Aurelios a .. Dráče

Aurelios a .. Dráče

Anotace: tahle povídka je časově starší a předchází Válce s Draky.

Když otevřeli znovu oči, ocitli se znovu v té samé jeskyni jako předtím. Přesto ale zvenku přinášel vítr teplý letní vzduch, prosycený medem a kvetoucím obilím. Aurelios bohužel toho moc nedokázal vnímat. Byl příliš vyčerpaný z předchozího boje. Zhluboka oddechoval a přemýšlel v jakém světě se zase ocitli.
Oproti tomu Anabell byla plná energie. Pobíhala kolem draka a starostlivě si prohlížela jeho zranění. Bylo to zvláštní to sledovat, některé menší ranky se totiž samy úžasnou rychlostí hojily až nakonec zmizely, bez jediné jizvy. Bohužel to se nedalo říct o ráně na hrudi a noze. Měla dojem, že tahle zranění se nehojí oproti ostatním vůbec. K tomu ještě našla díru od šípu v jeho křídle a přemýšlela jak se takové zranění může zahojit.
„Můžu pro tebe něco udělat lásko ?“ zeptala se starostlivě
„Neboj se o mě… musím.. si.. jenom odpočinout a…. nabrat nové síly.“ Řekl s naprostým vyčerpáním v hlase a pomalu zavřel oči.
Anabell ještě chvíli seděla a dívala se na spícího draka, pak se rozhodla porozhlédnout se o okolí.
Pomalu procházela kamenným tunelem a přemýšlela, kdo asi obývá tento svět. Ve chvíli kdy vystoupila ven se její duše naplnila jakýmsi pocitem radosti. Kolem byly široké lány obilí a v malém údolí u jezera stála lesem obklopená vesnice. Ze slaměných střech vykukovaly kamenné komíny ze kterých stoupal dým. Naposledy se ohlédla dovnitř, do jeskyně a pak se rozběhla směrem do údolí.
Cestou pak potkala několik lidí, ale i když je pozdravila, žádný z nich jí neodpověděl. Napřed si myslela, že jí nerozumí. Jenže když zaslechla řeč jí vlastní, nedokázala si vysvětlit onu nezdvořilost. Nakonec navštívila místní krčmu. Ve chvíli kdy vešla dovnitř jí nikdo nevěnoval ani pohled. Promluvila tedy na hostinského, ale ani ten se neobtěžoval jí něco říct. Nakonec na něj dokonce začala vzteky křičet. Přesto ale hostinský ani někdo z hostů nehnul ani brvou. V ten okamžik vstoupila do místnosti pro ní bytost, kterou stejně jako dříve Aurelia znala jen z pohádek. Malý svalnatý trpaslík s velkým černým vousem si opřel sekeru o bar a pak se otočil na barmana : „Hej hostinskej ! Jaktože nechceš obsloužit tady slečinku ?!“ rozkřikl se a jeho hlas upoutal pozornost všech vesničanů uvnitř. „Co blázníš trpaslíku ? Jakou slečinku ? Nikde tu žádná není. Že jo chlapi !“ a kývnul na své hosty. Ti všichni, jakýmsi bručením, vyjádřili souhlas. Anabell sledovala tuto reakci a byla naprosto v šoku. Podívala se na trpaslíka. Ten zbrunátněl, pak uchopil svojí sekeru a s neuvěřitelnou silou rozsekl celý pult. „NIKDO ! NEBUDE ! ŘÍKAT ! SINDRIMU SINDRISSONOVY ! ŽE JE BLÁZEN !! JE TI TO JASNÉ ČLOVĚČE ?!“ řval na celé kolo a většina hostů vyděšeně sledovala rozzlobeného trpaslíka. Hostinský byl bledý jako sníh a vytřeštěně přikyvoval trpaslíkovy. „Jo… jo jasně.. věříme ti…naprosto.“
„Fajn ! Pojď slečinko. Najdu ti ňákej lepší lokál.“ Zahřměl trpaslík a mávnul na Anabell, aby ho následovala. Ta naprosto zděšená raději uposlechla a následovala trpaslíka ven.
„Děkuji, že jsi se mě zastal Sindri.“
„Není zač slečinko. Nechápu proč se k vám chovají jako naprostí burani !“
„Já.. já.. asi si myslím, že mě nevidí.“ Zašeptala Anabell
Trpaslík najednou zbystřil a zkoumavě si jí prohlížel. „Takže dáma v nesnázích ? Nějaké čáry a kouzla ? Možno zlomit jen nějaký hrdinský čin ?“
„No.. to já nevím, ale vím o někom. Kdo by mi pomohl, ale potřebuje pomoct.“
„Takže přeci jen nějaká šance. Co potřebuje ?“
„No.. můžeme jít někam stranou ?“ zašeptala Anabell a pomalu vedla trpaslíka směrem odkud přišla do vesnice. Celou cestu mu vysvětlovala, že je z jiného světa a že její přítel jí zachránil před velikou armádou nemrtvých. Jenže utrpěl vážná zranění a potřebuje pomoc. Trpaslík na ní užasle zíral a nechápavě kroutil hlavou. Samozřejmě, že mu celou cestu až k jeskyni neřekla KDO je její přítel. Podle trpaslíka to byl nějaký velmi mocný kouzelník. Bohužel to co skutečně byl by ho asi nikdy nenapadlo.
Před jeskyní se zastavili a Anabell se prosebně zadívala na trpaslíka. „Můžu tě o něco požádat ?“ zeptala se.
„Jistě Anabello. Co to má bejt ?“
„No víš.. on ten můj přítel je… No.. hodně zvláštní. Nevím jak na něj zareaguješ. Proto bych tě chtěla poprosit, aby jsi mu neubližoval.“
Poprvé zahlédla v trpaslíkových očích podezřívavost. Stejně ale nakonec přikývl a dodal : „Máš mé slovo.. ale bránit se budu !“ poslední slova vyslovil až velmi nepřátelsky. Anna se tedy velmi pomalu otočila a vedla trpaslíka dlouhou kamennou chodbou. „V takových chodbách žijou většinou strašlivé bestie. Trochu podivné místo na odpočinek ne ?“ zabručel trpaslík. Anabell mu raději neodpověděla a šla pomalu dál. Za chvíli se trpaslíkovy dostalo odpovědi. Když se chodbou začalo rozléhat hluboké oddechování. Trpaslík se zatvářil nervózně ale přesto pomalu následoval Anabell až do veliké jeskyně. Tam když spatřil ležet obrovského zlatého draka, zůstal stát jako přimražený. Sledoval Anabell jak si pomalu kleká ke spícímu drakovy a hladí ho po hlavě.
„Slečinko.. zbláznila jsi se ? Tohle je ten tvůj přítel ?! Vždyť je to drak !!“ rozkřikl se trpaslík.
„No a ? Tak je to drak.. ale já ho mám ráda a on mě.“
„Očaroval tě snad ?! Všichni draci jsou stejní ! Jsou zlí a špatní !“
„On není takový“ hájila dál Anna Aureliose.
„Nejspíš tě očaroval. Já tu bestii ale teď zabiju a kouzlo snad zmizí !“ a už sahal na záda po topůrku sekyry. Anabell se ho chystala zastavit, když si všimla jak se Aureliova tlapa nepatrně pohnula a prsty udělal jakési zvláštní gesto směrem k trpaslíkovy. Jakmile se trpaslíkovy prsty dotkly topůrka. Topůrko se rozpadlo na hromádku pilin a ostří sekery zařinčelo o kamennou zem. Trpaslík okamžitě vrhnul vzteklý pohled směrem na draka.
Aurelios byl vzhůru už od chvíle kdy vstoupila Anabell se Sindrim do jeskyně. Poslouchal celý ten jejich rozhovor a ve chvíli, kdy se trpaslík odhodlal k činu. Rozhodl se zasáhnout. Jediným maličkým kouzlem nechal topůrko sekery proměnit v prach.
„Já to říkal ! Ta bestie nás celou dobu poslouchala !“ křičel trpaslík
„Myslel jsem, že trpaslíci mají větší smysl pro dodržování slibů.“ Zabručel Aurelios
To trpaslíka zarazilo. „Co kdybys aspoň otevřel oči, když na mě mluvíš !“
Aurelios se jenom pousmál a pomalu otevřel oči. „Tak co Sindrime Sindrissone ? Dokáží trpaslíci dodržovat své sliby ?“ zopakoval sarkasticky otázku Aurelios.
„Sliby s příšerami nejsou sliby a to platí i pro draky ! a jakto, že znáš moje jméno ?!“
„Vím toho hodně trpaslíku a ten slib jsi nedával mimochodem mne, ale tady Anabell.“ Zašklebil se.
„Stejně bych tě nezabil… s polomrtvým drakem nemá smysl bojovat.“ Pokoušeje se trpaslík změnit téma hovoru.
„Neboj trpaslíku, nehodlám tady probírat tvoji čest. Chápu tvůj pokus a proto jsi taky naživu. Proč jsi ho sem vlastně přivedla ?“ a otočil hlavu k Anabell. Ta se jen rozpačitě usmála a pak odpověděla : „Myslela jsem, že by mohl pomoci. Trpaslíci jsou prý hodně moudří a taky mi pomohl.“
„Hmm dobře“ zabručel „Pak tedy trpaslíku pomůžeš Anabell a ona mne. Tím dodržíš svůj slib. Potřebuji, aby jste přinesli všechny bylinky co najdete a pokud by se ti to nepříčilo trpaslíku tak by jsi mi mohl prokázat malou službu.“ Sindri se zamračil a pak se nasupeně zeptal : „No ? tak co to má bejt ?“ Aurelios k němu pomalu nahnul své křídlo a ukázal díru po šípu. „Rána se zahojí, jen pokud někdo ten malý proužek kůže co z ní visí připevní ke zbytku.“ Zabručel. Trpaslík chvíli zkoumal ránu a pak se jí dokonce zkoumavě dotkl. „Hm dobře myslím, že vím jak to udělat.“ A odkráčel pryč směrem z jeskyně. Anabell sledovala jak mizí ve tmě. Pak se naklonila k drakovy a pošeptala mu do ucha : „Tak já půjdu najít ty bylinky.“ A pak odešla stejným směrem.
Aurelios tak zůstal v jeskyni sám. „No aspoň se konečně vyspím.“ Zabručel a pomalu usnul.

O dvě hodiny později už byla Anabell s trpaslíkem zpátky. Aurelios byl spokojený. Anabell přinesla plnou náruč těch nejvzácnějších bylin, které znal a považoval za vyhynulé. Oproti tomu trpaslík sebou nesl akorát jehlu a tři veliké rostliny. Aurelios si ho změřil pohledem a pak se na něj zamračil. „Nevím jestli si to mám vyložit jako žert nebo špatný pokus o to mne vyzkoušet.“ Zavrčel. „Ty tři rostliny které si přinesl jsou velmi vzácné a taky velmi mocné. Jenže jsou také smrtelně jedovaté pro všechny živé tvory ! Dlouho už jsem takové neviděl.“ Všiml si jak se trpaslík rozpačitě usmál. „Fajn, tak asi fakt nebudeš takovej jako ostatní draci. Ti jsou většinou tak blbí, že ani nerozeznají Skrivu Bílou od Pampelišky. Teď sem nastav to křídlo a já ti to sešiju.“ Řekl trpaslík a sledoval jak k němu drak nastavuje křídlo. „Divím se, že mi věříš. Co když jsem tu jehlu otrávil ?.“
„Pak už by jsi byl mrtvý. Před chvilkou jsi se bodl do ruky.“ Zasmál se drak.
„Tobě nic neunikne co draku ?“ zabručel trpaslík a pomalu přišíval pruh kůže ke zbytku.
„Většinou ne. A nemusíš mi pořád říkat draku.. jmenuju se Aurelios.“
„Hm tak dobře… Aureliosi..“ zašeptal jméno trpaslík a pomalu dokončoval svojí práci.
Aurelios si přestal všímat drobného pohybu trpaslíkovy jehly na svém křídle a otočil svůj pohled na Anabell. „Dobře, polož je všechny na zem a já ti řeknu které dáš stranou.“ Anna ho uposlechla a rozložila je před Aureliose. Ten pak ukázal na ty které má dát k sobě a které má dát pryč. Nakonec tak vznikla veliká kytice s nádherně nasládlou vůní. „Tak a teď potřebuji, aby jsi odřízla ty stonky. Trpaslík by ti mohl s tím pomoct.“ Sindri jakmile zaslechl,že se mluví o něm, otočil se. „A čím bych to měl asi useknout nevíš ? Když si mi zničil sekeru ?!“ a vyndal z veliké kapsy kovové ostří poseté runami. Aurelios se jen rozhlédl po jeskyni až nakonec spatřil malý klacík v koutě. „Přines mi sem ten tvůj nástroj a támhleten klacík.“ A ukázal na ležící kus dřívka. „Děláš si legraci ? To mi z tohohle uschlého klacku chceš udělat nové topůrko ?“ zvolal trpaslík. „Neptej se a podej mi to.“ Zabručel Aurelios a nastavil dlaň. Trpaslík ho s bručením uposlechl a položil mu do dlaně ostří a uschlý klacek nasazený jako topůrko. Drak pomalu oba předměty sevřel v dlani a pak na ni přiložil i druhou tlapu. Za chvilku pak mezi jeho prsty prosvitly paprsky zlatého světla. Trpaslík však jen stál vztekle se mračil. Když pak ale Aurelios dal tlapu pryč a rozevřel dlaň, nestačil se divit. To co považoval za kus uschlého dřeva se proměnilo v nádherné dřevo. Kovová část sekery byla dokonce, kromě ostří, vrostlá do dřeva. „Tohle dřevo ani s tou největší silou nezlomíš.“ Pronesl téměř slavnostně Aurelios. „Hmpf, to se ještě uvidí.“ Zabručel Sindri a vzal si svojí sekeru. Na to jak robustní bylo nové dřevo, byla úžasně lehká. Trpaslík s ní ve vzduchu zamával a pak si všiml, že ho pozorují. „No dobře.. vypadá to jako dobrá práce. Tak co jste chtěli useknout ?“
Anabell mu ukázala co potřebuje a on jediným sekem odstranil květy od stonků. Pak se postavil na okraj jeskyně a pozoroval co bude dál. Dívka podala drakovy do tlamy stonky a ty během vteřiny zmizely v jeho chřtánu. Květy mu pak podala do tlapy a on je jediným mocným stiskem rozmačkal na jakousi kaši. Tu pak jako mast rozetřela po všech jeho zraněních. Přitom si trpaslík všiml jak se drak usmívá a nechává se hladit. Sindri přitom začínal věřit, že tenhle drak je skutečně jiný než ostatní. S tím se mu najednou v hlavě zrodil nápad. Nápad jak tohohle draka využít pro dobrou věc.
„Hele .. ty .. Aureliosi. Mám pro tebe návrh. Když tak tvrdíš, že jsi jiný než ostatní, tak by jsi nám mohl pomoct.“ zavolal na draka Sindri.
„Co by to mělo být trpaslíku ?“ zeptal se ospale Aurelios.
„Nedaleko odsud žije jinej drak. Není sice větší než ty ale rozhodně to není žádnej kamarád. Zabíjí místní vesničany pro zábavu a přepadá projíždějící karavany. Možná bys na něj mohl vlítnout a odstranit ho.“ Řekl s úsměvem a teď očekával drakovu reakci. Ten si ho dlouho zkoumavě prohlížel a nakonec odpověděl : „Přijď za mnou zítra odpoledne. Dám ti odpověď.“
„Proč až zítra ?“ divil se trpaslík
„Protože zítra se teprve ukáže moc těchhle rostlin a pokud vše vyjde jak má, pak teprve odpoledne budu opět při síle. Teď mě už ale nech, potřebuji se vyspat.“ A unaveně složil svojí velikou hlavu na zem. Anabell si za chvíli sedla vedle ní a spokojeně usnula. Trpaslík nad tímto výjevem naprosto užasl a pak v tichosti odešel.

Druhý den ráno se trpaslík vrátil. Drak už stál na nohou a o čemsi si povídal s Anabell. „Tak jak ses rozhodl ?“ zavolal trpaslík bez pozdravu. Aurelios se na něj otočil a usmál se. Pak z ničeho nic najednou uchopil trpaslíka a vyhodil ho jako míček do vzduchu. „Co bláááznííš ?!!“ křičel Sindri. Aurelios ho ale těsně nad zemí chytil a se smíchem postavil na zem.
„Ty ses opravdu zbláznil draku ! Chtěl si mě zabít ?!“ křičel trpaslík.
„Ne nechtěl. Zkoušel jsem jen svojí sílu.“ Odpověděl se smíchem drak.
„To jsou mi tedy hloupé fórky.“ Dodal znechuceně Sindri „Tak jak ses teda rozhodl ?“
„Podívám se na to. Teď, když jsem zase při síle.“
„Dobře. Tak pojď ven. Ukážu ti kterým směrem leží jeho doupě.“
Aurelios tak pomalu následoval trpaslíka ven. Ten se poté zastavil na malém svahu před jeskyní a ukázal na jednu z hor v dálce.
„Je to přesně támhleta hora.“ Zvolal
„Dobrá. Podívám se na to.“ Odvětil Aurelios a jediným mávnutím křídel se vznesl k nebi. Trpaslíka přitom smetl k zemi rozvířený vítr. Cosi přitom zaklel a pak se díval jak drak mizí v dáli.

Aurelios nemusel letět ani moc dlouho. Směr který mu ukázal trpaslík byl dosti přesný. Cestou akorát přeletěl nad lidskou karavanou. Lidé kteří najednou spatřili ohromného draka, který zářil jako samotné slunce, v panice utíkali. Aurelios tato reakce rozesmála a pomalu letěl dál. Hora byla vysoká a na první pohled se nelišila moc od ostatních kolem. Ani Aurelios nenašel nic zvláštního, žádnou jeskyni nic. Proto kroužil pomalu kolem hory a pečlivě ji zkoumal. Když oblétal horu už nejméně po osmé, našel u paty hory otvor. Slétl tedy s co největším rámusem dolů před vchod a čekal. Ten hluk udělal zcela úmyslně. Hodlal zjistit co je to za draka. Pokud jeho protivník byl skutečně pravý drak jako on, pak musel tenhle hluk slyšet a být připravený. Aurelios tak chvíli čekal na nějakou odezvu, ale nic se nedělo. Dobrá, půjdu teda já dovnitř, řekl si a pomalu prošel dovnitř. Chodba nebyla moc široká a bohužel ani moc vysoká. Aureliovy rohy se špičkami dotýkaly stropu a on jenom doufal, že strop už nebude nižší. Nakonec vstoupil do veliké jeskyně a spatřil druhého draka. Byl téměř o polovinu menší než Aurelios. Jeho kůže byla pokryta šedomodrými šupinami a na hlavě dva rohy zahnuté dopředu. Do očí mu bohužel neviděl, protože stál zády k němu a prohraboval se hromadou lidských pokladů.
„Hej ty !“ zvolal na druhého draka.
Ještěr se najednou rudce otočil a vytřeštěně sledoval nového návštěvníka.
„Kdo jsssi ?!“ zasyčel
„Ty to nevíš ?“ zeptal se Aurelios
„Nikdy jsssem takového neviděl !“ a zkoumavě si Aurelia prohlížel.
„Máš nějaké jméno ?“
„Gljaragh“ zachroptěl modrošedý drak.
A já si myslel, že mám hrozné jméno pomyslel si. Tak uvidíme…
„Proč zabíjíš ty lidi ?“
„Baví mě to.“ Zazněla Glajaraghova odpověď
„To přece nemůžeš !“ zvolal Aurelios zděšeně.
„Můžu co chci ! A nikdo mě nezassstaví !“ zasyčel a hned na to vychrlil na Aureliose ohromný sloup ohně. Byl dokonce tak veliký, že v něm zmizel i Aurelios. Glajaragh ale nepřestával chrlit dokud jeskyni nenaplnila oblaka kouře. Teprve v tu chvíli přestal a odporně se smál svému snadnému vítězství nad tím ubožáckým tvorem.
Oblaka kouře se pomalu rozestupovala a Glajaragh už čekal jak se odhalí seškvařené tělo jeho protivníka. Jenže se nic takového nedělo až najednou prořízla kouř dvě rudá světla.
„To měl být oheň ?! Tohle se učila naše mláďata hned po narození. Je zřejmě čas dát ti pořádnou lekci !“ a skočil po Glajaraghovy. Chytil ho po krkem a přitiskl ke zdi. „Tak ty ubožácká napodobenino draka ! Za to že jsi mne napadl tě ztrestám !“ zašklebil se zle Aurelios a vycenil své dlouhé tesáky. „Mám chuť na krev.“ Prohlásil a po zubech mu začaly stékat sliny.
Glajaragh jakmile zaslechl, jakou ošklivou smrt si pro něj zlatý drak přichystal, propadl panice. Začal sebou cukat, napínat svaly, jen aby se vymanil ze sevření. Jenže Aureliův stisk byl neochvějný. Dokonce jej zesílil a šedomodrý drak tak upadl do bezvědomí. Aurelios se ďábelsky usmál. Díky jeho hněvivě rudým očím spíše vypadal jako démon než jako drak. Rozevřel tlamu a vyplázl jazyk. Pomalu pak přibližoval své čelisti ke krku omráčeného Glarajagha. Už se chystal zakousnout, když se za ním náhle ozval hlas : „Zadrž !“
Aurelios se otočil k majiteli onoho hlasu a nestačil se divit. V jeskyni se náhle objevil ještě jeden drak. Obrovský zlatý gigant s bíle planoucím zrakem. Špičky jeho rohů mizely kdesi ve skále, stejně jako obrovská křídla. kdo ? Kdo jsi ?“ zašeptal Aurelios.
„Není důležité, kdo jsem já. Důležité je, kdo jsi ty. Ten tvor kterého držíš má naši krev a ty to víš. Nemá nic z naší dávné minulosti, protože vyrůstal sám ve světě zla. Neví co je dobré a co špatné. Dej mu druhou šanci.“ Pak roztáhnul křídla a jako stín proletěl kamenným stropem. Aurelios jen užasle stál a hleděl na místo kde viděl zlatého obra. Hněv z jeho očí vyprchal a tak se podíval na omráčeného modrošedého draka. „Dobrá, dostaneš druhou šanci.“ Zašeptal a přitiskl druhou tlapu na jeho hruď. Kolem ní se začala šířit zlatá záře a ta sílila a sílila….

„Doufám, že se Aurelios vrátí v pořádku.“ Posteskla si Anabell
„Je to jen drak slečinko.“ Zamručel trpaslík
„Jak můžeš být tak bezcitný ?!“
„Já nevím co s tím drakem máš a nezajímá mě to, ale ten tvůj drak je určitě silnější než ta malá obluda.“ Pokoušel se Anabell uklidnit Sindri.
„Už letí !“ vykřikla a ukázala na letícího draka.
„A něco nese.“ Zašeptal trpaslík.
Drak se hřměním dosedl na zem před ně a cosi schovával v přední tlapě.
„Koukám, že jsi ho dostal.“ Prohlásil trpaslík „ale důkaz si mi nosit nemusel.“
Aurelios se na něj udiveně díval a pak jen zavrtěl hlavou v nesouhlasu. „Nezabil jsem ho“ řekl „ale už vám nebude ubližovat.“ A rozevřel tlapu.
V dračí tlapě se choulilo malé dráče. „Pokud se o něj budete dobře starat a budete na něj hodní. Vyroste z něj hodný drak. Pokud ne, vyroste z něj to čím byl do teď.“ A podal malé dráče Anabell. Ta se udiveně dívala na malého tvora s hadíma očima, ale nakonec se usmála a dráče se radostně ušklíblo.
Trpaslík byl naopak v šoku. S něčím takovým vůbec nepočítal. „Ale co s ním ? To ho mám odnést tam dolů a říct : Ták tady máte toho vašeho draka a teď se starejte ?!“
„Já ho ale nedávám jim Sindri. Já ho dávám tobě. I když se tváříš zle , máš čisté a upřímné srdce. Navíc věřím, že tvá odvaha a smysl pro spravedlnost vychová z tohohle malého tvorečka, bytost, která jednoho dne ponese hrdě jméno mé rasy.“ Řekl Aurelios a naznačil Anně, aby podala dráče trpaslíkovy. Ten udiveně přijal dar a se zděšením sledoval malého dráčka který se na něj uculoval.
„Proč si ho prostě nenecháte ?“ řekl nešťastně
„Protože zítra odcházíme.“ Řekl drak a podíval se na Anabell
„Proč až zítra ?“ podivila se
„Protože zítra je úplněk.“ Usmál se doširoka drak.
„Co s tím má co dělat úplněk ?“
„Uvidíš. Trpaslíku, vezmi si dráče a dobře se o něj starej. Pak řekni lidem tam dole, že v noci uvidí něco co ještě neviděli.“ Zasmál se Aurelios a pomalu odešel zpátky do jeskyně.
Anna ještě chvíli stála a koukala na trpaslíka, kterému nezbedné dráče cuchalo vousy a pak odešla za drakem. Sindri tak venku zůstal sám. Chvilku se mračil na rozverného dráčka, ale když zjistil, že ten si z toho nic nedělá, rezignovaně se usmál a řekl : „Tak jak já ti budu říkat ?“ a pomalu se vydal do vesnice. Vítr roznášel jeho brumlání, jak vymýšlel různá jména až do chvíle, kdy zmizel kdesi ve vesnici.

Když přišla noc a na obloze se rozzářil bílý měsíc. Vylezl Aurelios s Anabell ven před jeskyni. „Tak už mi prozradíš co máš zálibem ?“ zívla unaveně.
„Víš, to je něco co vy lidé neslyšíte.“ Pronesl zasněně a zadíval se na bílý měsíc. „Příroda dnes večer zve k tanci a já nemohu odolat.“
„A co mám dělat já ?“ řekla zklamaně.
„Běž do vesnice za trpaslíkem a dobře se dívej. Určitě tam budou mít dobrou zábavu.“ A roztáhl křídla a vznesl se k nebi. Anna ho chvíli sledovala a pak se vydala do vesnice.
Tady se slavilo. Lidé tančili a popíjeli venku na ulicích. Oslavovali vítězství nad zlým drakem. Anabell brzy našla Sindriho. Seděl u stolu a lil do sebe jakýsi místní dryák, jeden za druhým. Po stole se přitom motalo malé dráče a okusovalo a očichávalo co mu přišlo do cesty. Anna se posadila vedle trpaslíka, vzala si nezbedného dráčka do náručí a ukazovala směrem k obloze.
Tam poletoval zlatá drak a svým vířivým letem, vytvářel zvláštní tanec. Křídla a ocas mu sloužila jako veliký plášť, který rozhaloval a zase se do něj skrýval. Stoupal k nebi a ve spirále klesal, pak udělal veliký oblouk směrem vzhůru. Přitom se točil kolem své osy. Nahoře pak prudce rozevřel křídla a jeho obrys vynikl v měsíčním svitu.
Aurelios netančil sám, kolem něj s ním vířili i duchové ostatních draků do rytmu hudby světa. Ta byla sladká jako med, divoká jako řeka a vášnivá jako oheň.
Lidé dole zatím sledovali, jak zlatý drak vylétl vysoko nad mraky. Tam se pak otočil a střemhlav padal dolů. Lidé už začali v panice prchat, ale když těsně nad zemí roztáhl křídla a proletěl nad jejich hlavami, začali místo toho v úctě tleskat.
Drak se ještě naposledy otočil a pak přistál uprostřed vesnice. Lidé se hned za jásotu seběhli a zkoumavě si Aureliose prohlíželi. Anabell položila zpátky na stůl malé dráče, které smutnými očičky sledovalo, jak odchází za Aureliosem. Ten chvíli stál a nechal se lidmi zkoumat, než přišla Anabell. Ta mu cosi hezkého, podle jeho úsměvu, pošeptala do jeho velikého ucha a pak s ním odešla směrem, kde seděl už podnapilý trpaslík.

Malé dráče se zatím pomalu, jako šelma procházelo po stole, až objevilo džbán ze kterého, předtím pil trpaslík. Napřed ho zkoumavě očichalo a pak na něj škrábalo drápky. Jenže veliký dřevěný korbel se ani nehnul. Zvědavý dráček, však cítil podivnou vůni a byl odhodlaný, za každou cenu zjistit co je uvnitř. Jenže jelikož byl příliš malý na to, aby tam nahlédl, musel vyskočit a opřít se o ucho korbele. To ovšem způsobilo, že se nádoba převrátila a to tak nešťastně, že malé dráče zůstalo uvězněné pod ním. Dlouho nic nedělo, korbel stál obrácený dnem vzhůru a ani se nehnul. Kolem zatím vířila muzika a hlahol. Nikdo si skoro nevšiml korbele který najednou začal divoce skákat po stole a vřískat, až se nakonec se podařilo a spadl na zem.
Drak s trpaslíkem, kteří celou dobu sledovali co se děje, vyprskli smíchy. Na stole sedělo dráče s velikým břichem a vykulenýma očima. Pak najednou zbělalo, zezelenalo a zmizelo, kdesi na okraji stolu. To vyvolalo jen další vlnu smíchu u Aurelia se Sindrim. Ten se dokonce smál tak moc, že opěradlo jeho židle prasklo. Trpaslík jen zamával ve vzduchu rukama a s žuchnutím spadl na zem.. Kde se, ale smál dál.
„Vy jste ale “ řekla Anabell a vzala si nešťastné dráče do náruče.
Zbytek noci pak již probíhal poklidně. Lidé tančili do rytmu hudby, na nebi zářily hvězdy a bílý měsíc.

Když se Aurelios ráno probudil, bolela ho neskutečně hlava. V noci se vsadil s trpaslíkem, kdo víc vypije té hořké tekutiny. Sice vyhrál, ale i tak to podle něj nebylo fér. Trpaslík totiž pil ze džbánu, zatímco on musel pít ze sudu. Prý, aby to bylo spravedlivé, kvůli velikosti. Stejně už to nikdy nebude pít, už takhle je mu zle a rozhlídl se kolem sebe. Usnul uprostřed vesnice, na hřbetě mu spala Anabell a pod stolem před hospodou, mezi dalšími lidmi zahlédl trpaslíka, kterému na plnovousu spalo malé dráče. Aurelios se nad tímto výjevem pousmál a pomalu, aby neshodil Annu se zvedl. Byl zatím jediný, kdo byl vzhůru. Ostatní zatím ještě prospávali divokou noc a tak, aby nedupal roztáhl křídla a vznesl se pomalu k nebi. Ráno bylo ještě chladné a tak se snažil letět nízko, aby neprobudil Anabell. Přistál teprve až u velkého horského jezera. Podle páry, která stoupala z hladiny usoudil, že voda je teplá, ne-li horká. To mu ale nevadilo. Nehodlal ji pít. Místo toho do ní rovnou skočil. Voda se rozlétla na všechny strany a přesto jí tam zůstalo dost, aby mu sahala do poloviny hrudníku.
Anabell se v okamžiku, kdy se jí dotkla voda okamžitě probudila. Teď seděla na jeho zádech a zmateně mžourala kolem. „Co se stalo ? Kde to jsme ?“ ptala se udiveně.
„No napadlo mě, že po tolika dnech by trocha vody neuškodila.“ Odvětil s úsměvem drak a lehl si do horké vody, takže mu teď sahala až k bradě.
„No, máš pravdu. Docela ráda se vykoupu. Jaká je voda ?“
„Příjemně teplá.“
„Tak ne, že budeš koukat.“ Zasmála se a začala si sundávat šaty.
„A na co ?“ zeptal se rozesmátý drak a otočil hlavu. Jenže na očích mu přistála bílá halenka a tak se smíchem otočil hlavu zpátky.

Trpaslík se zatím probouzel do ošklivé kocoviny. Doufal, že draka, který není na alkohol zvyklý, takové množství rychle položí. Místo toho drak vypil pět sudů a skončil v polovině šestého, protože on sám padl po pátém džbánu. Teď zmateně mžoural kolem sebe, když si všiml malého dráčka, pochrupujícího na jeho plnovousu. Už se chystal ho jediným úderem shodit, když se v něm probudil jakýsi soucit. Uvědomil si, že ten malý tvoreček nemá nikoho jiného než jeho a že až Anna s Aureliosem zmizí, zůstane jenom na něm, aby se o něj postaral. Proto vzal malého opatrně do svých velikých dlaní tak, aby ho nevzbudil. Pak se zvedl ze země a hledal, kam by dráčka uložil. Na stole našel svojí zdobenou přilbu s křídly a na zbytku židle svůj plášť. Přendal si spícího dráčka do jedné ruky a druhou naskládal plášť do přilby. Do ní pak dráče uložil. To se spokojeně zachumlalo a spalo dál. Sindri si pak vzal helmu do podpaží a pomalu vykročil směrem k horské jeskyni. Předpokládal, že tam najde Aureliose s Anabell, když už nebyli ve vesnici. Najednou se na jednom z plotů objevil kohout. Trpaslíkovy hned došlo co to naduté zvíře chce provést a hodlal mu v tom, za každou cenu zabránit. Okamžitě zvedl korbel, který ležel na zemi vedle jednoho opilého vesničana a v okamžiku, kdy se opeřenec chystal probudit všechny spáče. Ho po něm hodil. Dřevěná nádoba prosvištěla vzduchem a kohout v oblaku pírek zmizel zase za plotem. Sindri se spokojeně zašklebil a podíval se zdali dráček stále spí. Ten, ale spokojeně, nikým nerušen, pochrupoval, zachumlán do trpaslíkova pláště.

Slunce zatím pomalu nabíralo na síle a jeho teplé paprsky probouzely ospalé vesničany. Ti začali vstávat a uklízet nepořádek způsobený noční oslavou a ani si nevšimli, že tam ti komu byli tak vděční nejsou.

Trpaslík nakonec došel před jeskyni. Dráče v helmě se probudilo a zkoumavě se rozhlíželo kolem. Váhal jestli má vejít vůbec dovnitř, přeci jen toho ten drak hodně vypil a trpaslík si nedokázal představit v jakém měřítku má moc velkou kocovinu. K jeho úlevě, ale zahlédl v dálce letět zlatý stín. Aurelios za chvíli přistál před trpaslíkem a radostně se šklebil. Na jeho hřbetě seděla mokrá Anabella a sušila si vlasy.
Sindri předstoupil před draka, který k němu sklonil hlavu.
„Opravdu tu nechcete zůstat ?“ řekl zklamaně „Určitě by jste se tu měli dobře. Za to ručím.“
„Kdepak trpaslíku. Tento svět není pro nás.“ Odpověděl Aurelios vážně. „Mohu ti jen říct, že se sem jednoho dne vrátíme.“ Pak sehnul hřbet aby Anna seskočila. Ta pak bez jediného slova políbila trpaslíka na čelo. „Buď sbohem chrabrý Sindri. Snad se ještě někdy uvidíme a dobře se postarej o dráčka.“
„Neboj Anabell, budu.“ Odpověděl hrdě.
Anna pak ještě pohladila dráčka na rozloučenou po jeho šupinaté hlavičce a vylezla zpátky na Aureliovo hřbet. Drak ještě chvíli čekal, než se usadí a pak zavřel oči. Z jeho těla pak začala vystupovat zlatá záře a ta pomalu sílila až do takových rozměrů, že z draka a mladé dívky byl vidět jen obrys. Do chvíle, než se v jenom jediném okamžiku, jako závanem větru.. rozplynuli.
Autor Bleeding Dragon, 12.07.2008
Přečteno 660x
Tipy 2
Poslední tipující: gastris
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí