Zpráva o konci jednoho vlka

Zpráva o konci jednoho vlka

Anotace: Tohle je má "vánoční"...pro lidi i vlky, co věří, že to mohlo a ještě může být i jinak...

Ovečky, ovečky, kde je vlk?
Za horami.
Co tam dělá?
Ovečky shání.
Jaké má zuby?
Cení je z huby.
Jaké má oči?
Jak hvězdy v noci.
Jaké má uši?
Pěkně mu sluší.
Jaké má tlapy?
Jsou samé drápy.
Jaký má chvost?
Je dlouhý dost.
Jaký má hlas?
Že postraší vás!

Dětské říkadlo

Ležel v jámě teprve několik hodin, ale připadly mu jako celá věčnost. Studna byla dobře stavěná, kruhovitý tvar kopírovaly hrubě opracované kameny. Nebyla hluboká. Až na vyschlé dno, na kterém vlk ležel, dopadalo slabé měsíční světlo.
Pohlédl vzhůru. Nahoře ještě panovala tmavá noc. Na kulatém nebi však Lunu, ochránkyni všech vlků, ještě nespatřil. Její dotyk teď naléhavě potřeboval. Byla však blízko, to zřetelně cítil. Pak svým srpem přece jen nahlédla přes kamenný okraj. Pohladila vlčka něžně svazkem stříbrných paprsků po jeho krví slepené srsti. Ozářila dlouhou, otevřenou, nedbale zašitou ránu táhnoucí se po celé délce břicha. Z jeho útrob ještě trčelo pár hladkých kamenů. Podobaly se holým hlavám nazlobených lesních skřítků. Otřásaly se v pravidelném rytmu, jak vlčí srdce stále ještě bilo. Některé oblé kameny se rozkutálely po obvodu studny.

Vlku, vlku, proč to musí vždy skončit takhle? uslyšel ozvěnou měsíční hlas.
Byl zvířeti jediným přítelem na dně té propasti.
Auúúúúiiííííeeéééé!…zavylo slabě zvíře.
Jak jsi mě našel? A proč jsi mě i ty neopustil?
Tvůj úkol ještě neskončil, odpověděl měsíc.
Na tlamě šelmy se objevil nepatrný úsměv. Úlomky kamenů mu způsobovaly neskutečnou bolest, pouze s vynaložením všech sil ji uměl ještě snášet důstojně. Zamyslel se, jaký skrytý význam v sobě asi nesou slova měsíce.
Z tunelu nad sebou zaslechl hlasy. Vzdálený štěkot lidí, který dobře znal. Pocítil i slabý lidský pach. Otřásl sebou. Vrozené reflexy ho naučily, aby se člověku, svému nejobávanějšímu pronásledovateli, zdaleka vyhýbal. Pak uslyšel známý hlas myslivce, jak začíná vyprávět svůj příběh…

Nejdřív se vrhl na stařenku. Myslím, že ji sežral celou najednou. Ale to mu asi nebylo dost. Chudák Karkulka! Vlk jí nadběhl a napadl ji už na cestě. Nabízela mu sladkosti i něco k pití, ale co myslíte? Neměl žádný soucit. To zvíře prostě nezná lítost. Stačila před ním sotva utéct do chaloupky své babičky. Ještě že jsem přišel včas, jinak by došlo k mnohem většímu neštěstí…

Bylo slyšet souhlasné hučení naslouchajících vesničanů. Karkulka seděla opodál a plakala. Lidé si mezi sebou cosi šeptali. Mylně se domnívali, že je to následek nervového otřesu z událostí, které před nedávnem zažila. Ale jen ona věděla, odkud i kam směřují její slzy. Myslivec se nadechl k dalšímu vyprávění…

Tomu přece lidé neuvěří. Nemohou. Někdo musí přijít a říci všem, jak to ve skutečnosti bylo. Někdo jim přece musí říci pravdu. A dokončit úkol. Ale kdo? Věděl, že umírá. Proto již nehledal spásu pro svou duši. Ta se již nezadržitelně vydala po cestě duchů do vlčí říše. Stále však ještě naslouchal do ticha a čekal na poselství a radu, jak co nejlépe dokončit své poslání. Nic ale neslyšel. Jen lidské bytosti, ty ale ničemu nerozumí. Neprojeví pražádné pochopení s poslem, pokud přichází ve vlčí kůži. Kdyby zjistili, že ještě žije, neměli by ho ani teď…

Když jsem na mýtině nakrmil zvěř, řekl jsem si, že se ještě zastavím u babičky. Popovídat si a podívat se, zda je vše v pořádku. Už když jsem přicházel k její chaloupce, poznal jsem, že se děje něco zlého. Oknem jsem nakoukl dovnitř a spatřil tu bestii, jak se sápe na Karkulku. Bylo pozdě na to, abych jeho útoku zabránil. Vrhl se na ni a také ji sežral. Na vlastní oči jsem to viděl. Počíhal jsem si na něj za dveřmi, a když pak celý zadýchaný vyšel ven na dvorek, střelil jsem ho jednou ranou…

Karkulko, řekni všem pravdu, prosím…

Vlk se pokusil překulit na bok. Jeho běhy ho však neposlechly. Jako by již byl hostem v tom zraněném těle. Nevzdával se ale. Po mnoha marných pokusech se mu to přece jen podařilo. Převalil se na pravý bok a bolestivě vyštěkl. Věděl, že brzy přijde smrt, ale nebál se. Viděl ji v poslední době příliš často a příliš zblízka na to, aby z ní měl strach. Jen nevěděl, jak dlouho to ještě potrvá a co nastane pak…

Děvenko, pojď mezi nás! zvali ji sousedé do svého kruhu vytvořeného z židlí a lavic. Věděli, že jejich povinností bude se v příštích dnech postarat o to nebohé děvče. Co si asi musela všechno prožít? A jak dlouho to v sobě ještě ponese? A zda na vše jednou vůbec zapomene! Karkulka se pomalu zvedla a došla až k lavičce. Udělali pro ni mezi sebou místo. Opatrně usedla, ale nespouštěla oči ze studny…

Vlk zavřel oči a snil….

Poznal dívku ihned, co ji spatřil přicházet po cestě. Nešel z ní strach jako z jiných lidí. Z jemu neznámého důvodu cítil, že mu neublíží. Čímsi ho přitahovala, ale stále nevěděl, v čem to tajemné kouzlo spočívá. Vystoupil z lesa přímo na cestu před ni, i když tušil, že se trochu poleká. Krátce vykřikla, ale na útěk se nedala. Prohlížela si ho dětskýma, doširoka otevřenýma očima, pravou rukou si zakryla ústa.
Neboj se mě, neublížím ti! Mám ti odevzdat vzkaz. Lidem je třeba předat důležité poselství, dříve než bude pozdě.
Nerozumím ti, vím, že mi chceš něco říct, cítím tě, ale nerozumím tvé řeči, šeptala dívka spíše sama pro sebe.
To nevadí, musíme mít oba trpělivost. Budeme to zkoušet znovu a znovu. Já dříve před člověkem také utíkal. Myslel jsem, že jen hlubina lesa mě před ním zachrání. Ale vrátil jsem se, protože mě povolal Duch lesa. Svěřil mi úkol. To je odvěký zákon lesa, když dostaneš úkol, musíš ho splnit, i kdyby tě to mělo stát život. Měl jsem vyjít z temnoty hvozdů, dojít až k cestě a čekat na dívku v červeném. Čekal jsem tu dlouho. Moc dlouho…
Dívka se na něj upřeně dívala. Snažila se porozumět jeho zvláštnímu chování i tichému vytí. Stála strnule uprostřed cesty, vedle odložený košík s jídlem, a přestože jí strach napovídal, aby se pokusila uprchnout, setrvávala nadále na jednom místě.
Co mi chceš říct? Co mám udělat, abys mě pustil dál?
Nebráním ti v cestě dál, jen je třeba změnit směr. Vlk jí pohlížel zpříma do očí, mírně předkloněný, s ocasem zdviženým do výše na znamení přátelských úmyslů. Ona ale nerozuměla řeči vlčího těla.
Pomalu se rozešel jistým krokem vpřed. Dívka byla ochromena strachem, nemohla se ani pohnout. Došel až k ní, zvedl mokrý čenich a něžně zatahal za její zástěru. Pak se rozběhl do lesa, aby jí ukázal směr nové cesty, neboť jeho úkolem bylo ji dovést ke Stromu rostoucímu v neprostupné houštině v odlehlé části lesa, ve kterém sídlil Duch lesa. Nevede k němu žádná pěšina, je třeba se nechat vést srdcem. Ustrašená dívka ho váhavě následovala. Vlk zřetelně cítil, jak velký strach z něj má. Jen co sešli z cesty, pokračovali po neviditelné stezce, kterou znala jen divoká zvěř. Zvíře stále dbalo na to, aby neprovedlo nějaký neuvážený pohyb.
Poslušně šla za ním do nízkého porostu jedlí, pak dál kolem nory jezevce až do míst, kam se sama vždy bála chodit. Vlk se občas ohlédl, když kontroloval, zda ho následuje. Občas jen krátce štěkl, a kdyby dívka rozuměla vlčí řeči, věděla by, že to znamenalo neměj strach…

Vytáhl jsem z pochvy nůž a rychle jsem té bestii rozřízl břicho, abych obě vytáhl ven a zachránil. Karkulka se po chvíli probrala k životu, ale pro babičku už bylo pozdě. Umřela mi v náručí. Zanesl jsem ji do světnice a…
Z kapsy myslivecké uniformy vytáhl kapesník a setřel z tváře černobílé slzy, které mu stékaly po tváři. Sousedé, plni soucitu a obdivu k tomuto statečnému muži, jeho vyprávění ani na chvilku nepřerušovali. Trpělivě čekali na konec jeho neobvyklého příběhu.
Vyšel jsem ven, usedl na lavici a dlouho plakal. Byl jsem plný nenávisti k tomu ďábelskému zvířeti. Zatoužil jsem se pomstít, jednou provždy odstranit to kruté zvíře z našeho světa a poslat ho tam, odkud přišlo. Pak jsem mu do břicha zašil těžké kameny a shodil do studny, brány pekel. Tak se k nám již nikdy nevrátí. Nikdy…

Pravá noha děvčete se zachytila o stvol ostružin a ten zanechal na dívčině lýtku krvavou stopu. Vykřikla bolestí a náhle se rozhodla. Rychle se otočila a dala se na bezhlavý útěk. Vlk postřehl každý jednotlivý pohyb a nedalo by mu žádnou práci dívku dostihnout a zastavit, ale neudělal to. Ona nebyla kořist.
Stál bez pohybu, jen se upřeně díval do míst, kde dívka zmizela.Věděl, že mu tam, kam napříště zamíří, hrozí smrtelné nebezpečí. Bude se muset postavit strachu a přemoci ho. Musí jít za ní a pokusit se ji přimět k cestě zpátky, ke Stromu. A splnit tak svůj úkol.
Byl to nový, neznámý, téměř zapomenutý pocit. Je schopen mu čelit? Postavit se lidem? Sám sobě? Cítil se zmatený, střetávaly se v něm v té chvíli dva světy. Svět lidí i vlčí, oba plné dědičného strachu.
Jdi za ní. Je to tvůj úkol, zašeptala borovice. Musíš dojít až k lidem a přesvědčit dívku, aby tě následovala. Budeš její průvodce na cestě ke Stromu.
A pak zvíře udělalo první krok…

Babička umřela, to dívka věděla již ve chvíli, kdy celá zadýchaná vrazila do světničky. V kamnech ještě praskalo dřevo, stařenka ležela klidně ve své posteli. Pokoj měla uklizený, jako by věděla, že se stářím bojovat nelze. Že přichází smrt a ona je připravena. U postele dívka zapálila svíčku a vyslovila modlitbu. Pak zaslechla volání vlka. Vyšla na zápraží a postavila se proti němu…

Už necítila strach, smrt ležela za ní. Pohled do jantarových, vlčích očí ji uklidňoval. Když tehdy na cestě poprvé vyštěkl, ničemu nerozuměla. Měla jen neurčitý pocit harmonie s tím šedým zvířetem. A teď cítila dech každého slova, které k ní vysílal. Rozuměla mu.
Posílá mě Duch lesa, co sídlí uprostřed hustých hvozdů. Mám tě k němu přivést, má pro lidi důležité poselství. Ty jsi jím vyvolená, proto tě prosím, abys mě následovala. Nemáme čas, musíme se vydat ihned na cestu…

Babička umřela, řekla Karkulka.
To mi je líto, přesto tě naléhavě žádám, abys šla se mnou, štěkl vlk.
Ale já nejsem připravena, ani nevím, zda je to úkol pro mě. Třeba jsi se spletl, vlku!
O cestě, na které stojíš, již nemusíš pochybovat. Ona si vybrala tebe, ne naopak.
Váhala. Ta rozpačitost se ale měla brzy změnit. Dívka se několikrát zhluboka nadechla. Vše záleželo na jediném jejím slově.
Já tedy půjdu, když říkáš, že je to pro všechny tak důležité. Půjdu s tebou za Duchem lesa…

V tu chvíli se za dívkou objevil myslivec. Vlk o něm věděl mnohem dříve, ale nepohnul se, bylo třeba dokončit poslání.
Odstup! zvolal lovec na dívku. Ta se ulekla a až teď si uvědomila jeho přítomnost.
Jdi pomalu na stranu, abych tu bestii mohl zabít, dívka ale jako by zkameněla, ani se neohlédla.
Hajnému se na malý okamžik naskytl prazvláštní pohled, kdy mu obraz dívky zprůhledněl a on spatřil vlka v útrobách dívky, dvě bytosti spojené v jedno stvoření. Vystřelit však nemohl, zabil by i dívku.
Uteč, uteč! křičel na ni.
Pane hajný, jděte prosím pryč! zašeptala dívka stále ještě otočená k lovci zády.
Myslivec se začal pomalu k dívce přibližovat, vlk poznal, že i on musí něco udělat, jinak mu dívka navždy zmizí. Vyrazil nečekaně a prudce. Rozběhl se i lovec. Dívka stála uprostřed mezi nimi. Ve vzdálenosti pěti kroků od ní se vlk odrazil k rozhodnému skoku. Ruka lovce bleskově vnikla do koženého pouzdra a odhalila rukojeť dýky ozdobenou mnoha loveckými ornamenty. V té chvíli dívka padla na kolena….
Uuuuuúúúiiiííííáááááááááááááááááááááááááááááááááá!…
Nad hlavou dívky se setkaly dva světy. Předpažená paže lovce, svírající ledové ostří dýky, s letícím vlkem. Myslivec stačil udělat úkrok stranou, a tak si zachránil život. Tělo zvířete prolétlo kolem něj, uslyšel prázdné sklapnutí vlčích čelistí. Cítil průnik nože do těla zvířete. Ostrá čepel rozřízla téměř celé břicho. Náraz jím otočil. Ještě trochu rozechvěný se zadíval na svou paži. Třásla se a byla potřísněná krví, rudou tekutinou, co krásně hřála. Ve zlomku vteřiny prohlédl celé tělo. Usmál se, protože krev nepatřila jemu…

Vlk dopadl na udusanou zem před domem, bezvládné tělo se překulilo, a pak se asi dva metry sunulo po prašné zemi. Zvířila se oblaka prachu, a pak vše utichlo…

Lovec došel pomalu ke zvířeti a poklekl k němu. Chvíli si ho se zájmem prohlížel. Vlk ležel bez hnutí, oči měl však otevřené.
Tak to vidíš, s člověkem ty nemůžeš nikdy vyhrát. Neměl jsi se vracet. Tenhle svět není pro tebe.
Zvíře rozumělo každému slovu. Vyštěklo na lovce ve vlčí řeči:
Oba jsme prohráli, ale ty o to víc, že mi nerozumíš. Nepřišel jsem kvůli sobě. Ani kvůli tobě. Duch lesa mě poslal za dívkou v červeném. Našel jsem ji a měl ji dovést k Duchovi lesa. Pro mě je důležitý pouze úkol. A ten jsem nesplnil.
Lovec nerozuměl. Příliš se zabýval sám sebou. Spřádal plány a vymýšlel příběh, který by z něj u sousedů udělal hrdinu. Rozhlédl se po okolí a jeho pohled ulpěl na hromádce malých i větších kamenů, které babička vysbírala na svém políčku u lesa. A v té chvíli dostal nápad…

Zastřeným, unaveným zrakem se zvíře naposledy krátce podívalo vzhůru. Luna v mléčných šatech vyhlížela jako světlo na konci tunelu. Už o něm slyšel a věděl, co to znamená. Kameny kruhové šachty se v té chvíli oblékly do duhových barev. Pak zavřel oči…
Kap kap kapy kap…
Přicházel déšť. Kapky se něžně snášely na vlkovu srst a vytvářely na něm třpytivý, perleťový koberec. Záhy se silně rozpršelo. Těžké kapky dopadaly na dno studny a za chvíli vytvořily hladinu jako zrcadlo. Voda stoupala a zraněné tělo zvířete pod ní nenávratně mizelo. Vlk se nebránil, přijal vlastní osud, onu cestu do jiného světa. Trápilo ho jediné, že nesplnil úkol. To poslední, co nakonec zůstávalo nad hladinou, byly jeho oči. Naposledy se otevřely. Byla v nich naděje, kterou nemohla zahubit žádná potopa světa. Na konci tunelu však nespatřily pouze měsíční světlo, ale také tvář dívky v červeném. Nakláněla se nad studní a plakala. Nebyl to tedy déšť, ale dívčiny slzy, co plnily studnu vodou. A ve stejné chvíli, kdy se vlčí oči nadobro ponořily do slaného jezera, objevil se na hladině obraz. Odlesk nově zrozeného vlka, mladého, silného a nezraněného. Jako když v biografu na plátno dopadnou první obrázky němého filmu. Pobíhal netrpělivě v uzavřeném, zrcadlovém kruhu jako v kleci. Voda nezadržitelně stoupala spolu s tím obrazem až ke kamenné obrubě, až se přes ni začala přelévat. V té chvíli Lunu zastínil tmavý mrak, takže obraz i dívka na malou chvíli zmizely, a když měsíc opět osvítil okolní krajinu, vlk tam již nebyl. Na hladině se odráželo pouze noční nebe plné hvězd. Chyběla i dívka v červeném.
Karkulko, kde jsi? volali sousedé do tmy, když se dlouho nevracela.
Asi potřebuje být chvíli sama, zvolal hajný. Zapálil si dýmku a mlčky si vychutnával pocit vítězství.

Dívka stála ve stínu studny a pozorovala dění před domem. Lhostejně doposlouchala příběh muže v zelené uniformě. Nevěnovala mu ale pražádnou pozornost, stejně jako malému hloučku jeho věrných posluchačů. Dívala se upřeně na uvolněné místo, které zanechala mezi lidmi poté, co utekla ke studni. Zelo prázdnotou a chladem. Vypadalo jako čerstvá, otevřená rána na boku zvířete. Už se tam nevrátí, to dobře věděla. Vlastně ji od lidského společenství dělilo jen pár kroků, ale ona je již nechtěla ujít. Z lesa se ozval zpěv slavíka. A jen Luna rozuměla, o čem zpívá. Pěl překrásnou píseň o nově zrozeném přátelství dívky v červeném a vlka z hvozdu, o jejich společné cestě ke Stromu a naději, se kterou se snad jednoho dne k lidem navrátí…

Hajný dovyprávěl a sousedé se začali pomalu rozcházet do svých domovů. Nakonec se zvedly i obě starší ženy, co po celou dobu seděly po dívčině boku. A v té chvíli navěky zmizelo i její místo v tomhle světě….

Lovec dokouřil a vstal. Všiml si, že tam zůstal úplně sám. Asi si chvilku zdříml. Povzdechl a též se vydal po cestě ke své hájovně…

Někdy stačí, aby zmizelo naše místo na tomhle světě, když si odsednou ti, co právě spočívali vedle nás…
Autor Šedý Vlk, 23.12.2007
Přečteno 1078x
Tipy 12
Poslední tipující: Svatule, Maura, Alan Black, Ria, Lucifugus Incanus, Norlein, Romana Šamanka Ladyloba, Žqáry
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (2x)

Komentáře

poviem pravdu, ze ked som sa dostala ku karkulke naklanajucej sa cez okraj studne plakala som s nou...nadherne

07.04.2008 11:05:00 | Ria

Když jsem to dočetla brečela jsem jak malé dítě. Stále jsem doufala že ten vlk ožije že se stane nějaký zázrak. Přiznám se probrečela jsem celou noc. Moc krásný příběh.

16.10.2017 07:07:27 | EvaZ

Bylo to opravdu moc hezky napsané a skvěle se to četlo. Taky jsem si vždycky tak říkal, jestli pohádky nemají úplně jiné pozadí, než se "věší na nos" dětem.

04.04.2008 02:42:00 | Lucifugus Incanus

nem,ela jsem cas precist si to pozorne, ale chybu napravim, protoze me to zaujalo.a to tak, ze velmi

15.01.2008 11:39:00 | C.alwen

... mocné... sedlo to na mně... krásný příští rok.K.K.

29.12.2007 17:16:00 | Žqáry

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter