Podivuhodná lucerna

Před dávnými a dávnými časy byly i úplňkové noci temné jako vodní hlubina. I když napadlo vysoko sněhu a svítil měsíc, tma na zemi by se dala krájet. V těch časech se Strach kradl zemí a strašit lidi bylo snadné, protože v černých stínech se skrylo každé kouzlo, každý zlý sen, každý noční děs a příšera. A nejtemnější ze všech měsíců v roce byl měsíc prosinec.

V těch dávných dobách se ale narodili také duchové Vánoc. Procházeli dlouhými prosincovými nocemi, přinášeli s sebou smích a světlo a zkracovali tak lidem čekání na čas Vánoc, čas zimního slunovratu. O něm se totéž uprostřed tmy rodí nové světlo a dny se pomalinku začnou zase prodlužovat.

Jednoho dne v těch časech procházel Strach lesem, až našel malou mýtinu. K jeho překvapení se na ní rozlévalo stříbrné světlo měsíce. Třpytilo se na čerstvém sněhu a uprostřed něj seděla zvláštní bytost v dlouhých bílých šatech. Měla bílý závoj na vlasech bledou tvář a vedle ní stála hrubě ztlučená lucernička. Byla zhasnutá.

“Čekám tu na tebe,” řekla ta neznámá vlídně.

“Co jsi zač?” zeptal se Strach a opatrně vstoupil do jejího měsíčního světla.

“Říkají mi Lucie,” odpověděla, “jsem první posel vracejícího se světla. Ještě se neznáme.”

“Do slunovratu ještě zbývá čas,” opáčil temný duch podezřívavě.

Lucie přikývla, ale vstala z pařezu, na kterém seděla a zvedla lucerničku: “Ano, ale i tak se večery o malinko zkrátí. Jen ranní tma ještě zůstává dlouhá. Ale o to se starat nemusíš. Je tu jiná věc, která mi dělá starosti.”

“Jaká?”

Lucie otevřela lucernu a tma v okolním lese se pohnula, proudila do malé lucerničky kolem překvapeného Stracha. Lesní noc náhle prosvěcoval měsíc a kreslil v bílých závějích stíny větví.

“To nemůžeš!” vykřikl rozzlobeně, “nemůžeš ředit noc!”

“Ale já musím,” usmála se Lucie omluvně, “protože v té tvojí tmě je strachu až moc. A tyhle noci nemají děsit.”

“Noc je noc,” odsekl Strach, “taková je odjakživa. Bez tmy bude obyčejná jako den.”

Mávl rukou a tma zase zhoustla jako sirup, neprodyšná a sametová.

Lucie se zamyslela. Pak zvedla hlavu a podívala se Strachovi do očí: “ Tak pojďme uzavřít sázku. Jedna noc s lucernou – a pokud opravdu ubude kouzel, bude po tvém. Jestli ale čáry přežijí měsíční světlo, bude po mém.”

To byla sázka, kterou mělo být snadné vyhrát. Proto Strach souhlasil. Lucie otevřela svoji lucernu a noci ubylo, tma se schovala dovnitř.

Tu noc po světě chodili společně. Měsíc zářil, sníh se třpytil a lidé se podivovali neobvykle bílé noci. Jenže tma je zkrátka tma. Temná a černá. V nočním polosvitu se pohybovaly stíny, jako by ožily. Obrysy stromů se natahovaly až k chalupám, temné kouty proti stříbrnému světlu byly temnější než obvykle. A samotné světlo měsíce způsobovalo, že měli lidé pocit, že jsou najednou v docela jiném, tajuplném světě.

A když se Strachovy stíny rozběhly nocí, klouzaly neslyšně po sněhu a nikdo nepochyboval, že čáry existují.

“Ať je tedy po tvém,” otočil se nakonec k Lucii, protože se ukázalo, že měla pravdu. Její lucerna lapající tmu jeho práci neuškodila. “Ale pod jednou podmínkou. Řekla jsi, že ty se staráš o své večery – a já o tmu, je to tak?”

“Je,” přikývla bílá Lucie.

“Pak mi tu lucernu dej,” řekl Strach. “Některé noci ať jsou světlé, jiné plné stínů a jiné temné. Postarám se o to.”

Lucie zaváhala, ale lucernu mu přesto předala: “Dobrá, ale jen po jedenáct měsíců v roce. Dvanáctý zůstane můj.”

A tak ubylo nejtemnějších nocí a přibylo nočních stínů po celý rok – ale v prosinci, v předvánočním čase, jsou noci kouzelnější než kdy jindy. To i tma v nich očekává návrat světla.