Sekáč

Mlhavý opar postupně mizel z obzoru a slunce se prodíralo skrz jeho závoj. Šídlo bylo smutné. Bylo jaro a pavouk sekáč se doposud neobjevil. Zůstala mu po něm jen vzpomínka v podobě přístavby k jeho paláci. Přístavby, která kopírovala velikost rozpětí sekáčových jemně chlupatých nožiček a jeho kulatého tělíčka. postel, která byla vystlaná chmýřím z bodláků. Bylo studené a načechrané jako by čekalo až se pavouk sekáč vrátí a uloží se do něj.

Šídlo mělo hlad, zásoby vytvořené na zimu zmizely a tak se vydalo za potravou. Chrápání, které slyšelo když míjelo rohožku s chloupky se nedalo přeslechnout. Připlížilo se k rohožce s obavami, aby se nestalo kořistí hladovce. Když bylo úplně u ní tak nic nevidělo, nemohlo nic najít. kličkovalo mezi chloupky a hledalo zdroj chrápání...

Nevěřilo svým očím, celou zimu se trápilo a on byl tak blízko, na dosah a taky sám. Chrápal až jemné částečky prachu odletovaly. Nevědělo, jestli ho má probudit či jen mít radost, že žije a nechat ho až se probudí ze zimního spánku. Odešlo...

S plným břichem se přece lépe přemýšlí. Po cestě zpátky do paláce stojícího takový kousek od rohožky již chrápání slyšet nebylo. Šídlo se bálo, že pavouk sekáč nadobro odešel a nedalo mu to aby nezkontrolovalo, zda tam ještě spí. Spal. Ze spaní něco mumlal a z očí se mu kutálely velké slzy.

Šídlo začlo také plakat. Bylo mu tak smutno, hrdlo se mu svíralo při pohledu na spícího plačícího pavouka sekáče. O čem se mu asi zdá, snad ne o něm, snad ho šídlo nepřivedlo k nočním můrám a slzám. To by nerado.

Otáčející se přes rameno se pomalým tempem plížilo domů do paláce. Domů. Co je to domů. Bylo tam tak samo a pavouk sekáč byl tak poskládaný v rýze rohožky. Snad. Snad až se pavouk vyspí tak uvítá jeho společnost. Snad. Šídlo se při vzpomínce na to, jak spolu hráli karty a popíjeli vínečko pousmálo. Byla to milá vzpomínka. Teplá jak paprsek sluníčka, který se propíchl skrz zbyteček mlhy a pošimral šídlo na hlavě.

Zářící slunce lechtalo pavouka sekáče skrz chloupky rohožky na jeho malém kulatém těle. Pomalu se probouzel. Probouzel se z divného snu a nevěděl jestli to byla pravda nebo jen smutný sen. Zdálo se mu, že odešel od šídla a nevěděl proč. Při protahování zkoprnělých chlupatých nožiček mu začalo pomalu docházet, že to nebyl sen. On to udělal. Mrzelo ho to a nemohl si vzpomenout proč to udělal. Proč vlastně odešel? Nevěděl, kručelo mu v břiše, skoro šilhal hlady svýma velkýma uplakanýma očima.

Jak už řeklo šídlo s plným břichem se lépe přemýšlí. Odešel protože chtěl být sám, ale teď už nechce. Chce si zase povídat a hrát domino a karty. Popíjet víno nebo kávičku. Neví, neví co s tím. Cítí se tak hloupě, že odešel beze slova. Že nechal aby se šídlo trápilo strachy.

Opravdu nevěděl co má dělat. Styděl se, že se tak zachoval. Co bylo horší, že ani nevěděl proč. Šídlo bylo vždycky milé, a tak se snažilo, vždyť ho nechalo postavit palác hned vedle jeho paláce ...

Pavou sekáč dlouho váhal... nakonec se přemohl šel k šídlu na návštěvu, jako občerstvení vzal ke kávičce tučnou masařku, kterou ráno ulovil a přidal k tomu pár sušenek. Zaťukal, aby šídlo vědělo, že někdo vchází a neleklo se. Shledání bylo tak dojemné. Koukali na sebe a mlčeli. Nemohli mluvit... šídlo po kraťounké době, která se tvářila jako celá věčnost běželo pavoukovi sekáčovi do náručí. Do náručí jeho osmi jemně chlupatých nožiček. Mělo takovou radost! Pavouk sekáč na něj nazapomněl.

Šídlo přichystalo kávičku a spravedlivě rozdělilo masařku. Seděli spolu, koukali do sluníčka a nemluvili. Jejich myšlenky splývaly a oni si rozuměli beze slov. Slunce se opíralo do zdi jejich paláce a prohřívalo zdi. Vzduch voněl jarem. Jarem a přátelstvím, nerozlučným přátelství. Přátelstvím na život a smrt.