Perníková chaloupka

Anotace: Co se může stát, když autor napíše něco neuváženého o příbuzných (...a žili spolu šťastně až do smrti)

Narodilo se děcko. Vlastně dvě. Kluk a holka…. Začnu jinde. Když byly lesy ještě zelené, mezi průmyslovou částí města a mělkým fialovočerveným lesem, kde ty nejkrásnější stromy připomínaly klacíky od nanuků zapíchané do země. Tak tam někde u řeky vedoucí z atomové elektrárny stál krmelec. Zvířátka tam nechodila, přece jenom si tak blízko k elektrárně netroufla. Myslivec ho tam nechal, protože věděl, že tam přece jenom někdo bydlí. Jeníček a Mařenka. Ten krmelec patřil jejich rodině už od doby, kdy to nějaký ten spisovatel načáral do svého sešítku. Ti spisovatelé by si měli následky svých činů uvědomovat. Jak to tak chodí, když se mezi sebou moc množí příbuzní, nemusí to vždycky dopadnout dobře. I tato rodinka tak trošku trpěla rodovou degenerací. Tu a tam někomu chyběla noha nebo oko. Nebo celá hlava. Ještěže se jich rodilo tolik. Ale Jeníček z našeho příběhu byl jiný. Měl srostlé jen dva prsty. Prsteníček a prostředníček. Na všech šesti rukách. Mařenka byla taky o něco více normální než její příbuzní, měla v podstatě jen jednu vadu na kráse – pokud jde o koně. Hlavička mladé dívky v místě krku přecházela v úžasně svalnaté a přitom ladné tělo mladé klisničky. Otázku, zda se i v jejím případě jednalo o rodovou či jinou degeneraci, ponecháme raději otevřenou.
Oproti normálním lidem měli tito sourozenci několik výhod. Jeníček se sice nemohl nikdy oženit, prstýnky na dva prsty se prostě nedělají, ale zato mohl na dětský karneval přijít v tak věrném kostýmu chobotnice, že ostatní děti s křikem utíkaly pryč. Chudáčkovi Mařence zase život odepřel mnoho radostí. Například otevírání jogurtů. Na druhou stranu, v cirkuse dost slušně vydělávala, nebo dokázala rychle doběhnout tramvaj. Moc to ale nedělala, bylo jí to nanic, protože koně obvykle do tramvaje neberou.
Podivnou tradicí této rodiny bylo to, že každá generace Jeníčků a Mařenek musí v určitém věku absolvovat cestu za ježibabou do perníkové chaloupky. Tak jako hromada předků, i tito vyrazili na svou cestu. Šli po vyšlapané cestičce s reklamami na zaručeně kvalitní seno pro úzkou skupinu zákazníků po obou stranách a Jeníček vylezl na odrbaný strom. V Perníkové chaloupce se však oproti tradici nesvítilo, ba ani dým nešel z okna a z mezery pode dveřmi. Šli tedy po cestě dál, až došli k chaloupce. Bylo zamčeno, otevřeli si tedy klíčem pod rohožkou, ale v chaloupce nebyl nikdo, jen lístek položený na stole. Zvedli ho, Jeníček Mařence nasadil dioptrické brýle. Ta začala číst:
„Zpráva pro J & M: Už mě nebavilo tady bydlet, našla jsem v perníku zapečený trezor i s bankéřem a v něm stravenky, tak jsem si koupila perník v prášku, upekla ho a všechen prodala. Teď bydlím v novém domě na kopci. Najdete mě na N49.403 50, E015.326 96. PS: přijďte, uvařím vám perník.“
Chvíli se dohadovali, jestli půjdou navštívit tu starou babičku, ale vidina perníku je nakonec donutila svou cestu dokončit. Až v noci přišli na to, že na mapě tak přesné souřadnice nenajdou, proto se rozhodli zajít do obchodu pro GPSku. Vzali pokladničku, došli do zámečnictví a prohodili milé prasátko plné peněz vydělaných v cirkusu výlohou, vzali klíč a pilník a došli si pro GPSku do elektra, zadali souřadnice, Jeníček si sednul na Mařenku a vyrazili. Když museli plavat, plavali. Když museli jít, šli. Když museli, tak museli…
Šli dlouho, až narazili do nějakého domu na kopci. Při tom nárazu si rozbili přístroj a odřeli omítku. Ale byli na místě, u nového bytu Ježibaby. Ve dveřích je uvítala paní, kterou viděli už tolikrát v rodinném albu. Vypadala sjetě. A to tak, že dost… Ihned se ptali, jestli dorazili správně a jestli pro ně má perník. Babička jen odpověděla: „Jzá sm v ám slýýýýbia prník? Tuk pjďté dovnitř, jzá fám táám… Mšte tai szemnu bydléééét, nééééééé?“ Nebyli příliš vzdělaní, Mařenka vlastně nikdy kopýtkem učebnici otevřít nedokázala. Ale tohle poznali oba. Měli chuť trošku na jiný perník, než měla milá Ježibaba. Ale co se dalo dělat. Vlastně ne, uvědomili se, měli bychom být šťastní… A vážně. Po pár dnech strávených v ježidomě, jak svůj nový domov nazvali, se jim žilo mnohem lépe než kdy předtím. Vážně se jim tam líbilo, neobtěžovali je davy jehovistů proudící do každého domu v místě jejich minulého krmelce. Nebo o nich aspoň nevěděli. A jestli to s perníkem nepřepískli, žijí v ježidomě dodnes.