Anotace: Pokračování pamětí pětihlavého draka.

(07) Spojenci              Hubert - Commedia dell'arte

Předchozí díl  (06) Armáda. Cyril - zeman z Kirinu.

Víte, že zabít komedianta (což je lidový název pro potulného herce), nebo tuláka, nebylo v některých městech či zemích v minulosti trestné? Díky tomu se herci museli naučit, jak se postarat o sebe a svoje rodiny a jejich bezpečí.

Principál Hubert byl statný prošedivělý muž. Klidně by mohl dělat podkoního nebo zbrojnoše. Cyril jej seznámil se svým přáním a ani jej nemusel příliš přesvědčovat. Třetí den po Novém roce přišel ráno s Cyrilem do jídelny.

„Veličenstvo“, pozdravil s úklonou, „jsem velmi rád, že jste na svobodě a daří se vám lépe.“

Princezna odpověděla lehkou úklonou: „Doufám Huberte, že společným přičiněním učiníme těm potížím přítrž.“

Při společné snídani začali dávat dohromady obrysy nastávající cesty. Dohodli se, že pojedou s dvěma vozy. Hubert, jeho žena Elvíra, Kylián, Žofie, princezna a ještě dva Hubertovi lidé. Děti a zbytek herecké společnosti zůstane v bezpečí u Cyrila.

„Cyrile,“ začal Hubert, „asi by bylo dobré, kdyby před námi jeli dva jezdci. Jednak se budou dívat, jestli je cesta bezpečná a také nás ohlásí u tvých přátel. Nebylo by praktické každému složitě vysvětlovat, kdo jsme a co chceme.“

Všichni uznali, že je to praktické a hlavně bezpečné. „Pozítří vyrazí,“ uzavřel Cyril tuto část debaty.

Hubert pokračoval v plánování cesty. „Když někam přijedu, potřebuji vědět, kam mám vyrazit zítra, takže si musíme, alespoň zhruba naplánovat kam a kdy pojedeme. Předpokládám, že ta cesta má někde skončit a že bychom tam měli dorazit ve vhodné době. Pokud se vyskytnou potíže, můžeme něco vynechat, ale do cíle bychom asi měli dorazit na čas. Nechceme zmeškat slavnost. To se už o komedianty nikdo nezajímá.“

Princezna se pozorně zadívala na Huberta. V tom starém muži bylo mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Dohodli tedy orientační plán cesty. Cyril také slíbil, že dá vědět „velkému příteli“, jak si předat signál a žádost o schůzku. Bylo mu jasné, že stejně budu na princeznu ze vzduchu dávat pozor.

„A co vaše přestrojení, princezno.“ Zeptal se Hubert. „Nemůžeme vás vést, jako váženého hosta naší ctihodné společnosti. Vy musíte být jedna z nás.“

„Nemusíš mi říkat jasnosti, jmenuji se Jasmína“, začala princezna. „A chudý oděv mi nevadí. Strávila jsem půl roku s Žofií.“

„Tak začneme u jména,“ pokračoval Hubert. „Na Jasmínu musíme chvilku zapomenout. Nechci, aby se někdo přeřekl, tak pro ně budeš Běta, Kyliánova dcera. Pro cirkus budeš Esmeralda, herečka. Snad tě cestou naučíme i nějaké cirkusové kousky.“

„Já budu i hrát divadlo?“ podivovala se Jasmína.

„Jistě, u kočovných společností hrají všichni. Hrát bude i Kylián. No a hlavně, musíme vymyslet, proč se jako herci kodrcáme v zimě po kraji. Něco, co obyčejným lidem nebude připadat divné.“

Princezna se chvilku zamyslela: „Co takhle pozvánka na velkou slavnost při příležitosti otevření opravené nemocnice Svatého Kryštofa?“

„To by šlo,“ řekl po chvilce Hubert. „Ta nemocnice se opravuje? Nic o tom nevím.“

„Bude se opravovat,“ řekla princezna. „Tak koncem léta by mělo být hotovo.“

„Takže na svatého Kryštofa bude velká sláva? To bychom si měli připravit parádní představení. Tvoje maminka na nás ráda chodila a vždy nám dobře zaplatila. Moc krásně se smála. Chybí nám všem.“ Dodal Hubert potichu.

Princezna si teprve teď uvědomila, že ten hloupý sedlák, kterého si jako dítě pamatovala, byl vlastně Hubert v divadelním kostýmu.

Asi týden jim zabraly přípravy na cestu a detailní plánování. V polovině té doby projela městečkem skupina podivných kupců, o kterých mluvil Cyril. Nic nekupovali ani neprodávali, jen se vyptávali v některých domech. Cyril vydal pár příkazů, aby lidé, se kterými tito podivní kupci mluvili, byli pod dohledem. Kdo ví, co se ukáže.

Na cestu vyjeli jednoho pošmourného rána, v půlce ledna. Ve vozech Hubertovy divadelní společnosti vezli vše potřebné pro sedm lidí a čtyři koně. Ještě se tam vešly potřebné kostýmy a skromné kulisy. Zima vstoupila do své nejnepříjemnější části. Foukal studený vítr a tak mnoho lidí cestou nepotkali. I princezna s Žofií a Elvírou trávili cestu raději v závětří krytého vozu. Sněhu mnoho nebylo, přesto s těžkými vozy nepostupovali příliš rychle. Čas využívali výukou princezny „v divadelním umění“. To zahrnovalo jak roli, pro krátké představení, tak pravidla pro používání divadelních kostýmů. Jasmína musela uznat, že dvorní dámy na hradě jejího otce, byly vlastně velmi zdatné herečky. Elvíra naučila Jasmínu i několik kouzelnických triků. Třeba jak nechat zmizet pohár, nebo nůž a jak je zase nalézt.

Prvním v řadě setkání s Cyrilovými přáteli byl Svobodný pán Konstantin. Jeho zámeček se nacházel v městečku Touth. Princezna si všimla, že zámek zřejmě vznikl přestavbou nějakého staršího hradu. Hrubé zdivo ještě na mnoha místech vystupovalo na povrch. Stráž u brány je již očekávala, bez problému vjeli do nádvoří. Hubert a jeho muži se postarali o koně a vozy. Princezna spolu s Žofií, Elvírou a Kyliánem vešli do jídelny, kde je již očekával Konstantin se svojí ženou. Byli mladší, než Cyril. Jasmína odhadovala, že jejich děti by mohly být tak ve věku 10 let. Hračky na lavici v rohu místnosti tomu také odpovídaly.

Cyril si přál, aby muži, kteří dávali pozor na bezpečí princezniny cesty, nikomu neříkali, kdo bude jejich host. Konstantin byl příjemně překvapen, když zjistil, o koho vlastně jde. Při večeři Jasmína s Žofií vysvětlily celý svůj plán a také jak zaměstnat Matyášovy špehy. Muže do Elynu bylo potřeba dostat nepozorovaně.

Konstantin se na chvilku zamyslel a pak se obrátil na svoji ženu Anežku: „Co tvoje komorná Jana. Mohla by zahrát princeznu?“

 Anežka neměla nic proti a za chvíli přivedla dívku jen nemnoho starší, než princezna. Byly stejně vysoké, jen vlasy bude potřeba obarvit. Jasmína jí vysvětlila, co se od ní očekává.

„To nebude nic složitého,“ vyhrkla komorná. „Zrovna teď jsem si s vašimi dětmi hrála na královnu.“

„Tady ta hra bude o něco důležitější,“ řekla Elvíra. „Stoupněte si děvčata vedle sebe, choďte, mluvte, tančete. Musíš si Jano zapamatovat princeznu, jak chodí, mluví, jak si sedá. Pak něco uděláme s tvým oblečením, abychom schovali drobné rozdíly. A všimni si, že když princezna o něčem přemýšlí, sahá si často na pravé ucho. Nezapomeňte namalovat pihu na tváři. Dobře si prohlédněte, kde je.“

Jasmína si s údivem uvědomila, že být ženou potulného herce není jen o vaření a zašívání kostýmů. Večer strávili studiem role princezny. Dohodli se také na tom, že tato napodobenina princezny oznámí na několika místech v okolí města Touth, co se vlastně v zemi děje a že za vším je Matyáš. Místa musela být vybrána tak, aby tajemství, odkud je hrdinka tohoto představení, zůstalo skryto. Všichni věděli, čeho je Matyáš schopen. Chtěli upoutat jeho pozornost, ne vyvolat odplatu.

Druhý den ráno vyrazil do města Touth Konstantinům herold a všem na vědomost dával, že: „Hodinu po poledni na našem náměstí vystoupí kočovná herecká společnost a přednese pro všechny a zdarma svůj divadelní kus.“

V určený čas již na náměstí stály oba divadelní vozy. Byly o ně opřeny jednoduché kulisy a herci sehráli krátkou scénu ze života svatého Kryštofa. Na závěr pozvali všechny na oslavu dožínek a svátku svatého Kryštofa do královského města Elynu. „Tam budete moci shlédnout tento divadelní kus v plném obsazení a celý“, oznamoval Hubert v roli svatého Kryštofa.

Ihned po představení sbalili kulisy a vyrazili na další cestu. Odpoledne nebylo příliš studené i vítr se uklidnil. Princezna si na chvíli sedla na kozlík k Hubertovi. Chvilku jeli mlčky, Jasmína si užívala výhledu. Pak odvyprávěla příběh svatého Kryštofa tak, jak se jej dověděla. Jen toho draka nahradila stravitelnější postavou.

Hubert se chvíli smál, pak však s vážnou tváří dodal: „Víš, že z toho by bylo moc dobré divadelní představení. Kryštof byl sice fanatik, ale byl schopný se změnit. I přes ten fanatismus to byl pořád dobrý člověk. To ti bohatí šlechtici a měšťané z Elynu měli plná ústa dobroty, dokud nemuseli otevřít pokladnici. Děkuji za dobrý nápad. Ještě to proberu s Elvírou.“

Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a od hor se přihnal studený vítr. Princezna se schovala do vozu a Hubert začal hledat závětří pro noční tábor. Dělal to už mnohokrát“ voda pro koně, dřevo na oheň, někde v závětří a ať to není zdaleka vidět. Nebývá zvykem, že by se někdo zajímal o potulné herce, ale s ohledem na složení své společnosti byl vždy jeden muž přes noc vzhůru na stráži.

Do místa dalšího setkání dorazili po poledni třetího dne. Nad městem Brigg se vypínal malý hrad, na jehož nádvoří je přivítal pán hradu rytíř Blažej. Byl to starší muž s šedivými vlasy a mohutným knírem. Po večeři si s Blažejovou dcerou Jolandou nacvičovali roli princezny. Jolanda byla ve věku Jasmíny a i jí před několika lety zemřela matka. Tato zkušenost obě dívky rychle sblížila a Jasmína si najednou uvědomila, jak moc jí chybí společnost stejně staré dívky.

Blažej byl starý voják a věděl, jak nastrojit léčku. Také ale věděl, že není radno nepřítele podceňovat a že je potřeba mít i náhradní plán. „Co když Matyáš po čase zjistí, že tyto naše princezny jsou jen divadlo pro jeho oči. Pak by mu stačilo najít dívku, která ti bude dost podobná a vydávat ji za svoji manželku, princeznu Jasmínu. Víte, jak umí ohýbat pravdu. Musel by ovšem odstranit krále, ten jediný by jej mohl usvědčit ze lži.“

I když Jasmína měla se svým otcem spory a i když jej teď obviňovala z matčiny nemoci, při představě, že by mohl být zavražděn, jí přeběhl mráz po zádech. „Nevíme, kdo v Elynu a v králově okolí slouží Matyášovi. Musíme do hradu co nejdřív dostat muže, kteří budou krále tajně hlídat. Též bude nutné, abych byla spolu se svým otcem, jak se Matyáš s vojskem přiblíží k Elynu.“

Druhý den Blažejův herold pozval obyvatele na představení, ve kterém je ctění herci pozvali na dožínkovou slavnost do královského města Elynu. Odjeli ihned po představení.

Princezna spolu s Žofií a Kyliánem dospěli k názoru, že by bylo dobré svolat poradu a začali proto na místech viditelných ze vzduch skládat symbol oka. Druhý den, pozdě odpoledne našli přes cestu hluboké rýhy, které mířily stranou od cesty do zarostlé rokliny u potoka. Kylián poprosil, ať zastaví a navrhl Hubertovi, že by tam mohlo být dobré místo na noční tábor. Hubert se už také nějakou chvíli rozhlížel a hledal místo na noc. Toto mu připadalo nadějné, tak si jej šli prohlédnout. Nejdřív prohlédnout a pak teprve zavést vozy. Pokud by místo z nějakého důvodu nebylo vhodné, je lepší vrátit se pěšky než otáčet v úzké rokli těžké vozy. Princezna s Žofií vyrazily na obhlídku jako první, za nimi Kylián, jako stín.

Hubert se chvíli zdržel domlouváním se svými muži. Když dorazil do rokle, našel tam své tři druhy v přátelském rozhovoru se mnou. „Nazdar Huberte, rád tě poznávám. Tvoje role svatého Kryštofa by chtěla trochu dopilovat.“ A mrknul jsem na něj jedním okem.

Hubertovi budiž přičteno ke cti, že nevypadl z role. Sice trochu zbledl, ale to bylo tak všechno. „Ty si mě viděl? Draka bych si všiml.“

„Byl jsem tam“ a předvedl jsem drobnou ukázku dračího maskování.

Hubert jen vydechl, „Teda, to by byly kulisy.“

Všichni jsme se té představě zasmáli.

„Ty jsi znal svatého Kryštofa?“ pokračoval Hubert. „Princezna mi o něm vyprávěla, ale znala moc detailů. Detailů, které jsem nenašel v žádné knize. Byl bych ti moc vděčný, kdybychom si o něm mohli popovídat. Mohla by z toho být pěkná divadelní hra.“

Další část hovoru už byla mnohem vážnější. Pověděli jsme si, co se kde odehrálo a odehraje.

Princezna se zmínila o obavách, které mají o králův život a že by bylo rozumné mít nějaké lidi v jeho okolí. S tím jsem souhlasil a rozhodl jsem se, že to proberu s Vilémem a s Cyrilem. Ti by mohli dodat vhodné muže.

Jasmína se s lehkým červenáním vyptávala na Tomáše. „Teď zrovna žene Haralda, stavitele z Manda do Severních bažin za sestrou Agátou. Nemocnici si už prohlédli, hrubé plány mají připravené.“

„Neboj holka, v Elynu budete spolu dobývat a bránit královský hrad. Pokud se něco moc nepokazí,“ uzavřela debatu Žofie.

Když byla mýtinka zase prázdná, zavládlo na chvíli ticho. „Užitečný spojenec,“ přerušil ticho Hubert. „Jak tomu rozumím, nechce, aby o něm lidé věděli.“

„Má rád svoje soukromí,“ uzavřela debatu Žofie.

Za chvíli zavedli vozy do nočního tábora. Vpřáhli koně, odstrojili je, nakrmili a napojili. Elvíra s Žofií a s Jasmínou připravily oheň a večeři. Jejich cesta začínala dostávat ráz uklidňující pravidelnosti. Každý věděl bez dlouhého vysvětlování, co má dělat. Jasmíně to chvílemi začalo připadat jako jen trochu zvláštní výlet.

Seděli u ohně a dojídali večeři, když hlídka, která byla na přístupu k jejich táboru, spustila hluk. Všichni muži se ihned chopili zbraní a i Jasmína nahmatala v záhybu pláště svoji dýku. Byl to naštěstí jen jeden z mužů, které před nimi poslal Cyril. Přišel jim oznámit, že ve městě, kterým měli zítra dopoledne projíždět, jsou zrovna podivní Matyášovi kupci. Bylo by rozumné, jeden den zůstat stát a pokračovat, až odjedou. Princezna si uvědomila, že i když jsou armády ještě doma, jsou už ve válce. Ve válce, kde mohou a asi i budou umírat lidé. Vůbec z té myšlenky neměla radost.

Po jednodenním vynuceném odpočinku pokračovali v cestě za dalšími spojenci a za dalšími falešnými princeznami. Podle plánu se jejich cesta stáčela na sever. Tam měl z Vilémových vojáků vzniknout první větší oddíl princezniny armády. Tam poprvé chtěla veřejně promluvit před lidmi. Tam také chtěla veřejně potvrdit záruku Vilémovým mužům.

Po poradě s princeznou a jejím doprovodem jsem odletěl za Vilémem. Přípravy na osvobození Matyášových vězňů byly v plném proudu. Byl jsem zvědav na novinky.

Poznámka autora:

Když má drak pět hlav, může být pětkrát zvědavější než stvoření s jednou hlavou? Nevím, budu to muset promyslet.

Věděl jsem, kde se asi tak Vilém pohybuje. I tak mi zabralo asi půl dne létání, než jsem jej našel. Bylo chvíli po poledni, jsem jej zastihl samotného. Rychle mi vysvětlil, že se spojil se všemi veliteli nezávislých armád (lepší název pro dezertéry a lupiče). Pro většinu z nich byla vidina královské milosti a možnost návratu domů hodně lákavá. Na vězeňské ubikace chtěli zaútočit v noci, starost jim však dělal velký počet stráží. Bude asi dost velký počet mrtvých.

„Co kdyby někdo upoutal pozornost těch strážných?“ Navrhl jsem. „Představ si, že by třeba najednou začaly hořet všechny ubikace, kde jsou strážní ubytovaní. To by asi běželi hasit a zachraňovat kamarády.“

„Ty by si to dokázal zapálit?“

„Že si oheň šetřím, neznamená, že to neumím.“ A na ukázku jsem trochu bafnul. „Jen to musíme dobře načasovat. Jak začne hořet, potrvá nejvýš patnáct minut, než to někdo z nich začne organizovat a velet. Za tu dobu už u vás musí být po všem. A připravte nějaké vozy, na kterých vězně odvezete. Práce v dolech nejsou lázně. Po svých by daleko neutekli.“

„Vidíš, to mě nenapadlo. Děkuji.“

„Jakmile dostanete ty muže do bezpečí, dejte jim najíst a postarejte se, ať jim není zima.“ Pokračoval jsem v plánování. „Mluvte s každým z těch mužů, ať se dovíte, co jsou zač. Budou tam určitě i vrazi a násilníci, ty držte někde stranou pod dohledem. Nepotřebujeme, aby se nám tu motali. Nikdo z nich také nesmí jít domů, tam by je Matyášovi lidé hned pochytali. Zkuste ty lidi rozdělit na řemeslníky, vojáky a zemědělce. Většinu z nich během jara dostaneme do Elynu. Opravuje se tam nemocnice. Ti, co mají zkušenosti s koňmi, budou vozit materiál, jídlo a spoustu dalších věcí. Řemeslníci budou pracovat na opravách a vojáci se bubou motat mezi nimi. Nevíme, jak moc se dá věřit králově armádě a kolik lidí má Matyáš v králově blízkosti. Potřebujeme tam mít dost vlastních lidí, kdyby došlo na boj s Matyášovou armádou. Zamíchejte mezi ně i některé vaše lidi z lesů. Ty spolehlivější, kteří by v případě potřeby mohli velet oddílům. Klidně to může být tak, že s vozem do města pojedou dva lidé, zpátky jen jeden. Většina jich stejně půjde pěšky jako stavební dělníci. Máme už vytvořenou síť převaděčů, kteří je provedou nenápadně krajem. Zajistí jim jídlo i nocleh. Za dva týdny přijedou první, seznámím vás.“

Vilém byl voják a věděl, že při dobrém plánování bude málo mrtvých. Tak měl jen několik doplňujících otázek. Jako třeba, kde potká převaděče, kde má koupit koně, kdo bude platit, kde získá potraviny a oblečení, jak veliké skupiny, budou ozbrojení nebo ne, co jim má říct, proč tam jdou, … a ještě asi padesát či stopadesát podobných drobností.

Věci se dávaly do pohybu. Matyáš začínal prohrávat a to ještě ani nevěděl, že se už válčí.

... pokračování  (08) Politika? Filip - Peníze a obchod