Barborky

Strach a Včelařka se toulali prosincovou nocí. Svítil měsíc, bylo ticho a klid. Před pár dny začal advent a tak domy ve vsích a městečkách zářily do dálky spoustou světel. A dokonce ani těmhle dvěma se ten poklid nechtělo moc narušovat. Včelařčiných včel bylo pár, dnes probouzely jen mírné smutky, které bylo třeba obrečet a vyléčit - Strachovy noční můry se nepouštěly do příliš velkých dobrodružství. Tu noc se nikdo nebudil s křikem.

Když míjeli velkou starou třešeň, zvedla Včelařka oči k jejím černým větvím. Na dlouhých tenkých větvičkách seděly jako drobné kuličky pupeny, jeden za druhým.

“Jako holka jsem je trhala každý rok,” prohodila jen tak, aby řeč nestála, “barborky.”

I Strach se zastavil a zvedl hlavu. “Barborky?” zopakoval s úsměvem. ”To ses tak brzy chtěla vdávat?”

Zavrtěla pobaveně hlavou: “Jen se mi líbilo, když na okně vykvetly. Stejně to nikdy netrefily zrovna na Vánoce.”

Strach se natáhl a tři dlouhé, štíhlé větvičky ulomil.

“Je to škoda,” zlobila se Včelařka naoko, “copak nám v podzemním Paláci pokvetou?”

Jen pokrčil rameny: “Třeba zrovna pokvetou. A pak si mě budeš muset do roka vzít.”

Zasmála se, ale chytila ho za ruku. Větvičky si domů odnesli.

Barborky zůstaly ve váze v Půlměsíční síni, blízko krbu. Slunce se sem skoro nedostalo, ale chladno tu nebylo.

Den za dnem kolem nich chodili a málokdy si holých větviček znovu všimli. Koneckonců, měli hodně práce. Strachu a Zoufalství je ve světě vždycky třeba - dělají přece místo odvaze, naději a smíření.

Na těch tmavých větvích, o kterých se říká, že umí předpovídat svatby, občas odpočívaly černé včely. A jindy se kolem nich prosmýkly oživlé stíny. Jedny i druhé přitahovalo kouzlo dřímající ve dřevě. Jak se tak čáry ochomýtaly kolem, nesly s sebou zrovna tolik síly, jako jinde svedou sluneční paprsky. Větvičky neuschly ani po dlouhé řadě dnů.

Mezitím na ně Strach i Včelařka dočista zapomněli. Ale když na Štědrý den ráno sešla Včelařka do Síně na ranní čaj, už zdálky ji vítaly nesmělé bílé knoflíčky v šeru. Kvítky třešně. Stála nad nimi s údivem, tady, ve Strachově Paláci, byly živé květy malý zázrak sám o sobě. Dotýkala se jich opatrně špičkami prstů - bála se, aby některý z nich neulomila.

“Bála ses, že vykvetou, nebo že nevykvetou?” naklonil se jí Strach bez varování přes rameno. Nelekla se, byla zvyklá, že ho neslyší přicházet. Chodil tiše.

“Ani tak, ani tak,” usmála se a opřela se o něj, “myslím, že jsme si ty kvítky přičarovali sami… A že to ani nešlo jinak.”