O ošklivém království

Anotace: O tom, jak nás často naše "krásné oči" uvězní...

O ošklivém království

V jednom velkém hlavním městě, tak velikém, že ani nikdo neuměl spočítat všechny jeho obyvatele, žil hloupý král. Pojmenoval se okázale Krasomil První Samojediný, ale byl pravým opakem toho jména. Nebyl jen velmi hloupý, ale i hrozně ošklivý, stejně jako lidé celého toho hloupého království. Všichni obyvatelé, kteří rozumu ani krásy mnoho nepobrali, však o své hlouposti ani ošklivosti nic nevěděli. Naopak, mysleli si, jací jsou krásní a vzdělaní a vše za hranicemi země považovali ve srovnání s jejich neskonalou dokonalostí za ošklivé a zaostalé.
A do takového království se jednoho dne vydal princ Pravdomluv ze sousedního království. Vyjel na svém oři z rodné země hledat do světa nevěstu.
A když vjel do hloupého království, nestačil se divit. Nejdříve si myslel, že jsou všichni nemocní a trpí nějakou záhadnou chorobou. Pravdomluv byl mladý a velmi pohledný mládenec, proto ho hned za hranicemi překvapilo, že na něj pokřikují i malé děti:“ Obludo, obludo!“
Též dospělí lidé se poťouchle usmívali a ukazovali si na něj prstem, za zády dokonce vyplazovali jazyk. Projel několika vesnicemi směrem do vnitrozemí, ale obraz, který se naskýtal jeho očím, se vůbec neměnil. Všichni lidé, nejenom že byli velmi nevzhlední, zanedbaní a neupravení, byli také moc zlí a pomlouvační. Viděl po cestě na vlastní oči, jak si závidí, hádají se a perou kvůli maličkostem.
Proto se jim raději vyhýbal, Jen k večeru zastavil vždy u nějakého hostince, povečeřel a přenocoval tu. I zde si vyslechl posměšné narážky hostů, jaký že je ošklivý, hloupý, a jak se mu matka příroda pomstila-asi za těžké hříchy v předchozích životech. Pravdomluv nerozuměl jedinému slovu a stále nechápal, jak je možné, že tu lidé žijí tak barbarským způsobem a ještě to k tomu považují za slušné vychování.
Jel stále směrem k hlavnímu městu, protože se rozhodl navštívit královskou rodinu. Doslechl se, že mají mladou dceru, prý trochu jinou, než dívky v jejím věku bývají.
Jedné noci ho však v hospodě okradli a zcela bez prostředků ho vyhodili na ulici. Dokonce jej hostinský, kterému prý zůstal dlužný za ubytování i stravu, vydal do rukou místní spravedlnosti.
Obecní soudce, člověk s převislým pyskem a nosem jako kovadlinou, si ho dlouhou dobu prohlížel. Nemohl uvěřit, že po světě chodí tak ošklivý člověk. Soudní síň byla zaplněna do posledního místečka. Všichni se na Pravdomluva přišli podívat.
„Odkud k nám přicházíš a co se ti zlého stalo, že jsi tak…jiný?“ pravil a zasmál se do taláru.
„Jsem princ Pravdomluv a přišel jsem k vám ze sousedního království,“ řekl po pravdě princ, protože jinak ani neuměl.
„Jó, princ?“ pravil s noblesou soudce a celá soudní síň se jako na povel rozesmála.
„Jsi drzý a ještě k tomu lžeš,“ spílal soudce, „a za takovou opovážlivost, stejně i ošklivost, s přihlédnutím ke tvé předchozí bezúhonnosti, tě odsuzuji jménem všech slušných občanů naší poklidné vesnice k trestu dvaceti let nepodmíněně“ a celý sál mu nadšeně zatleskal.
„Co je to za pitomost,“ rozčílil se princ, „nic jsem neudělal, nenechám se takovým hloupým člověkem soudit“ zvolal na svou obhajobu princ.
„Třicet let a basta,“ zařval soudce a praštil paličkou do stolu tak silně, až se zlomila.
„A odvezte ho okamžitě do hlavního města do vězení“ dodal a zamnul si ruce, jak spravedlivě dnes soudil.
Pak ho spoutaného na volském voze převezli do pevnosti v hlavním městě. Tam se zvěsti o jeho ošklivosti šířily takovou rychlostí, že záhy dorazily až na královský dvůr a to se ví, že ho chtěl vidět i samotný král. Nechal ho předvolat do královského sálu plného ministrů, poradců a služebnictva.
Pravdomluv se už ničemu nedivil, protože tenhle jejich král byl snad ze všech nejošklivější.
Když ho monarcha spatřil, dal se do tak silného a hlasitého smíchu, že nebyl dlouho k utišení. Smáli se i všichni poddaní i vrchnost, protože tak už to bývá, poddaní před vrchností vždy hrbí hřbet.
„Viděl jsem již spoustu ošklivých lidí, ale ty jsi zajisté ten nejošklivější,“ pravil nahlas.
Princ mlčel a se sklopenou hlavou čekal na další příval výsměchu a urážek.
V té chvíli do sálu vstoupila princezna a vše jako naráz ztichlo. Přítomní si uvědomili, že i ona je šeredka a báli se, aby se svým smíchem nedotkli nějak královské ješitnosti. I samotný král se ztišil. Dvořané se poklonili, princ pozvedl hlavu.
Spatřil tu nejkrásnější dívku na světe. Drobnou, štíhlou postavu zdobily dlouhé světlé vlasy padající až do pasu, velké modré oči se otevíraly a zavíraly jako dvě studánky. Pohlédla na něj ustrašeně a hned oči zase sklopila.
Princ se ale nemohl vynadívat na tu krásu a cítil, že se uvnitř ní skrývá i krásná duše. Již ani nevnímal, že král potvrdil jeho rozsudek a zbrojnoši ho odvedli do žaláře v podzemí. Svalil se jak špalek na slamník a usnul tvrdým spánkem.
Nevěděl, jak dlouho spal, ale když se probudil, skláněla se nad ním princezna. Její krásná tvář se usmívala a se zalíbením se na něj dívala.
„Kdo jsi?“ zeptala se.
„Jsem princ Pravdomluv ze sousedního království. Ničemu nerozumím, ale vím, že ty jsi moc krásná.“
„Ne, nejsem, naopak jsem ošklivá, každý to říká. Vím, že se zdráhají říci to nahlas, protože jsem královská dcera a oni se bojí tatínkova hněvu. Také vím, jak moc je z toho tatínek nešťastný…přesto bych ti chtěla říci, že od první chvíle, co jsem tě spatřila, cítím zvláštní pocit, jako by se mé srdce roztančilo a já konečně našla někoho, jako jsem já sama.“
„Prchneme spolu daleko za hranice této ošklivé země, tam, kde platí jiné zákony,“ zvolal princ a natáhl k princezně svou ruku.
„Taková země přece nikde neexistuje.“
„Ale ano…a není to tak daleko,“ téměř vykřikl mladý šlechtic.
„Ne, nemohu. Již nevěřím svým snům. To je pouhá má fantazie. Skutečný život je dočista něco jiného. Ve svých očích jsem moc ošklivá, ty naopak velmi krásný. Nedává to celé žádný smysl,“ hlesla smutně princezna.
„Podej mi ruku,“ vybídl ji princ. A ona mu ji váhavě nabídla.
Spojily se dvě dlaně, dvě křídla jako barevní motýli.
„Jsou stejné, cožpak nevidíš?“ zašeptal princ.
„Jsou stejné,“ opakovala nevěřícně princezna.
Ráno našli strážní pouze prázdnou celu a na zemi pohozené okovy. Přísahali, že sice princeznu na její výslovné přání dovnitř vpustili, ale dveřmi nazpět nikdo neodešel. Po celém městě se šířily zvěsti, že ten tajemný cizinec byl dozajista mocný čaroděj, co princeznu unesl na svůj hrad za sedmero řekami, údolími a horami. Všichni plakali, ale spíše jen z povinnosti, takový byl královský výnos i obyčej. Celé království se zahalilo do černého sukna, ale statečné rytíře, co by měli princeznu najít a vysvobodit ze spárů čaroděje, král z neznámých důvodů raději nepřizval…