Potkaní výlet

Potkaní výlet

Anotace: Pohádka cestovatelská

V jednom hezkém moravském městě se přímo naproti autobusového nádraží zvedá stráň, hustě porostlá listnatými stromy a keři. Dříve tady stály domy, ale musely ustoupit stavbě nové silnice, a tak z nich zbylo jen pár zídek a tarásků ukrytých v zeleni. A právě v jednom takovém tarásku si udělala doupě mladá Potkanka a porodila tam dvě děti.
Jednou Potkanka vyskočila nahoru na taras a zavolala:
„Hej, haló, poslouchejte dobře! Od nynějška mám dvě děti, jmenují se Potkánek a Potkanka. A aby se to nepletlo se mnou, tak já se od teď jmenuji Matka Velká myš.“
Zvířátka, která také nalezla ve stráni domov, ji poslouchala s otevřenými tlamkami i zobáčky, jen známý vtipálek ježek zamrmlal:
„Jakápak Matka Velká myš! Vždyť je to jen nějaká myšule!“
Zvířátka se toho s radostí chytila a z Potkanky byla rázem Máma Myšule. Potkaní mámě se to hrubě nelíbilo a nejradši by ježkovi pořádně nabančila, jen kdyby neměl tolik bodlin! Ale časem si získala respekt tím, jak dobře se o své děti stará, a tak ji začali oslovovat „Paní Myšule“. To už se jí líbilo mnohem víc. Tak si spokojeně i s dětmi žila a táta Potkan, jak už to tak u zvířátek (a někdy bohužel i u lidí) bývá, přišel jen občas na návštěvu.
Myší dětičky byly velmi zvědavé, hlavně Potkánek. Jak se jaro sklánělo k létu, všiml si, že na zastávku hned pod strání přijede vždy za pár dní velký autobus, hezčí než ty ostatní autobusy na nádraží, a že se do něj naskládá nejen velké množství lidí, ale i různých zavazadel, a všechno to odjede pryč. Potkánek si umínil, že tomu přijde na kloub.
V ten osudný den slezl Potkánek obzvlášť blízko. U zastávky se už začali hromadit lidé a množství kufrů a tašek. A ta jedna červená taška, jak jen to z ní přímo božsky zavanulo salámem! Potkánek byl jako u vytržení. Řidiči otevřeli dolní prostor autobusu a všechna zavazadla začala mizet uvnitř. Běda, i červená taška! Pak přišla paní s papíry v ruce a všichni se shromáždili kolem ní. Potkánek toho využil a jako očarovaný hup do autobusu! Za ním skočila i Potkanka, která se bratříčka držela jako klíště.
„Děti, honem ven!“ křičela zoufale Máma Myšule, ale když viděla, že ji nikdo neposlouchá, nezbylo jí než skočit za dětmi.
Pak už řidiči zavazadlový prostor zavřeli a potkánci se ocitli ve tmě. Potkánek našel po čichu červenou tašku a zahryzl se do ní, ale ouvej, taška byla moc pevná.
„Já si snad vylomím zuby!“ zabědoval Potkánek. „A i kdybych se dostal dovnitř, co se mnou udělají lidé, až uvidí tu díru?“
Nezbylo nic jiného než čekat věcí příštích. Zatím se autobus rozjel a přímo nad potkánky se rozlehlo veliké dupání a dětský křik:
„Hurá, hurá! Už jedeme!“
Lidští rodiče děti okřikovali:
„Toníku, Aničko, buďte zticha! Na takový halas není nikdo zvědavý! Podívejte, co je tu lidí, to je chcete všechny rušit?“
Děti ztichly, ale ještě párkrát je museli rodiče okřiknout. Cesta byla dlouhá. Autobus sem tam zastavil, ale potkaní rodinka stále seděla ve tmě. Nakonec nastala tma i venku a lidské děti konečně ztichly.
Když se rozednilo, najednou bylo cítit, že autobus namáhavě stoupá do výše. Když stanul nahoře, děti zase začaly křičet:
„Moře, moře!“
Máma Myšule už před chvílí objevila, že ve dveřích je malá skulinka, ale dosud skrz ni neviděla nic zajímavého, jen asfalt a trávu. Na ten křik znovu vyhlédla a spatřila ohromnou věc, nějakou širokou rovnou masu, sahající do nedohledna. Zčásti byla na slunci, zčásti ji ještě zakrýval stín, a snad proto hrála všemi odstíny modré, zelené, šedé a stříbrné. Na různých místech se čeřila různými směry a různou silou. Vypadalo to jako velikánský třepotající se hedvábný šátek. Máma Myšule zůstala zcela ohromena a jen si tiše šeptala „moře, moře,“ zatímco lidské děti nahoře halekaly ze všech sil.
Autobus se pomalu, opatrně spouštěl dolů, pak se zase rychle rozjel po rovině. Nakonec zastavil a všechno se hrnulo ven, lidé i kufry. Ke slovu opět přišla paní s papíry a toho potkánci využili k nenápadnému výstupu. Viděli, že jsou na velkém parkovišti, kde stálo ještě několik autobusů. Ukryli se za kolo jednoho z nich a rozhlíželi se.
Nejprve si všimli, jak je zde teplo a jak krásně voní vzduch. Bylo to nejspíš od borovic, které pokrývaly svah pod parkovištěm a – světe, div se – pronikavě cvrčely, až uši zaléhaly. Moc úkrytů zde nebylo, zemi pod borovicemi pokrývalo jen jehličí a řídká suchá tráva.
Lidé se dali s kopce dolů. Mezi stromy se začaly objevovat plátěné příbytky – stany- a kovové krabice - obytné přívěsy. Potkánek vedl mámu a sestru přískokem vpřed za rodinou s Toníkem a Aničkou, ke které patřila i červená taška.
„Jé, karavany!“ radovaly se děti.
Paní s papíry rozdala lidem klíče, a ti se rozešli k jednotlivým karavanům. Potkánci se ukryli pod karavan „své“ rodinky a pozorovali, jak táta odemyká karavan a nese dovnitř kufry. Před karavanem byl otevřený plátěný přístřešek se stolem a židlemi, stála zde i větší plechová skříň. Tu lidská maminka odemkla a řekla:
„Vida, vařič a lednička!“ a obsah červené tašky – ta úžasná salámová vůně! - ihned přerovnala do ledničky.
„Tak tam už se neprokoušu,“ vzdychl Potkánek rezignovaně.

Potkánci zbytek dne prospali a pak vyrazili na průzkum. Poblíž karavanu stála budka s pečivem, o kousek dál byla samoobsluha. Všude se našly nějaké utroušené zbytky, i okolo stanů.
„Zde hlady nezemřeme,“ zaradovala se Máma Myšule.
Tak potkánci vycházeli jen v noci, ale jednou se sešli potají podívat na moře ještě za denního světla. Zde byl vzduch tak čirý a tolik, tolik voňavý! Voda narážela o břeh a zase couvala: „Žuch! šššššššššššššš… Žuch! ššššššššššššššššššš….“, dospělí se ve vlnách kolébali a děti těsně u břehu dováděly a smály se, jak na ně dopadala zpěněná tříšť i zvednutá voda.
Jednoho večera, až borovice ztichly, sešli potkánci opět k moři. Bylo klidné, „žuch“ skoro nebylo slyšet, a „ššššššššš“ jenom tak něžně a potichoučku, jako by máma řekla :“Dobrou noc, děti.“ Těsně nad obzorem visel velký, kulatý, narůžovělý měsíc a jeho zář malovala stříbřitou cestičku po vlnkách až k potkánkům.
„Mami, mami,“ vykvikl Potkánek, „pojďme po té stezičce až na měsíc!“
„Ty hloupý, po vodě se přece nedá chodit,“ zasmála se Potkanka a Máma Myšule si přisadila:
„A kdo ví, jak daleko to je. Bude to asi mnohem dál než se zdá.“
Tu přišli na pláž lidští rodiče Aničky a Toníka. Maminka vzdychla:
„To je ale nádhera!“
„Jak to jen nastavit, abych dostal fotku roku?“ hudral tatínek, který si přinesl fotoaparát na stativu, a teď ho všelijak rovnal a posouval.
Mámě Myšuli se zazdálo, že lidská maminka je nějaká rozmrzelá a smutná, proto se mezi kameny zvedla na zadní.
„Áááááááá, myš!“ zaječela maminka a vrhla se tatínkovi do náručí.
„Neblázni, kde by se tu vzala myš,“ podivil se tatínek, ale přece maminku objal a dal jí pořádnou pusu. A lidé i potkánci byli spokojeni.

Dalšího dne ráno se ve svahu pod karavany objevilo krásné stříbrné auto s velkým obytným přívěsem, z kterého vyběhl krátkosrstý světlý pes. Byl mladý, možná ještě štěně, ale už teď byl velikánský a působil hrozivě.
„Bruno, komm!“ volali na něj jeho páníčci.
Po obědě šel tatínek s Toníkem nakupovat a maminka si u karavanu spokojeně vychutnávala kávičku. Anička seděla na židli blízko ní. Vtom přiběhl Bruno, postavil se Aničce předními packami na nohy, strčil jí čumák až do obličeje a silně funěl. Nevypadalo to, že by si chtěl hrát, ani ocasem nezavrtěl. Anička i máma hrůzou strnuly, naštěstí Bruno po chvíli, která se zdála být nekonečná, odběhl.
Když se děti odpoledne koupaly a rodiče na ně dohlíželi ze břehu, vypověděla to maminka tatínkovi a řekla:
„Já ti mám hrozné výčitky, že jsem Aničku nedokázala ochránit!“
Ale tatínek odpověděl:
„Takhle vůbec neuvažuj! Bylo jedině dobře, že jste se nehýbaly. Kdybys na to psisko křikla nebo ho odstrkovala, naštvalo by se a mohlo vás ošklivě pokousat.“

A zatímco se tohle dělo dole u moře, nahoře u karavanu se Bruno pokoušel polapit potkánky! Naštěstí se karavan trošku zabořil do hlíny, takže se pod něj Bruno nemohl dostat. Strkal tam jen hlavu, ale ty divoké planoucí oči, ta široká morda plná ostrých zubů, to už bylo na Mámu Myšuli příliš.
„Na to nemám nervy!“ kvíkla a sotva se ozvalo „Bruno, komm“, vyběhla opačnou stranou a pelášila k parkovišti.
„Zdrháme, zdrháme!“ pískaly potkaní děti a pádily za ní.
Potkánci přeběhli parkoviště a kus trávníku, až se dostali k silnici, po níž neustále jezdila nejrůznější auta. Naštěstí pod silnicí byl tunýlek pro odtok vody, kterým prolezli na druhou stranu a tam konečně usnuli a spali až do rána.

Hned jak se vzbudili, spatřili potkánci velké zvíře s dlouhýma ušima, jak s hlavou skloněnou spásá nažloutlou trávu.
„Dobrý den, pane,“ ozval se Potkánek nebojácně, „můžete nám říct, kdo jste?“
„Í – á,“ zasmálo se zvíře chraptivě, „já jsem přece osel, a ne ledajaký. Můj lidský pán mě má tak rád, že mi dal i lidské jméno - Damir. Ale odkud jste, vy hloupé myši, že nepoznáte osla?“
„Zdaleka,“ zaúpěla Máma Myšule. „Nevíme, jak se to u nás jmenuje, ale je to moc a moc daleko a všechno tam vypadá úplně jinak. Nešťastnou náhodou jsme vlezli do autobusu a dojeli až sem a teď, ach, ach, už se domů nevrátíme!“
„I vy myši! Já vám něco poradím, ale musíte se zavázat, že všem řeknete, jaký jsem chytrý a milý osel, váš dobrodinec!“
„Slibujeme,“ ozvali se potkánci sborem.
„Takže: víte vy, jaký je den v týdnu? Nevíte. Ale já vám to povím: je sobota, a za chvíli sem začnou přijíždět autobusy a dovezou nové turisty, ty staré pak navečer odvezou zpátky. Takže vám zbývá jen jedno: najít si ten správný autobus.“
„Děkujeme, děkujeme, Damire, nikdy ti to nezapomeneme!“ volali potkánci a šťastně utíkali zpět, protože už věděli, jak to udělají – prostě se budou držet své lidské rodinky.
Když se blížili ke karavanu, uviděli, že stříbrné auto, přívěs i Bruno jsou pryč! Taková radost! Potkánci zalezli pod přívěs a pozorovali lidskou rodinku, jak snídá. Maminka a děti si pochutnávaly na výborných koblihách, jen tatínek jedl svůj salám. Najednou povídá:
„Už mám toho salámu plné zuby!“ a poslední skrojek odhodil kamsi do trávy. To jste měli vidět ten obří skok, jakým se Potkánek po salámu vrhnul! Nepozorovaně ho zatáhl pod přívěs a tam se rozdělil s mámou a sestřičkou.
A pak už jen zbývalo nastoupit do správného autobusu, a protože potkánci jsou chytří, podařilo se jim to. Druhého dne vystoupili u své stráně, ale bohužel na opačné straně silnice. Na ulici však byl klid a skoro žádná auta zrovna nejezdila, a tak přeběhli rychle domů.
„Kde jste byli? Co se vám stalo? Už jsme o vás měli strach!“ vítala je zvířátka a potkánci vyprávěli a vyprávěli, o Damirovi a Brunovi, o šeptajícím moři, o hlučících borovicích a o dlouhé cestě. Zvířátka jim ani nechtěla věřit, co za věci v tom širém světě existuje.
Konečně přišel večer a potkánci se uložili do pelíšku. Dětičky hned usnuly, jen Máma Myšule si pro sebe tiše přemýšlela: „Jak měkký je náš pelíšek! Jak krásně je doma! Už mě nikdo nikam nedostane! I když za rok …. kdo ví?……“
Autor Uzorita, 22.02.2021
Přečteno 62x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter