Můj přítel Ufous

Anotace: sci-fi pohádka filozoficko-současná

V televizi právě začínal nudný večerní program, když tu náhle obrazovka zablikala a místo hlasatele se na ní objevila silueta jakéhosi podivného stvoření.
Stvoření provedlo cosi jako hluboký úklon a z reproduktoru se ozval skřípavý hlásek: "Buď zdráv, pozemšťane! Právě jsem přiletěl z galaxie XA 207. Jsem na výzkumné cestě a rád bych tě navštívil."
"Tak jen pojď dál," řekl jsem s klidnou zvědavostí, neboť na výskyt mimozemšťanů na matičce Zemi jsem zvyklý už z dob prvních knih pana Dännikena.
"Nejdřív vypni tu bednu," požádal mne kosmický návštěvník, "jinak se nemohu zhmotnit, nebo - jak vy teď říkáte - zviditelnit." Cvakl jsem vypínačem. Mužíček seskočil z obrazovky rovnou do křesla naproti mně. "Televizi jsme zlikvidovali již před pěti sty lety. Hrozila degenerace celé naší populace," poznamenal, když se pohodlně usadil. Mezitím trochu povyrostl. Byl docela sympatický. "Dovol, abych se ti představil. Jsem Lorolorlixx z planety Rema. Zkoumáme vztahy bytostí ve vesmíru. Víš, trochu jsem zabloudil. Nechtěl jsem přistát v příliš civilizované zemi, ale někde, kde lidé žijí v harmonii s přírodou i sami se sebou."
Posměšně jsem se na něho podíval. "Tak takové místo tu už nenajdeš. A vůbec se ti mezi námi nebude líbit," zaprorokoval jsem chmurně. Můj host na mne vyčítavě pohlédl. "U tebe se mi líbí," pravil tiše s odzbrojujícím úsměvem. "Chceš-li, budu tvým přítelem."
Zastyděl jsem se. "Promiň, Lolo…Rolo...Poslyš, můžu ti říkat Ufous?"
"Ale jo," souhlasil můj nový přítel s pochopením.
"A kde máš svůj talíř?" zeptal jsem se se zájmem.
Ufous po mně stočil své kulaté bezelstné oči s výrazem nesmělé naděje. "Ty bys mi dal něco k snědku?" otázal se.
"To víš, že ti dám, ale já jsem měl na mysli létající talíř, tvou kosmickou loď."
"Tu jsem nechal stát na trávníku v parku kus odtud."
"Cože?! Tys ji tam nechal jen tak?" zvolal jsem bezděčně. "Rychle běž, a jestli tam loď ještě je, dobře ji ukryj nebo ji přivez sem. Honem, leť!"
Mimozemšťan smutně a nechápavě zíral.: "Ty mě vyháníš?"
"Ale vůbec ne," odpověděl jsem netrpělivě. Leť rychle a brzy se vrať.Udělám ti zatím večeři." Ufous zmizel pootevřeným oknem ve tmě. Nestačil jsem však ještě ani rozmíchat dvě vajíčka, když se od okna ozvalo zoufalé volání: "Člověče! Člověče! Má loď je pryč! Co se s ní stalo? A jak se teď vrátím domů?"
Zadíval jsem se účastně na vyděšeného Ufouse. Jeho první setkání s pozemskou realitou bylo pro něho vpravdě osudné.
"Tak vidíš, jak to tu chodí," povzdechl jsem si. "Tvou loď někdo ukradl, vzal si ji pro sebe, víš, a ty se s ní už asi neshledáš. Ani pátrat po ní nesmíme, protože kdyby se lidé o tobě dozvěděli, bylo by s tebou ještě hůř."
Ufous na mne strnule poulil vyplašené oči a celý se chvěl. Nic nechápal. Zatřásl jsem s ním. S bolestným kviknutím se mi vysmekl, odskočil do kouta za křeslem a schoulil se jako raněné zvířátko. Tenounký pláč se odtamtud nesl jako bezmocná výčitka všemu lidskému - zlému. A Ufous plakal a plakal. Z trnkově černých očí se mu kutálely nepozemsky krásné slzy, stříbrné jako rtuťové kuličky. Pohladil jsem ho jemně po nevzhledné hrbolaté hlavě:
"Tak už nebreč, bráško," těšil jsem ho, "třeba tě někdo od vás přiletí vysvobodit. Do té doby můžeš zůstat u mne."
"Nepřiletí," zavzlykal Ufous, "vydal jsem se na cestu tajně a přes všechna varování. Teď tady umřu. Nech mě, ať umřu hned!"
"A to zas ne," prohlásil jsem rezolutně. "Tady neumřeš. Naopak, u mne ti bude dobře. Poznáš, že Země je krásná a lidé zajímaví. Budeme spolu poznávat sebe i svět."
Vytáhl jsem nešťastného Ufouse z jeho tmavého kouta na světlo boží a posadil jsem ho zpátky do křesla. Přestal naříkat. Bylo mi jej opravdu velmi líto, a náhle jsem pocítil, že ho mám rád, že ke mně zavítal upřímný přítel, vesmírný sirotek, můj skřítek - kamarád, a že nás oba čeká úžasné dobrodružství. Ufous seděl tiše a nehybně a jen jeho velké teskné oči sledovaly každý můj pohyb. "Bude ti tu fajn," ujistil jsem ho znovu povzbudivě.
Nakrmil jsem svého kosmického trosečníka, který ke mně doslova spadl z nebe, a uložil jsem ho do polštářů, z nichž jsem mu ustlal jakési hnízdo. V noci pak z něho vycházela jemná bledá záře a třpytila se jako hvězdný prach.
A tak zůstal Ufous se mnou. Přes den, když jsem byl v práci, podřimoval v křesle, po mém návratu ožíval. Chodil po bytě, zkoumal jeho zařízení i obsah mých skříní a mořil mě tisícerými otázkami. Záhy jsem poznal, že jeho pobyt u mne nebude zcela bez problémů. Zdálo se sice, že se částečně smířil se svým osudem a zvyká si na život na Zemi, avšak lidské činy, myšlení a zájmy, s nimiž se postupně seznamoval, povětšině vůbec nechápal. Měl svůj vlastní způsob myšlení, zvyky a schopnosti, které naopak pro mne byly zdrojem neustálého překvapení. Byl úchvatnou kombinací dítěte, Einsteina a tibetského mudrce.
Nechápal, proč se obyvatelé zeměkoule tak vehementně snaží zničit vše, co na ní po dějinných kalamitách ještě zbylo, včetně sebe samých.
Nerozuměl lidské závisti a touze šplhat výš a výš přes záda a duše druhých.
Rozčiloval ho rachot dopravních prostředků pod okny, řev letadel na obloze a většina módních zvuků a pazvuků, linoucích se z rozhlasového přijímače, což vše po stránce estetické příliš nerozlišoval.
Odmítal naučit se rozeznávat peníze, platební karty, cenné papíry, hypotéky, směnky a další podobné nebezpečné hračky, na jejichž oblibu pravděpodobně jednou lidstvo vymře.
Byl dokonale imunní vůči reklamě na všechny produkty tržní doby, od spoře oděných svůdnic až po Ariel.
Ovládal spoustu parapsychologických a manipulačních triků, nad nimiž by bledli závistí všichni výrobci elektroniky, čarodějové, agenti tajných služeb a jiní dobrodinci lidstva.
Uměl zhasínat a rozsvěcet na dálku žárovky, vidět skrz zdi, a to i za tmy, a dovedl číst telepaticky dopisy a další skryté písemnosti, bohužel však jen na vzdálenost jednoho metru, pročež záznamy z jednání vlád a jiná státní tajemství mi zůstaly nadále trvale nedostupnými.
Věděl s jistotou, co se stane zítra, do větších hlubin osudu však naštěstí jeho sonar nedosáhl.Vzhledem k mé averzi k radostným zítřkům bylo jeho věštění jedinou věcí, kterou jsem u něho nesnášel.
Uměl vykouzlit ze sprchy zpívající fontánu, v zrcadle obraz Kleopatry a v lednici atmosféru Jupitera.
Neuměl vyčarovat poklad ani peníze.
V televizi pravidelně sabotoval všechny akční filmy, horory a politická zpravodajství, takže téměř nebylo nač se dívat.
Když se zlobil nad některou lidskou nepravostí, rozlilo se okolo něho sytě červené světlo.
"Nesviť mi tu červeně, nemám červenou rád," říkal jsem mu s ohledem na doby minulé, současné a konec konců i předminulé, plné krvavých historií a historek.
Zesmutněl pokaždé, když jsem přinesl domů noviny hemžící se zprávami o loupežných rytířích všeho druhu, mordech a skomírající poctivosti, dokládajícími neobyčejnou přizpůsobivost jedinců druhu Homo sapiens zákonům džungle.
Dožadoval se důrazně, abych s věcmi a událostmi okolo sebe něco udělal. Naznačil jsem mu, že tuto poslední naději vkládám do jeho bratrů nebo do matky Přírody.
A čas na Zemi plynul dál. Ufous se u mne zcela zabydlel a já si zvykl na jeho provokující a zároveň tichou přítomnost. Za nocí se odvažoval vyklouznout ven jako netopýr a pozorovat život za zdmi domů. Viděl i dobré věci tohoto světa. Viděl lidská mláďata s očima jako horské potůčky, malíře se zraky plnými barevných kouzel, básníky s pohledem prosvěcujícím všednost dnů vnitřní odvahou a krásou. Slyšel hudbu, zcela odlišnou od zvuků, jež ho tolik dráždily. Seznal, že planeta, na níž nedobrovolně zůstal, má bezpočet tváří a jeden veliký osud, který se naplní v dobrém nebo ve zlém právě tak, jak si to ony podivné rozporuplné bytosti, nazývající se lidé, zaslouží.
Zestárl o tisíc pozemských poznání a možná i o tisíc let.
Bydlí u mne dál.Nečaruje už. Nerozčiluje se. Dívá se na mě důvěryplnýma moudrýma očima dítěte, Einsteina a nejlepšího přítele, jakého jsem kdy měl.
Jeho kosmickou loď, která by jej odnesla domů, mu vzali. Na zemi mu nepatří nic. Je proto bohatý, velmi bohatý. Protože jeho bohatství není z tohoto světa, může doufat, že své dny dožije v klidu.
Za teplých letních večerů sedává Ufous v nejtmavším koutě otevřeného okna a hledí na vzdálená slunce a planety, které v městské, osvětlení a smogu ztratily svou démantovou krásu a jas. Ví už, že shůry žádná pomoc nepřijde. Z očí mu proto padají nepozemsky stříbrné slzy, a kam se každá z nich skutálí, tam zazáří malá hvězda.