Země za duhou

Anotace: Pohádka o duhovém jednorožci

Vítejte v zemi za duhou! Že jste o ní ještě nikdy předtím neslyšeli?! Ale to je velká škoda, pojďte si tedy vyslechnout příběh o tomto kouzelném místě.
Pokaždé, když prší a dešťové kapky šumí a šeptají celému kraji, stékají po střechách a po tvářích naštvaných lidí, jež okamžitě sahají po deštníku, jsem nejšťastnější, protože vím, že když mi bude štěstí jednou za čas přát, slunce se nenechá zastrašit černými mraky a i přes to uplakané nebe vykoukne a pohladí nás svými paprsky a pak vznikne duha! Kolik barev má vlastně duha? A kterou máte nejraději? Když půjdete pořád dál a dál za tím pestrobarevným obloukem, možná jednoho dne dorazíte i do oné země za duhou.
Pro ty, kteří mi nevěří a nebo pro méně odvážné, kteří se sami na tu dlouhou cestu nevypraví, se teď pokusím kraj za duhou popsat. Zavřete oči ať můžete poklidně snít o místě, kde by každé dítě chtělo žít. Všude je plno zeleně, svěží vzduch, právě takový, jaký bývá po dešti. Květiny přikrášlují svými tvary a barvami louku, nad kterou poletuje spousta motýlků, ptáci zpívají tu nejlíbeznější píseň a korunami stromů ševelí vánek. Když budete pečlivě hledat, naleznete i barevné houbičky s flíčkatými hlavičkami, třeba modrou houbičku s červenými flíčky nebo žlutou s flíčky fialovými. Nezkoušejte je však jíst, prosím ani nekopat, jsou pouze na okrasu. Za slunného dne na obloze září slunce a jenom občas se objeví i nějaký ten mráček. Nejzvláštnější však zůstává to, že na noční obloze v zemi za druhou chybí hvězdy. Noc je tam černější než uhlíky.
Pod největším a nejkošatějším stromem žije jeden překrásný jednorožec. Dříve byla jeho žíně i hříva sněhobílá, poté však jednorožec dostal chuť okusit duhu a jakmile si kousl, bílou barvu nahradila duhová. Ostatní jednorožci si z něj kvůli tomu utahovali, protože okusovat duhu bylo zakázáno. (Navíc pak i kakal duhová hovínka, což vypadalo opravdu směšně) Po čase se naučil přehlížet posměšky a žil si sám ve svém vlastním světě. Kolem svého stromu si vytvořil kruhovou hranici z houbiček a ustlal si na udusané trávě. Před spaním mu hráli ukolébavku cvrčci a přes den mu dělali sem tam společnost barevní motýlci. Byl spokojený.
Jednoho dne se tak přejedl všeho možného, že se mu bříško nafouklo a když už to nešlo dál snést, musel se jít vyblinkat. K jeho vlastnímu údivu začal zvracet hvězdičky, jimiž se pak zaplnila potemnělá noční obloha a od té doby nad spánkem obyvatel země za druhou bdí celé hvězdné nebe, svítí jim na cestu a stráží jejich sny.