Srdce lesů

Anotace: Srdce lesů má velikou moc, ale co by se mohlo stát, kdyby se ho zmocnil zlý král Železného království? Podaří se hrdince Srdce zachránit?

Srdce lesů

Je to už hodně dávno, co na těchto místech světa rostly samé lesy a všem na této planetě se vedlo dobře. Lidé se měli rádi a pomáhali si, takže na světě bylo jako v ráji.
Královna lesů byla mocná a milá paní, kterou měl každý rád. Jmenovala se Duběna. Sídlila uprostřed lesa v jednom starém a mohutném dubu skrývajícím mnoho tajemství. Jako jedno z největších a nejvzácnějších tajemství bylo považováno Srdce lesů (kus kůry od stromu ve tvaru srdce). Vypadalo naprosto obyčejně, jenže nikdo netušil, jakou má moc. Moci, kterou překypovalo se nevyrovnala ani moc samotné královny Duběny, ale ani moci zlého čaroděje Bruna. Člověk, který má Srdce lesů ve své moci, se stane neporazitelným a může změnit svět.
Královna měla i své poddané. Chovala se k nim jako anděl. Nejradši ze všech však měla Kristýnku, dívku velice krásnou s dlouhými hnědými kaštanovými vlasy a tmavohnědýma očima. Neměla rodiče a pro každého by nasadila vlastní život.
Jednou se za krásného slunečného dne ke královskému dubu přibelhal stařeček. A tady začíná náš příběh.
"Slitujte se nad starým člověkem,
bez vody, bez jídla toulám se po světě.
Obdarujte chlebem mě,
odměna vás nemine".
Královnu jeho píseň dojala a přikázala Kristýnce, aby tomu slabému člověku dala nějaké šatstvo a jídlo. Týnka uvařila bylinkový čaj a dala mu něco k snědku. Sama ho uložila na postel v jedné neobydlené místnosti. Kristýnka se o stařečka starala opravdu dobře a královna byla spokojena.
Po nějakém čase se stařečkovi začalo vést lépe. Byl hovornější a často si z Kristýnky utahoval. Také se jí vyptával na Srdce a to se Kristýnce moc nelíbilo. Často o něj projevoval takový zájem, že se Týnka musela svěřit královně. Ta jen mávla rukou: "Kdybys věděla, kolik lidí se o Srdce zajímá, ani by se ti nechtělo věřit".
Jednou Duběna zavedla Kristýnku do krásné, dřevem obložené komnaty, kde ve velké vyřezávané truhle z dubového dřeva leželo Srdce lesů.
"V této truhle leží srdce,
srdce lesů všech.
Chceš-li býti milována,
tak ho radši nech!
Nenecháš-li, zradíš sebe,
zradíš celou zem,
zavře se ti brána nebe,
a teď zpátky jdem." Řekla Duběna a pomalu už vedla Kristýnku do svých komnat: "Nikomu o tom neříkej. Kdyby to Srdce někdo vzal . . ." Obavy se vyplnily. Královně se jednou ráno udělalo zle. Domyslela se, co se asi stalo, ale pro jistotu poslala Kristýnku zkontrolovat Srdce. Ta se vrátila zděšená, sotva dechu popadala - Srdce tam nebylo!!! Co si teď počít? Pokud královna Srdce nedostane zpátky, nebude trvat dlouho a Duběna ztratí svou sílu. A Jestli Srdce získaly nepravé ruce, může se stát nějaká katastrofa. Ale kdo to mohl udělat? Odpověď přišla záhy. Do dveří se přišoural stařeček: "Drahá královno, slyšel jsem o tom, co se stalo. Ztracené Srdce lesů, to je strašná věc," pravil lítostivě, "ale patří ti to! To já se měl stát králem. Já měl být králem lesů! A teď za to zaplatíš, drahá Duběno!!! Já Bruno, král Železného království, se ti pomstím!!!" A zmizel. Královna jen vyjeveně koukala. Nečekala, že ten milý stařeček bude zlý čaroděj Bruno.
Královna se s tím nemohla vypořádat, a tak se Kristýnka nabídla, že Srdce půjde hledat. Po tom, co jí Duběna upozornila, že svou práci musí stihnout do třetího úplňku, se vydala na cestu. Šla přes sedmero řek, sedmero hor, řek, potoků, dolů. Putovala sedm dní a sedm nocí až jednou, takhle brzy po ránu potká u cesty stařenku: "Dobrý den, babičko," pozdraví jednu milou starou paní s červenou sukní, bílou halenou, a červeným vyšívaným šátkem Kristýnka.
"Dobrý den, děvenko." Odvětila babička. Týnka se nabídla, že jí pomůže s těžkou nůší, kterou stařenka nesla na zádech. Když přišly do babiččiny chaloupky, už byla tma. A když se stařenka dověděla, kam vlastně dívka jde, zaradovala se: "Nikdo z lidu zem železnou nechce,
zachraň Srdce, lid a zem,
nepůjde to ale vůbec lehce,
proto si rady mé vem.
Vždy milá zůstávej,
starým lidem pomáhej,
věř ve svůj úspěch,
neměj s ničím naspěch." A když to dořekla, zrovna se na dvorečku ozvaly něčí kroky. "Á, Janek je tady!" Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil vodou zmáčený mládenec vysoké postavy: "Dobrý den, babičko," pozdravil a dodal: "Venku prší a . . ." Zarazil se, když spatřil neznámou dívku. Babička je okamžitě představila. Všichni tři si spolu povídali, smáli se, a tak Kristýnka na chvíli zapomněla na strastiplnou cestu, kterou ještě měla před sebou.
Druhý den se Kristýnka vydala na cestu a divila se, když jí Janek oznámil, že půjde s ní. Babička se s nimi rozloučil a oni šli. Nakonec Kristýnka byla ráda, že není sama, cesta totiž rychleji ubíhala a byla veselejší. Tentokrát nemuseli jít tak daleko - za dva dny už viděli nehezký Železný hrad a jak název napovídá, byl celý ze železa. Oba se shodli, že v takovém kraji by nechtěli žít. Ve vesničce stojící pod hradem si Kristýnka s Jankem všimli, že jsou zde lidé nešťastní. A nebylo divu. Komu by se líbilo bydlet v železné chajdě? Ani se nechtěli domyslet, jak to musí vypadat uvnitř. Vtu kolem nich prochází shrbená babička táhnoucí se s kovovým nádobím.
"Ukažte, mi vám s tím pomůžeme." Nabídli se oba dva. Babička s radostí souhlasila: "Mnohokrát vám děkuji. To je od vás hezké, že pomáháte starým lidem. A odkudpak vy jste. Vás jsem tu ještě neviděla." Ptala se zvědavě.
"Bodejť byste nás znala, stařenko. Vždyť jsme z daleka." Odpověděl Janek a Týnka dodala: "Museli jsme přejít sedmero hor než jsme se sem dostali. Máme totiž tajné poslání. . ."
Babička zajásala, když uslyšela, že je sem posílá královna Duběna a ihned je pozvala k sobě do chaloupky.
"Došli jste až sem,
kde je smutná zem
a pomůžete všem.
Ve třetím sklepení,
Janku, ty odejdi.
Kristýnko, putuj dál,
nesmíš se však bát.
Poslouchej srdce své,
rozhoduj za sebe.
Daruji vám jednu věc,
tu nezná ani švec.
Kouzelný prášek zde,
ve vodě pomůže." Dala jim vzácné rady babička a ještě dodala: "Na cestu se ale vydáte až zítra. Musíte si odpočinout." Zůstali tedy přes noc
Na cestu se vydali časně z rána - hrad se totiž tyčil vysoko na kopci. Cesta byla dlouhá a únavná. Slunce klouzalo po obloze neuvěřitelnou rychlostí a než se naši mladí hrdinové nadáli, bylo už poledne. A oni byli teprve v půli cesty. Najednou slyší hlasitý šramot. "Nepřátelé na obzoru! Obklíčit! Vyslechnout!" Řval ten nejhrůznější kovový panák.
Chtěli se schovat, ale nestihli to. Valilo se na ně množství králových lidí oblečených v železném brnění. Nebylo úniku. Stali se obklíčenými.
"Co tu pohledáváte?!" Ptal se ten největší.
"My jen zabloudili a nevíme kudy dál." Zalhala Týna. Někdo ji chytil kovovými pazoury: "Tak vy jste zabloudili? Zajímavé! Jsou dvě cesty, kterými se můžete vydat. . ." Na chvíli se odmlčel: "Buď si půjdete tam nahoru pro jistou smrt, nebo se vrátíte tam, odkud jste přišli." Dokončil ledovým hlasem. Pak vystrašenou dívku pustil. Týnka s Jankem neotáleli a urychleně se vydali na cestu zpět. Jestli si myslíte, že se vrátili až k chaloupce té hodné babičky, velice se mýlíte. Když totiž obrněná stráž zmizela z dohledu, šlapali zase nahoru. Tentokrát je naštěstí už nikdo nechytil. Stačilo už jen najít správné dveře, aby se dostali do hradu a vydat se vstříc dalšímu dobrodružství. Netrvalo dlouho a Janek našel jedny dveře odemčené. Pomalu tam tedy vstoupili. Ve velké kruhové místnosti bylo chladno a šero. Místnost ozařovala jen jedna pochodeň. Týnka s Jankem si místnost zvědavě prohlíželi, a když našli dveře vedoucí z místnosti, vydali se dál. Janek opatrně dveře otevře. Ozve se jen jejich zavrzání. Už jsou ve druhé komnatě. Pořád se nic neděje. Tato komnata nebyla nijak osvětlená, poslepu tedy hledali kliku od dveří. Týnka ji konečně nahmátla a otevřela. Za dveřmi na ně však nečekala poslední, třetí, komnata. Byla to chodba, neustále se svažující dolů do podzemí. Lemovala ji kovová brnění, držící hořící pochodně. Naše dva hrdiny svíral chlad a úzkost. Tohle ticho nevěstilo nic dobrého. Čím víc se chodba svažovala dolů, tím hůře se dýchalo. Konečně prošli celou chodbou, ale dveře, které hledali nebyli nikde. Jen po levé straně šplouchalo jezírko. Co to mělo znamenat?
Do toho strašidelného ticha se ozve šum. Po chvíli se přidá sykot, který byl hlasitější a hlasitější. Oba se otočí a strnou hrůzou. Před nimi stojí obrovský had - příšera.
"Sssssssssss," zasyčelo to, "Král ví, že jste tu a ví také, proč jste sem přišli. Rozmačkám vás na kusy!" Promluvila hrozivě obluda. Janek s Týnou zpanikařili. Co teď? S vykulenýma očima sledovali, jak se k nim had plazí. Tu si Kristýnka všimne jezírka a vzpomene si na to, co jim radila ta hodná babička. Janek rychle vytáhl zázračný prášek. Spolkli ho a skočili do ledové vody. Příšera se však vzdát nechce. Útočí na ně i do vody a když se jí dotkne, zbyde po ní jenom pára. Naše dva hrdiny to udivilo, ale konečně se z toho vzpamatovali a přemýšleli, kde by ta třetí komnata mohla být. Pod vodou našli vyklápěcí dveře. Dalo jim práci dveře otevřít, neboť tlak vody byl příliš silný. Výhodou však bylo, že kouzelný prášek jim umožňoval pod vodou dýchat.
Konečně dveře otevřeli a ocitli se v další komnatě. Světe, div se, do místnosti nenatekla žádná voda, jen byli oba mokří. Na řadu přišlo loučení. Oběma z toho bylo těžko u srdce, ale nic naplat. Janek musel odejít a Kristýnka pokračovala dál. Přijde k obrovským dřevěným dveřím, s tlukoucím srdcem sahá na kliku. Zmáčkne ji. Otevře dveře a. . .
"Á, konečně jsi tady, krasavice," zazní ledový hlas. Dívka spatřila krále želez, Bruna. "Copak by sis přála?"
Týna se ohradí: "Vy moc dobře víte, proč tu jsem."
Král ze sebe dělal hlupáka, že prý o ničem neví, a že ho její návštěva tuze překvapila. Týnka mu tedy udělala to potěšení a řekla mu ten důvod, o kterém "prý" neví.
"Och, já jsem tak hloupý," šklebil se odporný král, "jak jsem mohl zapomenout na Srdce lesů? Mohlo mi přece dojít, že se někdo bude pokoušet zachránit ho." Utahoval si z dívky Bruno. Týnka souhlasně přikyvovala. "Jenže Srdce nikdy nedostaneš. Leda, že by sis mě vzala za muže." Navrhl posměšně král.
"Nikdy!" Bránila se Týnka.
"Opravdu? Přece bys nechtěla přijít o tak krásnou tvářičku?"
"Nezajímá mě moje tvář. Chci srdce!"
"Chachá, moc si troufáš, děvenko," vytáhl dýku a přiložil ji k dívčině hrdlu. "Teď se můžeš naposledy podívat na to zázračné Srdce". V Kristýnce hrklo. "Tamhle v té truhle", ukázal jí s radostným šklebem Bruno. Kristýnka se tím směrem podívala - stála tam železná truhla a v ní na zlatém polštáři leželo Srdce, které když dívka získá, zachrání celý svět.
"Nemohl byste mi splnit jiné přání?" Když král přisvědčil, poprosila ho, jestli by naposled mohla vykouknout z malého okénka. Bruno se jí vysmál a svolil. Děvče přistoupilo k oknu, vzalo kámen, který na něm ležel a hodilo jej po králi. Ten se zapotácel a spadl na zem. Toho Kristýnka využije, skočí k truhle a uchopí Srdce. Napřáhne ruku a: "To ne! Nedělej to!" Vřeštěl král a zakrýval si rukama obličej před září, která tryskala ze Srdce. Byla to oslňující záře žluto-červeno-zeleného světla. Samu Kristýnko to udivilo, ale ví, že musí ještě vydržet. Vtu Srdce zhasne a král zmizí.
Unavená Týnka se vrátí do třetí komnaty a vyjde ven dvířky, jakými předtím odcházel Janek. Celá šťastná, že je všechno zlé za ní, běží dolů z kopce k té hodné babičce. Druhý den s Jankem odešli. Cestou se zastavili u Jankovy babičky a pak putovali ke Kristýnce domů. Po týdnu konečně dorazili na místo. Bez jakéhokoliv zaklepání vtrhli do starého dubu a hned ke královně, která ležela zesláblá na posteli. Bylo však poznat, že je jí mnohem lépe, než když Srdce vlastnil Bruno. Týnka jí dala Srdce lesů do ruky a královna pomalu nabírala ztracenou sílu.
Kristýnka Duběně představila Janka a oba vyprávěli, co všechno prožili. Vznešená královna se rozhodla, že kralování přenechá Týnce. Ta však nechtěla. Přála si jen vdát se za svého milovaného Janka. To přání jí bylo splněno. Na svatbu přišli i lidé z bývalého Železného království - i ta hodná stařenka, co Kristýnce tak pomohla.
Všichni dodnes vyvolávají: AŤ ŽIJE JANEK A KRISTÝNKA! AŤ ŽIJOU!