Rozprávění o chaloupce perníkové

Anotace: Tak tohle byl úkol do školy...a nějak se na něj zapomnělo, ale když už jsem se s tím psala... (zadání: přepsat nějakou známou pohádku ve stylu Vl. Vančury...tak to jsem asi moc nesplnila:-(...)

Příběh náš prastarý začíná v lese hlubokém a hustém tak, že v jeho středu i za dne bílého zdá se býti přinejmenším soumraku. V tom lese nás zajímati budou osoby tři. Tou první je statný dřevorubec, jež maje dnes hlídat děti své neposedné poráží jednoho stromu za druhým s kuráží neustávající. Pak jest tu ještě Mařenka, děvče hodné a veselé, a její bratr Jeníček, o dvě léta mladší sestřičky.
Jak macecha přikázala, ty děti provázejí tatíčka svého netušíce nebezpečí, které je čeká. Zřídka které dítko bavilo by seděti od rozednění do soumraku na pařezu nedělajíc zhola nic. A Jeníček s Mařenkou, jakožto děti převelice živé, rozhodli se dlouhou chvíli ukrátit si sběrem jahod. I počali do hrníčku malého, pěkně jahůdku po jahůdce, ten sladký lesní poklad trhati. Leč plácek těmi červenými plody obsypaný nebyl z největších a více jahod, jak jest pochopitelné, končilo v ústech dětí nežli v hrnéčku, a tak se stalo, že sotva byl tento z pouhé půle plný, už byly jahody dočista vysbírané. Bratr se sestrou nelenili však a posunuli se o kousek dále do míst, kde další plody rostly tak jako ty prve předtím. A tak vždy znovu, když vysbíráno bylo.
Když po čase děti ovocem dočista přejedené hrníček konečně celý naplnily, usadily se do trávy, aby sobě dopřály trochu odpočinku. Po chvilce začal Jeníček sestru svou pobízeti, že už se brzy smrákati bude a že by snad měli počíti na návrat pomýšleti. Mařenka souhlasila a jala se rozhlížeti kol dokola, by sobě a bratru svému správnou cestu zpět k tatínkovi vyvolila. Než počínalo jí býti ouzko. Snažíc se sebevíc, nedokázala se upamatovati na stranu, z níž byli přišli. Jeníček, chlapec vynalézavý, přišel s myšlenkou odvážnou a nečekaje ani na souhlasné sestry přikývnutí, počal na vysoký modřín šplhati. Odtud, když vylezl tak, že výše už to možné nebylo, rozhlédl se do kraje. A zavýskl radostí. Nedaleko uhlídal světélko nenápadné. Ještě než ze stromu opět dolů slezl, už tu novinu radostnou Mařence vykládal, div že kvůli tomu s stromu nespadl. Uradily se děti chviličku a vydaly se v směru tom, kde Jeníček prve světélko byl zahlédl. Netrvalo dlouho a před chaloupkou prazvláštní ocitly se. Přišly blíž a vůně známá přivítala je. „Jeníčku, vždyť ta chaloupka zdá se býti z perníčků samých vystavěná!“ „Máš pravdu, sestřičko, takové podobné nám mamička kdysi pekla. Zrovna tak voněly.“ „Máš-li hlad tak jako já, pojď, ochutnáme maličko, zda-li jsou také takové dobré.“ „Mám, nesmírný, tedy okusíme.“
Na střechu opatrně vylezli a malý kousek perníku sobě ulomili. Byl sladký, voňavý a na jazyku rozplýval se jako máloco jiného. V tom dveře chaloupky se otevřely prudce a babizna ošklivá hlavu svou vystrčila rozcuchanou jimi ven. Skřehotala děsivě něco v smyslu tom, že kdo jí to perníček loupá, se zlou se potáže zakrátko. Však děti pohotové byly a zapěly, jak to jen uměly, hláskem nejtenčím. „To jsem jen já, větříček milý, neboj se o chaloupku svou perníkovou.“ Zalezla tedy babice, poněkud klidnější, však ne zcela. Než Jeníčkovi a Mařence perníček sladký byl zachutnal, i odolat nedokázali a kousíček ještě jeden sobě uloupnuli. Tu baba vykoukla podruhé a zuřila více o mnoho nežli napoprvé. „Tak prý že větříček, pěkný to větříček, vylezte darebáci jedni zlotřilí!“ Děti se za komínem krčily, však jim to platné nebylo nic. Stařena přes svůj věk vysoký oči ještě dosti bystré měla a jí se děti neschovaly. Láteřit začala převelice a ony slezly – oči studem klopíce, brady strachem roztřesené. Baba je popadla, chlapce jako dívku a vstrčila do chlívku.
Po dny nejbližší vykrmovala je, co jen mohla. Děti zprvu bránily se statečně, jedly jen co na zahnání hladu nejkrutějšího třeba bylo, leč s časem slábla vůle jejich, a tak obě brzy, Jeníček o něco více než Mařenka, začaly bráti si více než nutno. A tak se tělíčka jejich, zpočátku drobná a hbitá, kulatiti počala. Po čtrnácte dnů takto je věznitelka jejich krmila. Dne patnáctého jehlicí dlouhou šťouchnouti okusila do prstu Jeníčkova. Spokojena byla. Chlapce vyděšeného vhodným pro nedělní pečínku sobě a dědkovi, choti svému bezzubému, vhodným seznala.
Přikázala kloučeti chlívek opustiti a na lopatu se usaditi, aby jej mohla v pec rozžhavenou umístiti. Leč Jeníček, oslabený byv snad co se týká sil tělesných vykrmováním ustavičným, mysli byl dosud bystré.
Počal se na lopatě nešikovně vrtěti a vykřikovati drze, že nezná toho způsobu, jak se na lopatu správně sedá. Baba po čase uzřivši, že není možnost jiná, nechala jej z lopaty slézti a sama se posadila, jak správně jest k pečení. Děti nelenily v chvíli tu a ji do pece vhodily. Ihned na útěk se daly a lesem běžely, co jim síly stačily. A jak tak spěchaly, pohybem tím namáhavým, co v chaloupce perníkové nabraly, zase shodily a vypadaly jako prve, když v lese hlubokém bloudily.
Snad bylo to jen štěstím náhlým, než po čase krátkém se octly v místech těch, kde už to dobře znaly a domů trefily. A zlá babizna? Ta vydala se v stopách jejich, jen co ji dědek z pece rozpálené vysvobodil, však díky ženě dobré, která špatným směrem ji poslala, dětí už nikdy nedohonila...