doby to v jeho manželství z nějaké neznámé příčiny začalo pořádně skřípat.
A tak se nakonec sbalil a odjel zpět do Margonu. Svým následníkem prozatím určil Brigitina syna, když vlastní děti neměl. Jeho výchovu jakož i řízení země svěřil Lasosovi, kterého považoval za nejschopnějšího úředníka a navíc nevěděl, jak se tento člověk podílel na jeho nešťastném osudu.
Lasos měl s královstvím plné ruce práce a proto malého prince Damijána (což se vyslovuje přirozeně „demižón“) dal do výchovy svému dlouholetému podřízenému, bývalému bernímu úředníkovi Konrádovi, který byl nyní již v penzi. Konrád se svého úkolu chopil opravdu zodpovědně a učil malého prince ekonomické teorii i hazardním hrám, protože starý dvorní padělatel Xerox již zemřel a jeho živnost nikdo nepřevzal. Dalo se tedy čekat, že pokud nebude příští panovník vzdělaný a schopný zajistit blahobyt legálně, nastanou království hubené časy.
Prince ekonomie bavila a rád si na pískovišti čmáral špičkou meče všelijaké grafy a vymýšlel, jaké napaří poddaným daně, až bude panovat. Konrád mu proto vysvětlil Lafferovu křivku, kterou Damiján hned pochopil, stejně jako spoustu dalších věcí. Konrád měl z toho bystrého hocha velikou radost a za odměnu ho vždy naučil nějakou novou hazardní hru nebo podfuk ve hře, kterou už znal. A tak princ rostl a byl stále chytřejší a vzdělanější, až nakonec uměl skoro všechno co Konrád a oba se sebou byli náramně spokojení.

Když bylo Damijánovi patnáct let, jeho dobrá matka Brigita navzdory své nevadnoucí kráse zemřela po bodnutí včelou. Poté král prohlásil, že nyní již vůbec nemá žádný důvod tam jezdit a ať prý vládne Damiján. A tak ten převzal část pravomocí a začal se seznamovat se skutečnou vládou. Pokladna byla zpola plná, protože Lasos uměl hospodařit, a tak se princ nemusel obávat žádných problémů. Navíc království mělo dobrou pověst mezi finančními ústavy, které se předháněly v nabídkách zaručeně nejvýhodnějších úvěrů, kdyby snad chtěl nový panovník svou zemi výrazně zvelebit. Ale Damiján na ně nedbal a raději občas nechal pobořit nějaký hrad. Tím zabil dvě mouchy jednou ranou, protože vytáhnul bezúročnou půjčku z Evropské banky pro obnovu a rozvoj a navíc na zříceniny hojně jezdili turisté. A když pak byl hrad znovu postaven, mnohem větší a pevnější než dřív, dal pobořit zase nějaký jiný a tak pořád dokola.

Čas běžel a celému království i blízkému okolí bylo jasné, že ze vzdělaného Damiána bude dobrý král. Ne snad že by mu příliš záleželo na poddaných, ale o království se staral dobře a tak ani jeho obyvatelé nestrádali. Navíc prince popoháněla touha zavřít ústa všem, kteří neustále zpochybňovali jeho postavení vzhledem k nemanželskému původu. Ano, třebaže zlí jazykové tvrdili, že jeho skutečným otcem je manžel jeho tety, dokázat to nikdo nemohl. Každopádně Damiánova matka se nikdy neprovdala, a proto musel být synem z levého boku, akorát se nevědělo, čí bok to byl.
Nicméně Damiánovi to dělalo těžší hlavu, než by si kdokoliv u dvora myslel. Chtěl totiž založit dynastii, to znamená předat královskou korunu svému synovi, a na to potřeboval nějakou urozenou manželku, s níž by byl oddán zcela v souladu se zákony světskými i božími. Na jeho rodině nesměla být žádná chyba. A teď nastala potíž, kde takovou manželku najít.

Jednou po odpolední siestě dorazili do Trojúhelníkové sálu Ministr zahraničních věcí, náčelník zpravodajské služby a učitelka zeměpisu z místní malotřídky. Mladý král byl již celý netpělivý.
Učitelka Blůzková rozvinula na stěně mapu a pak do ní bodala ukazovátkem v místech, kde ležely sousední země. Popisovala jejich přírodní zdroje, zmínila rozlohu lesů a také orné půdy.
Ministr zahraničních věcí se jmenoval Schwarzenburg a pocházel ze starého šlechtického rodu. Byl to skutečný odborník, neboť valnou část života strávil za hranicemi a proto mu občas nebylo rozumět. Jinak ovšem své úkoly zvládal dobře. Nyní hovořil o jednotlivých panovnických rodinách a jejich dcerách a nakonec se vytasil s pořadím vhodnosti všech čtyř princezen, které přicházely v úvahu.
Na závěr nastoupil náčelník Zpravodajské a Informační Služby Království, zkráceně ZISK. Otevřel černou aktovku a vytáhnul objemné spisy, které ZISK vedl na členy jiných královských rodin. Princ do nich nahlédnul, otřel si pot z čela a prohlásil, že je na něj těch informací nějak mnoho a že si vše musí řádně promyslet.

Další dva dny s ním nebyla kloudná řeč. Chodil jako ve snu, nestaral se o jídlo, účty ani jiné své záliby. Nedotknul se vína, ani výtečného „Vládni Demižóne třídy A1“, bez povšimnutí nechal dokonce i sudoku, dar japonského velvyslance, u kterého jinak vydržel sedět celé hodiny. Kromě Konráda se s nikým nebavil, ale ten si potom postěžoval, že i při hře v karty je panovník duchem nepřítomný.
Jednou večer narazil Damián na svého lokaje, který se jmenoval Tetřev a prý se vyznal v ženách. Zkroušený král se zmínil, že neví, kterou z dědiček trůnů si vybrat, ale že nejvíc se mu asi líbí ta Angela ze Západního království.
„Té bych se na Vašem místě vyhnul, Veličenstvo. Sice vypadá dobře, ale prý se nechala vylepšit u nějakého drastického chirurga. Takhle nalíčená nemá chybu, ale nic na ní není původní, to byste se taky časem mohl nadít překvapení!“
„Jak to víš? Copak ji znáš?“
„Kdepak, Milosti, ale můj švagr je šéfredaktorem Plesku a tam vědí všechno. Jestli chcete, tak se ho na ty princezny poptám.“
Damián souhlasil. O deníku Plesk už slyšel, ale nikdy ho nečetl. Úplně stačilo, že se u soudů kupily žaloby na vydavatele, protože pět ze čtyř článků prý bylo lživých.
Po týdnu držel v rukách kompletní životopisy princezen se spoustou pikantností a hromadou fotografií. Některé byly pořízeny přes zeď, jiné z koruny stromů, jedna dokonce již cestou ze stromu dolů. Ta se Damijánovi líbila nejvíce, protože na ní byly kromě princezny ještě dva krásní dobrmani. Bohužel byla jen zapůjčena z pozůstalosti po fotografovi. Ve světle těchto informací se princ rozhodnul, že se bude ucházet o princeznu Veroniku. Byla mladá, měla hnědé oči, dlouhé vlnité vlasy a plné rty, dobře padnoucí šaty dávaly vyniknout jejím ladným křivkám a podle všeho byla zcela počestná, protože ani Plesk na ni neměl žádné kompromitující materiály. Jediná potíž spočívala v tom, že její otec byl starý válečník, pro kterého dobrá rána mečem znamenala víc než hrst stříbrňáků vhozená do zlaté misky. Již patnáct let se nechával slyšet, že jeho jediná dcera se provdá jen za zdatného bojovníka a ne za žádného intelektuála, to tedy jen přes jeho mrtvolu, a jestli nějaký chytrák chce, tak ať to zkusí, ale on ho propíchne halapartnou a zase bude klid.

A tady byl Damiján v koncích. Jeho světem byla čísla. Má dáti, dal, aktiva, pasiva, v tom se vyznal. Ale se zbraní zacházet neuměl a ani neměl od koho se to naučit, protože byl už dlouho mír a kvalita vojáků šla dost dolů, protože neměli praxi. Nicméně při pohledu na obrázky princezny mu vždy tělem projelo lehké chvění. Byla tak krásná, že k ní zahořel láskou na první pohled. Aspoň si myslel, že je to láska, ale pak se zarazil. „Láska na první pohled neexistuje. Přece nemůžu cítit lásku jen na základě pohledu, aniž bych s ní promluvil? Láska je souznění duší. Ale čím to tedy hořím?“ Hluboce se zamyslel a pak pochopil, že je to chtíč. No jasně! Kdepak láska, to chtíč ovládá mladé muže. A ty starší vlastně taky.
Vzal pergamen, husí brk a začal něco psát. Pak vyslal tajného posla za Veronikou. Nechal si připravit kočár, veškeré potřebné věci (šperky, čelovou pochodeň a svazek svých oblíbených ekonomických spisů od Samuelsona, který vážil asi padesát kilo) a vyrazil na cestu.

…

Komorná donesla princezně lísteček opatřený neznámou pečetí a tvářila se tajemně. Veronika rozlomila pečeť, komornou poslala za dveře a četla:

Tvá pleť je bledá jako opar nad hřbitovem
A oči hnědé jako rozvodněná řeka
Přijď k lesu za starým uranovým dolem
Tam již leží piknikový koš a rozložená deka

Princezně se rozbušilo mladé srdce radostí a vzrušením, neboť takové romantické psaníčko ještě nikdy nedostala.
Když se po chvíli vzpamatovala, zavolala manikérku, pedikérku, kadeřnici, lazebnici a švadlenu, takže už za pět hodin z ní byla kráska, jakou svět neviděl.
Jenže král měl všude své informátory a tak se doslechnul, co se chystá. A jelikož královské slovo je královské slovo a nedá se hodit za hlavu jako nějaký obyčejný předvolební slib, vsoukal své rostoucí břicho do brnění a s halapartnou vyrazil k uranovému dolu, aby tam byl ještě před princeznou. Dorazil právě za soumraku, když si Damiján nechával zažehnout pochoděn připevněnou na přilbě, aby lépe viděl na knihy. Chtěl si ještě číst, než princezna dorazí. V tu chvíli se objevil král.
„Já ti ukážu, dobytku, lákat mou dcerku z příbytku! Tahat ji v chladu po nocích, kde číhají jen nemoci! Tobě ji mám dát za ženu? Raděj tě do dolu zaženu! Tomu tedy říkám v namlouvání posun, uvidím, co z tebe udělá uran 238!“
Užuž se chystal bodnout Damijána halapartnou a dostát tak svému královskému slovu, ale ten hbitě uskočil. Další ránu vedl ze strany ne hrotem, ale sečnou částí. Skoro se trefil, ale dokázal jen přeseknout jakýsi provaz na boku vozu.
„Samuelson!“
Král se zarazil. Že by tady byl s tím mladým nápadníkem nějaký švédský voják? V tom mu na hlavu dopadla tlustá a pořádně těžká kniha, povalila ho na zem a zůstala na něm ležet.
„Co to je, u všech hromů, přece nějaká kniha nezvítězí nade mnou, takovým slavným vojevůdcem!“
„To je Samuelson,“ pravil Damiján, „můj rádce a pomocník, všude mě doprovází.“
„Uznávám, že jeho argumenty mají velkou váhu. Sundejte ho ze mě, nebo se udusím. A Verunku si tedy vem za ženu, nic proti domu nenamítám, když jsi mě přemohl.“

Když po půl hodině přenádherná princezna dorazila, nestačila se divit. Deka byla zválená, piknikový koš prázdný a její otec s číší Vládni Demižóne v ruce právě objednával u jejího nastávajícího manžela tisíc rukopisů Samuelsona jako munici do obléhacích praků…

Zazvonil zvonec, to ještě není konec! :-)
...