Krátká pohádka o ztracené touze

Anotace: Potká-li nás láska, nemáme ji navěky a zadarmo ! Je třeba ji opečovávat tak, jako květinu, aby stále kvetla...

Žil jeden lovec a ten si jednou řekl, že jeho umění lovu mu může pomoci najít, ulovit, sobě družku. Zatížen povinostmi vladaře a manžela vládkyně země, hledal jen potěšení. Vydal se na "lov" a ten se zdařil. Své nové družce věnoval každou volnou chvilku, jež mu ona oplácela vrchovatě a nic nežádala.

Její oddanost vůči lovci byla bezmezná. Jen jednu podmínku si kladla:

"Budu tvá a nic nežádám jen dotud, pokud tvá náklonnost ke mě neochladne."

Ač lovci mnoho povinností zabíralo skoro všechen čas, zbytek jeho patřil družce, jíž schovával ve zlaté kleci. Klec byla kol dokola velikého sálu, kde měla družka to nejkrásnější, co v království bylo možno sehnat, jen aby její život byl jako pohádka, nikdy nekončící. Ale všechno se jednou přejí a zevšední. Povinnosti zdržovaly lovce víc a více. A času na družku bylo méně a méně. Oddaná družka vše trpělivě snášela, a nestěžovala si.

Čas plynul, den za dnem, měsíc za měsícem až uplynul více jak rok. Během té doby navštívil lovec svou družku jen jednou a nadále ji zanedbával. Jednoho dne, rozveselen dobrou náladou a vyhranou bitvou, přispěchal lovec za svou družkou, aby se o svou radost podělil, ale družku nikde neašel. Pobíhal sem a tam uvnitř zlaté klece, vyptával se sluhů, stráží...ale nikdo nevěděl, jak a kudy mohla jeho družka zmizet.

Nešťasný lovec toho večera nemohl usnout, ale když přece padl spánek na jeho víčka, zdál se mu velmi živý sen. V tom snu k němu promlouvala tichým hlasem jeho ztracená družka.

"Drahý, již mne nikdy nespatříš. Tvá lhostejnost naplnila podmínku, kterou jsem vyřkla, když jsi mne ulovil. Nejsem jako jiní lidé, stvořila mne tvá touha. Jsem jen přeludem, jež je živen silou touhy svého stvořitele. A tvá touha po mé přítomnosti slábla a s ní jsem slábla také já. Nakonec jsem zmizela z tohoto světa stejně, jako zmizela tvá láska ke mně.
I kdybys tisíc let hledal, nenajdeš mne již, sbohem má lásko..."

Když se lovec probudil ze sna, zachvátil ho smutek. Nikdy už nevyjel na lov, nikdy se neusmál. Chřadl a ztrácel se ze světa, jak by se sám chtěl stát přeludem, by mohl najít to, "co na světě najít nelze ani za tísíc let..."