Jen ty víš, kde odpočívá Nautilus

Jen ty víš, kde odpočívá Nautilus

Anotace: Kousek té bájné lodi je ukrytý v každém z nás. Tak kdo se nebojí hledat i ve vlastních hlubinách, ať nastoupí na palubu!

Kdo ví, kde odpočívá Nautilus?
Kdo ví, kde skončil svoji dlouhou pouť?
Kdo ví, kde naposled se potopil?
A nikdy víckrát už nevyplul…

Mé kroky mě zavedly až sem. Neptaly se, pouze mě vedly a já se nebránil. Přivedly mě až sem, na tohle podivné tajuplné místo. Rozbitá paluba starodávné plachetnice. Zlomený stěžeň, potrhané plachty a hnijící lanoví povalující se všude kolem. Kdy se asi plavila naposledy? A tu dělám já?
Na přídi kdosi stál. Byl ke mně otočen zády. Muž hleděl přes čelní kýl směrem k horizontu. Sextantem měřil výšku slunce, která mu měla určit zeměpisnou šířku. Čekal několik minut, až se slunce dotkne čáry obzoru. Vše činil tak živě a přesvědčivě, jako by snad ani loď nestála ve starém doku na břehu zálivu opřená o trouchnivějící, dřevěné lešení. Chystá se snad odplout? Lekl jsem se, neměl jsem v úmyslu zapřádat se tu s nějakým pomatencem. Asi jen bůh ví, jaké hříčce osudu vděčím za tohle setkání. Mám pozdravit, upozornit na svou přítomnost? Nebo se co nejrychleji vytratit?
„Tak jsi přišel,“ oslovil mě, aniž by se otočil.
„A…ano, i když nevím, co tu vlastně pohledávám,“ odpověděl jsem trochu nejistě.
Jako by má slova ani neslyšel.
„Můžeme tedy konečně vyplout,“ pokračoval dál.
„Nechci se vás nijak dotknout, ale s tímhle vrakem daleko nedoplujeme.“
„Myslíš?“
Mluvil starým jazykem, těžko srozumitelným dialektem.
„Myslel jsem, že místo pro kapitána je na můstku u kormidla,“ pravil jsem, abych pokračoval v rozhovoru.
„Já jsem kapitán a ty kormidelník.“
„To bude patrně mýlka, pane! Strojům ani hvězdám jsem nikdy nerozuměl, natož abych řídil tak velké plavidlo. Myslím, že je rád předám do vašich rukou. Čí je to vlastně loď?“
Neodpověděl hned. Stále byl ke mně otočen zády a mně bylo jasné, že jeho tvář nemám nikdy spatřit.
„Před dávnými lety to byla pouze má loď. Byl to velký trojstěžník, krásná galeona s výborně vycvičenou posádkou. Námořníci oddaní na slovo. Následovali mě do těch nejdivočejších bouří i bitev. Všichni jsme věřili, že…“ hlas mu náhle selhal.
„Že co?“ vykřikl jsem netrpělivě.
Šeřilo se a křičící racci nad hladinou se převlékali do nočních košil.
„Věřili jsme, že nalezneme poklad,“ řekl ten muž potichu.
„Jaký poklad?“ tonul jsem zvědavostí.
„Bájný Nemův poklad.“
„A našli jste ho“? téměř jsem tu otázku vykřikl.
Žádná odpověď. Ozvalo se jen zlověstné ticho kolem. Pak pozvedl k nebi svou paži, sotva slyšitelné lusknutí prstů.
„Napnout plachty!“ zvolal hlasitě.
V té chvíli se na předním ráhnu zajiskřilo a od přídě přes kýl, přední palubu, stěžně, směrem ke kormidlu až na záď, projel podélně celou lodí neznámý výboj. Černobílé měnil v barevné, zubem času poničené proměnil v zářivě nové, před okamžikem pustou palubu teď obývali vousatí opálení námořníci. Povel následoval povel, loď, nyní celá zářivě bílá, se snesla, jako by visela na neviditelných lanech, neslyšně na hladinu a v okamžiku již brázdila blankytně modrý oceán A já stál na palubě té podivné lodi…

Mälström jej hýčká ve svém náručí
A v něm hlavu plnou zázraků
Kapitán Nemo když mi poručí
Já vidím do lidí jak do vraků.

„Kapitáne?“ zvolal jsem se a nespouštěl oči z té nepochopitelné proměny kolem. Loď hnána svým lodním šroubem a plachtami klouzala po bílých vlnách vstříc další nové dobrodružné plavbě.
„Chceme přece stále ten poklad najít?“ řekl jen.
„My? Myslel jsem, že vy…“
„Já jsem již minulost. Můj pradávný svět představuje ve tvých očích pouze usazený prach, zažloutlé stránky ve starých knihách. Ptáš se, proč jsi tady? Odpověď je jednoduchá: Potřebuji tě! Pouze spolu ten poklad najdeme. Ty jsi mou přítomností, já tvá minulost. Co nastane, když na minulost pohlédnou tvé současné oči? A jak se promění přítomnost, když ji spatřím já? Víš to snad? A nakonec, co když se naše pohledy zadívají jedním směrem?“
„Naše světy se neshodují, to přece víte!“ oponoval jsem slabě.
„Ale prolínají se…to pro teď stačí, chlapče! Slyším bít tvé srdce. Ta pravidelnost mě uklidňuje. Tepe ve tvém nitru, aniž by sis jej uvědomoval. To mé před stovkami let také bilo, odbíjelo život jednoho mladého námořníka plujícím za svým snem. Bylo živé, jen on o tom tehdy nic nevěděl.“

Vidím na tisíc vzácných pokladů
Které jen stěží někdo vyloví
Leží tam v troskách stranou pohledů
Na místech o kterých se nikdo nedoví.

„Vy jste ten Nemo, že? Četl jsem o vás v knížkách. Asi hledáte to, co jste kdysi ztratil. Bláhově se domníváte, že minulost je možné změnit. To naštěstí nejde. Zaplať Bůh. Víte, co by se ve světě dělo, kdybyste mohl každý podle libosti měnit svou minulost?“
„Svět by byl lepší,“ hlesl.
„Možná! Snad! Ale takhle to prostě nefunguje. Nevím, jakým kouzlem jste tuhle loď opravil, možná se během pár příštích chvil rozpadne a my ztroskotáme. Možná je to jen zlý sen, ze kterého se co chvíli probudím.“
„Na novou minulost není nikdy pozdě.“
„Pane, to jsou vaše představy, já s nimi nemám nic společného. Úpěnlivě vás prosím, otočte ihned svou loď a vraťme se do zátoky dříve než bude pozdě!“
„To už bohužel nepůjde,“ řekl potichu.
„Proboha proč?“
„Předně u kormidla stojíš ty a…“
„A co?“
„Právě se potápíme,“ jeho pravá paže se podruhé zvedla do výše, stejně tiché lusknutí prstů.
„Ponor sto metrů!“
Námořníci na něj krátce pohlédli, ozvalo se téměř neslyšitelné lusknutí, pár krátkých povelů a loď se k mé hrůze skutečně začala potápět. Přední kýl se pozvolna naklonil, přední paluba začala nabírat vodu, stejně jak jsem to viděl ve válečných filmech u ponorek. Jenže tohle nebyla žádná ponorka. Stál jsem na dřevěné palubě plachetnice, která se mnou právě klesala ke dnu.

V hloubkách kde může plout jen Nautilus
Dvacet tisíc mil pod mořem myšlení
V troskách vašich duší a na dně slz
Je poklad, který těžko někdo docení.

Chvíli trvalo než se voda dostala až ke kapitánskému můstku. Krátký okamžik jsem mohl pozorovat, jak pod hladinou nejprve mizí neznámý muž na přídi. Bez pohybu, lhostejný k jakékoliv možnosti na vlastní záchranu. Zavřela se nad ním nenasytná hladina, spolkla ho jak velryba zelenou chaluhu. Hladina rychle stoupala až k mým nohám. Po kotníky, po kolena, po pás. Žádný chlad. Pozoroval jsem netečně své tělo mizící v oceánu. Voda mi sahala již po krk, instinktivně jsem zaklonil hlavu, ale v tu chvíli se nade mnou zvedla velká vlna, s bílou pěnou na okraji. Připadla mi jako ozdobná krajka na výšivkách mé babičky. Pohlédl jsem do dálky. Nebe i moře se mi spojily v nepřerušenou obzorovou čáru. Poslední vlna překryla nebe nade mnou, nezadržitelně se blížila a já již neměl strach. Pro tenhle svět jsem právě v téhle chvíli zemřel.

Na den tak vypůjčit si Nautilus
Stačím je všechny ještě zachránit
A očistit je od chaluh a od medúz
A od chobotnic
A nánosy bahna z nich odstranit.

Pokud si mohu vzpomenout, vše trvalo jen krátký okamžik. Chvíle před zadrženým nádechem nad vodou. Jako když otočíte vypínačem a všude kolem se rozprostře tolik jasného světla. Vlastně nebylo zlatavě zářivé, ale průzračně modré. Modřejší než modré. Nebylo barevné v pravém smyslu slova. Vycházelo ze všech směrů a první, co jsem pocítil, bylo osvobozující klid a mír, který v podvodním světě panuje.
Po palubě nadále pobíhali námořníci. Na první pohled se obraz nezměnil. Loď pokračovala v plavbě, jako by chráněna neviditelnou stěnou oddělující ji od mořského živlu. Jen žádná taková tu nebyla. Kapitán dál postával na přídi, opíral se o zábradlí a shlížel do temných hlubin pod sebou. Námořníci vykonávali běžné každodenní úkony aniž by na nich byl patrný neklid či nejistota.
„Kam mám plout?“ zeptal jsem se a ještě pevněji sevřel kormidlo.
Kapitán se neotočil, s pohledem stále upřeným přes sebe, jako by hypnotizován neznámým cílem, v jehož dosažení neochvějně věřil.
„Kormidlo o dva stupně doprava!“ zvolal a já jsem beze slova splnil jeho rozkaz.
„Kam to vlastně plujeme?“ odvážil jsem se zeptat.
„Ty to stále ještě nevíš?“

A vzít i tu truhlu stříbrem kovanou
A víko klíčkem písní odemknout
Rozdávat lásku uvnitř schovanou
Až do dna a potom zas dále plout.

„Kurs severozápad, rychlost šestnáct uzlů! Ponor dvacet tisíc mil!“ zavelel neohroženě kapitán. S dalekohledem u očí pátral v krajinách, do kterých loď pomalu vplouvala. Stál tam na přídi, jistý si sám sebou. Úspěch měl patrně na dosah. Na rozdíl ode mě, kterému se hrdlo svíralo strachem a nějaký ztracený poklad mi mohl být ukradený. Proč tolik riskovat? Proč se raději nevrátit do bezpečí klidných přístavů?
Loď se blížila ke dnu. Rozeznával jsem již obrysy podmořských útesů, mezi nimi kostry trupů lodí, které nedopluly bezpečně do přístavů. Proplouvali jsme patrně onou částí oceánu, kde docházelo k mnoha katastrofám. Kolik lodí tu ztroskotalo, kolik plavidel tu beze stopy zmizelo? Spatřil jsem tu spousty vraků, z nichž některé už byly pokryty korálem, jiné potaženy vrstvou rzi. Nad kotvami, děly, železnými součástkami a lopatkami šroubů se do výše tyčily lodní trupy, některé vzpřímené, jiné převrácené. Tyto lodi ztroskotaly buď v bouřce nebo při nárazu na žulová úskalí. Viděl jsem vraky, které se potopily se vším, se stěžni a s lanovím i ve vodě napjatým. Vypadaly jako zakotveny v obrovském přístavu, jako by čekaly na chvíli odplutí. Když mezi nimi naše loď proplouvala, zdálo se, že nás ty lodi zdraví svými vlajkami. A přece zde vládlo jen ticho a smrt. Nad tím vším plavaly tvorové neznámí, strašní svou velikostí, připomínaly pradávné draky a ještěry chrlící smrtící oheň. Obří chobotnice, krakatice, zpívající velryby, tvorové nikdy nevidění. Naše loď pozvolna proplouvala tímto podivným zapomenutým světem.
Točil jsem co chvíli neobratně kormidlem na jednu či druhou stranu. Kličkoval jsem k smrti vyděšený mezi ostrými skalisky. Kapitán i celá posádka po celou dobu stáli u postranního zábradlí a mlčky shlíželi na probíhající podmořskou krajinu. Nerozuměl jsem. Jak mi mohou tak důvěřovat? Loď plynula dál, jako by byla řízena neznámou neviditelnou rukou. Jako by podléhala nějakým neznámým zákonům. Zákonům platícím pouze dvacet tisíc mil pod mořem.

Projít se Atlantidou křížem kráž
A vyrvat času všechno
Všechno, co nám zatajil
Najít staré mapy, bez nichž se nevyznáš
Tam v krajinách svého mozku, na chodbách žil.

Už nevím, jak dlouho jsme brázdily nekonečné plochy dna oceánu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Příď lodě teď jsem bezmyšlenkovitě zamířil do úzkého, mělkého údolí, které se na první pohled ničím nelišilo od všech ostatních. Naše posádka, všichni jako jeden muž, stáli u postranního zábradlí, a beze slova pozorovali krajinu pod sebou.
„Zastavit! Stáhnout všechny plachty! Spustit kotvu!“
Všichni věděli, kdo vydal rozkaz k zastavení. Přesto se nikdo nedivil. Nerozuměl jsem tomu, kde se ve mně zrodila taková rozhodnost. Kapitán se ani tentokrát neohlédl. Zapálil si dýmku a zvolal:
„Splňte kormidelníkův rozkaz!“
Okamžik poté se námořníci dychtivě pustili do práce. Byla radost na ně pohlédnout. Dokonalá souhra, jako perfektně vyladěný nástroj. Zněl tak krásně, svůdně, rozezníval to lepší ve mně…

A tak jen Nemo řídil Nautilus
Špatné i zlé pohřbít ve vlnách
namířit příď do kýlu hrůz
A nechat mořský proud, aby je navždy splách´…

Opustil jsem své místo na můstku a zamířil na příď, tam, kde stál kapitán této prazvláštní lodi.
„A co přijde teď?“ ptal jsem se spíše sám sebe.
Kapitán počkal, až k němu dojdu. Prstem ukázal na jakousi temnou hmotu, která se nedaleko nás vynořila ze stínu podmořských skalisek a šířila se nezadržitelně do okolí.
„Jsme na místě,“ pravil sebejistým hlasem.
Při jeho slovech nás náhle začala obklopovat naprostá tma. Jako by všechna světla podmořského světa zhasla, jedno po druhém. Měla nás snad dovést až sem, ale ne dál? Změna byla tak náhlá, že mě prudce píchlo v očích, podobně jako při náhlém přechodu z hluboké tmy do oslňujícího světla.
Zůstali jsme slepí, němí a nehybní. Nevěděli jsme, co se v příští chvíli stane. Vtom se ze dna lodi ozvalo ostré kovové zaskřípění.
„Spusťte zvon!“ zaslechl jsem ze tmy hlas kapitána.
Poslepu jsem se dostal až k otevřenému schodišti do podpalubí, ze jehož konce do prostoru vytryskly slabé paprsky světla. S úžasem jsem shlížel až na samé dno lodi, do kterého nyní zel velký kruhovitý otvor. Do lodi se však nevalila žádná voda, naopak, z trupu lodi námořníci spouštěli na silném laně velký zvon. Odkud se tu vzal? Další vynález šíleného kapitána? Nevzpomínal jsem si, že by mi o něm něco vyprávěl. Jako v transu jsem pozoroval to neuvěřitelné představení. Vše tu bylo nepochopitelné, nelogické, absurdní.
„Zapněte odsávání!“ zaburácel kapitánův hlas nanovo.
Ozval se zvuk startujícího elektromotoru, téměř okamžitě počal zvon nasávat vrstvy bahna ze dna oceánu a současně odkrýval svět ukrytý pod tisíciletými nánosy.
Celé dno se otřáslo. Do výše se zvedl prach, který ztěžoval již tak špatnou viditelnost. Současně se ozvalo slabé „ut“. A pak další otřes, jako když někdo pravidelně tluče do velkého bubnu. S každým úderem se měnila barva dna, to se nejprve zbarvilo do ruda, pak potemnělo, ale s novým úderem zase ožilo a opět nabylo sytě rudé barvy. Všimli si toho i námořníci. Mluvili mezi sebou a ukazovali tím směrem. Pohlédli na kapitána a patrně si přáli z jeho výrazu odečíst nějakou emoci.

A vzít z nich věci lidem potřebné
Jen soudek s dobrým vínem hloubavým
Jen smích pro malé děti nezbedné
Pro které to vlastně všechno tady vyprávím.

Mrak bahna rozptýleného ve vodě se pomalu usazoval. Přede mnou se náhle objevilo mohutné žebroví. Jako kostra obrovské lodi, co tu leží po staletí dnem vzhůru. Na loď však bylo příliš velké, připomínalo spíše velký gotický chrám. Viditelnost se každým okamžikem zlepšovala. Při dalším pohledu jsem se vyděsil. To, co jsem v té chvíli spatřil, se podobalo hrudnímu koši dávného mrtvého obra. Rozeznával jsem jednotlivá žebra, hrudní kost i náznak páteře.
Pohlédl jsem zmateně na příď, ale kapitán tam již nestál. Pohltila mě panika a začal jsem křičet jako smyslů zbavený.
“Kapitáne, kapitáne, kde jste?“
„Neotáčej se!“ uslyšel jsem jeho klidný hlas za svými zády.
„Kapitáne, co všechno tohle znamená?“
„Tohle je náš poklad, chlapče!“
„Kdo je ten člověk dole?“
Uchopil mě zezadu svými silnými pažemi tak, že jsem se nemohl ani hnout. Přitiskl mě pevně k sobě a řekl: „Jen se dívej se a poslouchej!“
Pohlédl jsem do míst, kde se jako při zemětřesení nadzvedala v pravidelném rytmu země.
Ut, ut, ut…
Uslyšel jsem své srdce, tlouklo ve stejném rytmu jako se otřásalo mořské dno.
Ut, ut, ut…
„Už víš?“ uslyšel jsem známý hlas.
„Nic nevidím, jen prázdný prostor uvnitř pradávného kostlivce.“
„Nehledej truhlu s diamanty!“
„Ale co?…co má vidět?“
„Prostor srdce!“ uslyšel jsem ještě.
Mírně jsem přivřel oči a pohlédl do míst, kde by podle všeho mělo ležet srdce onoho nebožtíka.
Prach rozptýlený ve slané vodě dodával okolnímu světlu charakter světlé mlhy. Rozlehlá pláň jak by neměla konce. S kostlivcem uprostřed. Rozrážel jsem rukou tekutou clonu, která se za mnou zase zavírala a vodní tlak okamžitě vymazával stopy mých pohybů. Uslyšel jsem hlasy. Pradávné nářečí mořských vlků. Tisíce našeptávačů. Nerozuměl jsem jim. Uslyšel jsem bít své srdce. Levou dlaň jsem položil na hruď. V ten okamžik se celým mým tělem rozlilo horko, nepopsatelný žár, exploze citů.
Ut, ut, ut…
Hlasy, co našeptávají, našeptávač ale již chybí.
Ut, ut…
Otočil jsem se, ale nikdo už za mnou nestál.
Vlastně jsem neočekával, že někoho spatřím. Pochopil jsem. On je uvnitř, vždy byl, po celou dobu byl mou součástí, nepatrnou částečkou mé duše…

Z koutku mých úst vyklouzla malá vzduchová bublina. Celá se třásla, tančila před mýma očima. Na chvíli ustrnula, a pak se vydala jako pouťový balónek na nekonečnou cestu k hladině. Do nebe. Zaklonil jsem hlavu a pozoroval její průzkumný let. Odvážně cestovala do nebeských krajů. Pak mi z úst vylétla druhá, třetí. Z nosu, uší, každého póru mého těla se nyní k hladině vydávaly další a další malé balónky. Tisíce, milióny bublinek stoupající vzhůru. Neotálel jsem a vydal se na cestu s nimi. Vzhůru, do neznáma. Věděl jsem, že na mořském dně již zůstávat nemám. Stoupal jsem a stoupal. Již jsem spatřil první světelné paprsky. Světla každou vteřinou přibývalo. Také ryby a ostatní živočichy jsem již poznával. A pak jsem dosáhl hladiny. V malých obláčcích jsem explodoval. Pomalu, postupně. Vybuchoval jsem do nového světa. Do svobody. Do nové naděje. S novým srdcem. Takovým, co bije do prostoru, který jsme s Kapitánem vytvořili. Bije do minulosti i budoucnosti, ale je slyšet právě teď, v čase přítomném…

Stačí jen znovu najít Nautilus
A přístav, který opět opustí
Tajuplný ostrov leží v každém z nás
A pan Jules Verne mi to jistojistě odpustí.
Autor Šedý Vlk, 24.04.2011
Přečteno 552x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter