Příběh o zázračném parfému

Příběh o zázračném parfému

Anotace: Tak to na světě chodí. O lidském štěstí rozhodují i tak nepatrné věci, jako je třeba - parfém. A o tom je tento příběh.

Všichni jsme se vždycky těšili na vánoce. Maminka dokázala vykouzlit v našem starém domě hotový zázrak. Zázrak přelíbezných vůní a zdálo se, že v každém koutě číhá nějaké tajemství. A také jsme se těšívali na babičku, která k nám každý rok přijížděla vlakem z Mnichova. Slýchávala jsem už mockrát, jak maminka babičku přemlouvá, aby se k nám přestěhovala, ale ta odmítala.
„Kdepak! Já bych se nikdy na malé město nestěhovala. Co bych tu dělala?“
„Ale maminko, však víte, že vás tu vždycky rádi vidíme,“ říkávala maminka a bylo mi divné, že můj otec se k ní nepřidává. Ptala jsem se ho, jestli by chtěl, aby babička s námi bydlela, ale odpověděl mi, že je tvrdohlavá a nemíní se s ní dohadovat. Až ji vezme revma, tak se s ní nebude hádat a prostě ji přestěhuje.
Tatínek má dole v domě ordinaci a někdy vídám pacienty, kteří sedí a čekají, až se otevřou dveře. I když studuji medicínu, stejně mám stále úzkost z toho, jak budu jednou léčit lidi. Myslím, že k tomu nemám vztahm říkala jsem si a bylo mi líto táty už předem.
I letos, i když vypukla v našem městečku chřipka, přijela babička s velkou taškou. Tatínek byl v ordinaci a maminka pekla vánoční štolu.
„To je vůně,“ halekala babička hned z předsíně a maminka ji podala přezůvky, „máte to tu hezké, děti. Tak, jak se těšíte na vánoce?“
Usedla do křesla a spokojeně se dívala kolem sebe.
„Babi, co jsi přivezla?“ zeptala jsem se, když jsem dívala na velkou tašku, jak stojí v rohu.
„Ale, ale, děvečko. To až pod stromeček. A četla jsem, že tu máte chřipku. Přivezla jsem letošní lipový květ, také heřmánek a šípky.“
Maminka se usmála. I já jsem věděla, že tatínek tyhle bylinkářské praktiky neuznává. A babičce se trochu posmívá. A babička se pak urazí a tatínek si ji musí usmiřovat.
„No, víte, já mám docela dobře zavedený obchůdek. Však se přijďte podívat, děti.“
„Až v létě, maminko. Už to máme naplánované.“
Maminka přišla s čerstvou kávou a bábovkou. Nakrájela ji na úhledné plátky a pobídla babičku.
„Tak tohle nikdy neodmítnu.“
„Babi, máš pro mne připravený nějaký vánoční příběh?“ zašeptala jsem, aby to maminka neslyšela.
„To víš, že ano,“ usmála se a pohladila mne po vlasech.
Tatínek se vrátil z ordinace a objal babičku.
„Tak mami, jaká byla cesta?“ zeptal se a babička se usmívala.
„Nádherná. Letěla jsem přes hory a doly.“
Maminka se rozesmála a žertem tatínka plácla do zad.
„Víš, Johane, mě mrzí, že si nevážíš odkazu svých předků,“ řekla babička naoko uraženě.
„Ale vážím. Ale dnešní medicína je už dál. Kdepak bych dneska byl s bylinkami a tinkturami, mami. A lidi chtějí antibiotika, aspirin, pěkně vylepšený a balený, kapky v malých lahvičkách.“
„No, to já docela chápu. Ale nezapomenu nikdy na naši starou lékárnu. Co se v ní otec nalopotil.“
„Mami, to jsou tvé vzpomínky. Ale život jde prostě dál. Ale ty tvoje čaje pořád rád piju. Až mne popadne chřipka a já budu mít smrt na jazyku.“
„Babi, vyprávěj mi nějaký příběh,“ zaprosila jsem, když jsme zůstali v pokoji samy.
„Nejsi na to už moc velká?“ usmála se.
„Ani ne. Je mi nějak smutno.“
„Proč děvečko? Stalo se něco?“
„Víš, potkala jsem na universitě jednoho kluka. Je z Francie. Občas se vídáme. Ale myslím, že z toho nakonec sejde. A pak táta, ten by řádil, kdyby se to dozvěděl. Už ho slyším, nejdřív diplom a pak vdavky.“
„A má pravdu. I žena musí myslet na své zajištění. Taková je doba. A pak, táta ti předá ordinaci a můžeš se poohlédnout po někom, kdo se ti bude líbit. Jsi ještě mladá, děvenko. Nespěchej.“
„Já vím, babi. Ale chystá se vánoční ples a já bych chtěla, aby na mne nikdy nezapomněl.“
„Víš co? Já to tedy povím příběh. A vezmi si z toho, co chceš.“
„Dobře, babi.“
„Tak poslouchej.“

Kdysi dávno, za francouzských válek, se přistěhoval na předměstí Paříže Žid Abraham se svou rodinou. Otevřel si lékárnu a brzy za ním chodili lidé z celého okolí. Povídalo se, že dělá zázračné léky a masti. Bránil se takovým řečem a vysvětloval, že jde o staré receptury, které koupil od arabských lékařů, když ještě žil ve Španělsku. Ale lidé rádi na zázraky uvěřili, protože války je uvrhly do bídy a zemí se šířily nemoci. To byl snad důvod, proč si o něm vykládali a jeden ho doporučoval druhému.
Abraham měl malého syna, Izák se jmenoval. Byl to takový tichý chlapec, samotářský a zamlklý. Tak se mu jevil, ale nevěděl, že ho pozoruje při práci. Stával za dveřmi, když jeho otec v noci připravoval léky. A protože Abrahám měl ten zvyk, že si recepty přeříkával nahlas, Izák se je brzy naučil nazpaměť. A také pozoroval, jak se míchají různé léčivé složky, tu nad ohněm, tu v chladu. A když Abrahám svou práci dokončoval, Izák rychle utíkal do své ložnice, aby ho otec nepřistihl. A pak snil o tom, že bude jednou velkým lékařem, který vyléčí celý svět. Za pár let, a to už Izák uměl číst, psát, počítat a ovládal latinu, řečtinu i francouzštinu, koupil Abrahám dům, daleko za městem.
„A kdo si myslíš, že bude k nám jezdit? Jak se uživíme?“ hubovala matka Rebeka.
„Jen se neboj, všechno mám promyšlený,“ tvrdil Abrahám a držel v ruce nějaký list, na kterém se houpala královská pečeť.
„Já bych jim nevěřila, muži. Sice jsi léčil chudé lidi, ale měli jsme vždycky pravidelný, i když nevelký příjem. Ale páni, ty jsou zvyklí žít na dluh. Chudáci se dluhů bojí.“
„Rebeko, ty tomu nerozumíš. Uvidíš, že všechno půjde hladce. Jako po másle.“
A přišla krutá zima. Cesty byly zaváté sněhem. A přesto každý týden jezdil posel v malém kočáru, taženém čtyřspřežím, kterému Abrahám dával v balíčích léky a pak vkládal peníze do krabice a zamykal. Někdy i usedl a Rebeka ho pohostila koláčem, horkým vínem nebo kávou.
„Je zle. Vypukla epidemie. Hodně lidí už pomřelo,“ slyšel Izák novinky z města, „a taky se čeká královna. Chudinka. Zrovna v té zimě a při těch nemocech. A že zemřel starý doktor, takže asi zavolají babici.“
„Té půjde zrovna o život, jestli se něco při porodu stane.“
„Ba, ba, nemají rozum. Myslí si, že se všechno dá zaplatit. Hlupáci,“ odplivnul si posel.
„Jen je nechte být, každý podle svého rozumu,“ řekl Abrahám a nalil mu zase vína.
„Já už musím zpět, dokud je světlo.“
Když posel odjel, Abrahám se chystal do své laboratoře.
„Poslechni, muži. Co když si vzpomenou na tebe?“
„Co tím myslíš?“
„Jsi přeci královský lékař,“ připomněla mu Rebeka.
„A o tom pochybuji. Nevzpomenou.“
Rebeka uložila Izáka do postele a sama se chystala ke spánku. A najednou uslyšeli ržát koně poblíž domu. Izák vyskočil z postele a přitiskl obličej na okno. Z kočáru vystoupila nějaká dáma v širokánských sukních a zazvonila u dveří.
„Co si přejete?“ slyšel matčin hlas.
„Doktor musí ke královně. Okamžitě.“
Viděl svého otce, jak v dlouhém kožichu a s lékařským kufříkem nastupuje do kočáru.
Rebeka rozsvítila svíce a sedla si ke stolu.
„Mami, kam odjel tatínek?“
„Buď tiše a pros, aby se nám vrátil,“ zašeptala.
Uběhnul týden a Abrahám se stále nevacel, ačkoliv sníh na cestách polevil. Rebeka se snažila udržet chod domácnosti a lékárny. Konečně se objevil, jednoho dne, posel.
„Královna porodila syna,“ řekl, „váš muž na rozkaz krále musí u ní být, dokud se nezotaví a posílám vám tady peníze. Nebojte se o něho. Bude teď slavný.“
Ale sláva je jen polní tráva. Abrahám přijel další týden a měl horkou nemoc.
„Tatínku, co mám udělat, abys byl zase zdravý?“ ptal se ho Izák a držel ho za ruku.
„Jo, chlapče, to je to. Lidé tomu říkávají – kovářova kobyla chodí bosa -. Nemám ani sílu si namíchat lék.“
„Já vám ho namíchám,“ řekl Izák.
„A jakpak bys to dokázal? Nikdy jsi to nedělal.“
„Jen se nebojte, tatínku. Nadiktujte mi recept a uvidíte.“
A skutečně! Pomocí syna Izáka se Abrahám uzdravil a shledal, že má v něm svého nástupce. A začal ho zasvěcovat do lékařského a lékarnického umění.
„A pamatuj si, chlapče. Nikdy neslibuj lidem víc, než umíš. Žádné kouzelné nápoje a zázračné parfémy. Nic takového neexistuje. Takové hlouposti už přivedly mnoho našich lidí na šibenici. Nebo do vězení.“
A tak Izák pilně studoval, až Abrahám doznal, že mu může svou praxi s lehkým srdcem odevzdat. Avšak, situace se stále shoršovala a tak se celá rodina rozhodla, že přesídlí do Německa. Abrahám tam měl mnoho přátel a známých, počítal, že nebude těžké zavést lékařskou a lékárenkou praxi. Chtěl Izákovi ještě pomáhat, protože to přeci jen bylo jiné prostředí.
„Otče, dostal jsem pozvání na koncert,“ mával jednoho dne s lístkem.
„A kdopak ti ho dal?“ zeptal se Abrahám opatrně a shledal, že lístek je příjemně naparfémován.
„Byl za dveřmi a na mé jméno.“
„Tak na tvé jméno. Zdalipak si tě nevyhlédla nějaká slečinka? Izáku, pozor! Já mám pro tebe vybrané jiné slečny z dobrých rodin.“
Nasadil si brýle a prohlížel si ještě jednou lístek.
„Ale ten je z knížecího domu, chlapče. Tak od nich raději nejdál.“
„Tatínku, vždyť jde jen o koncert,“ řekl Izák a díval se na matku. Ale ani ne její tváři neviděl známku souhlasu.
„Proč?“ zeptal se nechápavě.
„Poslouchej Izáku. A jednou pro vždy. Nekoukej po dámách, které k nám nepatří. Žádná si tě nemůže vzít za muže. Nikdo ji to nedovolí. Nikdo nedovolí, aby si jeho dcera vzala žida, byť by byl z nejlepší rodiny, byť by byl bohatý, byť by byl učený. Tak svět stojí a tak to bude i nadále.“
Izák sklonil hlavu.
„Ale já ji miluji, otče.“
„Koho?“ zvolal Abrahám.
„Komtesu Ulriku.“
Abrahám si musel sednout.
„Tak na ten koncert jdi, chlapče. Jiná pomoc není.“
Abrahám byl nejen moudrý lékař, ale četl i v duchovních knihách. Věděl, že každý má svůj osud a kdyby sebevíce zbraňoval, nic to nepomůže. Jen mu bylo líto syna.
Čekali na něho téměř do půlnoci. A oddechli si, když slyšeli, jak odemyká dveře. Hned na první pohled zjistili, že Izák nepochodil. Zavřel se do laboratoře a do rána tam něco dělal.
„Měl bys tam za ním jít,“ řekla Rebeka.
„To si musí vyřídit sám,“ odpověděl Abrahám s očima plnýma slz. Ráno viděli oknem, jak Izák spěchá k zámku. Abrahám šel do laboratoře, ale ta byla vzorně uklizena. Rebeka šla za ním.
„Necítíš to? To je nádherná vůně,“ řekla.
„Máš pravdu. Nádherná vůně,“ řekl Abrahám znepokojeně a přivonil k jedné baňce.
„Rebeko, on vyrobil parfém. Ale jaký.“
Rozemnul kapičku, která tam zůstala na dne v prstech a přičichl k němu.
„To je nádhera,“ zašeptal a Rebeka si také přivoněla.
„Je krásný jako egyptská noc. Myslím, že je jedinečný.“
Abrahám mnul stále vůni mezi prsty.
„Ten náš chlapec přeci k něčemu bude,“ řekl a vzal Rebeku za loket, aby ji vyvedl z laboratoře.
Ale když se vrátil, měl zarudlé oči a zavřel se do pokoje.
„Nebudeme se ho na nic ptát,“ rozhodl Abrahám a o parfému už nepadlo ani slovo.
Uběhla dlouhá doba. Izák už byl starý muž a měl také syna, kterému se chystal předat lékárenskou a lékařskou praxi.
„Ale nejdřív se oženíš,“ řekl Izák přísně.
„Ale tatínku. Mně se ještě nechce. A ani žádnou nevěstu nemám.“
„To je tvoje chyba. Tak si nějakou najdi. Co takhle Ráchel? Její otec má zavedený obchod s knihami a starožitnostmi.“
„Tati, já bych …“
Nedořekl. Izák vstal a postavil se synovi tváří v tvář.
„Řekl jsem, že to bude Ráchel. A dost.“
A syn ho uposlechl. Izák odešel do svého pokoje a vyndal ze stolu malou lahvičku. Opatrně ji otevřel a přivoněl si. Vzpomínky na Ulriku! Takové ponížení jeho syn nesmí zažít. Nesmí! Pak lahvičku opatrně zavřel, dal ji do kapsy a šel dolů. Viděl ho, jak se opírá o rám okna a dívá se do ulice.
„Podívej se, chlapče. Pokud máš nějaký problém, svěř se mi. Jsem tvůj otec a dovedu pochopit téměř všechno. Ale ne dovolit.“
A poslouchal vyprávění, přerušované smutnými odmlkami, o lásce, kterou přeci tak dobře znal. Sáhl do kapsy a vyndal lahvičku.
„Tady máš pro tu dívku dárek. Rozluč se s ní a poslechni mne. Vím, o čem mluvím.“
Ale ten dárek udělal jinou službu, než Izák předpokládal. Jeho syn se oženil s křesťanskou dívkou a ještě se dočkal vnoučat.
A tak šel čas. Abrahámova lékárna dostala název „U sedmi růží“ a dědila se z generace na generaci. A přežila i první a i druhou světovou válku. Ale to už v ní působil tvůj pradědeček a po něm dědeček. Jenomže tvůj tatínek už nechtěl pokračovat a tak jsem já, ta poslední, která ještě ten obchod drží. To víš, několikrát se to přestavovalo, ale nikdy nezrušilo. Lidé chodí dál a já jim prodávám tinktury, bylinky, čaje a mazání, i když medicína už pokročila, jak říká tvůj tatínek a posmívá se mi.“
„Ale on to tak nemyslí, babi,“ pohladila jsem ji.
„Proč ti to však vykládám? Podej mi kabelku.“
Podlala jsem ji kabelku plná očekávání. Otevřela ji a chvíli hledala. Pak vyndala pěknou krabičku.
„Otevři ji.“
Až se mi chvěky ruce, když jsem ji otevřela a byla v ní malá lahvička. Podívala jsem se na babičku.
„Jen si přivoň.“
Zalila mne nádherná, nepopsatelná vůně.
„To je krása.“
„A vidíš, tento parfém sehrál v našem rodě velkou roli. Tady máš recept a nedávej ho z ruky. Je zázračný. Až půješ na ten ples, tak se s ním navoň. A uvidíš, co se stane.“
A stalo se. Nevdala jsem se za toho, na kterého jsem si myslela. Na tom plese jsem tančila s jiným mužem, kterého okouzlil, jak se mi přiznal, můj parfém. A toho jsem si také vzala. Medicínu jsem dostudovala, ale odjeli jsme do Anglie. Měla jsem štěstí, že jsem zvítězila v silném konkurečním zápase o nejlepší značkový parfém. A tak jsem zakotvila v této brandži a ničeho nelituji. Mám tři děti a manžela, který mne miluje. Každý večer mu totiž dávám na polštář kapku parfému, který kdysi vyrobil můj nešťastný prapraprapředek. A myslím si, že má zázračnou moc. Moc jeho velké lásky k jedné komtese.
Autor Maura, 09.05.2009
Přečteno 895x
Tipy 6
Poslední tipující: ZuzInQa, Bíša
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Když tak - bolely oči - vzpamatuj se děvče - shoda přísudku s podmětem ti asi nic neříká, že?

04.08.2009 23:34:00 | Maura

proboha, z těch pravopisných chyb mě boleli oči hned na první pohled :(

19.06.2009 10:55:00 | HozyKozy

ráda vám vyprávím příběhy. A těší mne, že se vám líbí.Mne vnitřně posilují. Píši je v hlubokém ponoření do sama sebe. Snad mi je někdo našeptává.

10.05.2009 10:07:00 | Maura

Mo c děkuji, Židé mají skoro všichni podobné příběhy.

09.05.2009 22:03:00 | Maura

Silný a moudrý příběh, evokoval mi Židovku z Toleda...

09.05.2009 21:56:00 | Bíša

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí