Vděčná růže

V poledním horku kvete u plotu jediná růže.

Přivoním — a je v tom ticho, voda, léto i slib.

Než si to rozmyslím, je v mé ruce. Pro ni – pro mou dívku.

Utíkám domů a dávám růži do vázy. Zítra ji dostane má nevěsta.

Ráno uteče, odpoledne je svatba za dveřmi. Vážu kytici — a trn si najde můj prst. Kapka krve zrudí lístek.

Připadá mi, jako by se růže smála.

Nevěsta přichází. Uvidí kytici, můj zavázaný prst — a jen se usměje: „Že tys ji utrhl ve staré zahradě pod zámkem?“ Uhádla.

„Chtěl jsem ti dát něco výjimečného,“ přiznám.

„Ta růže si zaslouží žít,“ řekne tiše. Vyndá květ z kytice a zasadí ho.

A růže — místo aby zvadla — vyroste a zpívá.

Jen pro ni.