Vděčná růže

V poledním horku kvete u plotu jediná růže. Přivoním — a je v tom ticho, voda, léto i slib. Než si to rozmyslím, je v mé ruce. Pro ni – pro mou dívku. Utíkám domů a dávám růži do vázy. Zítra ji dostane má nevěsta. Ráno uteče, odpoledne je svatba za dveřmi. Vážu kytici — a trn si najde můj prst. Kapka krve zrudí lístek. Připadá mi, jako by se růže smála. Nevěsta přichází. Uvidí kytici, můj zavázaný prst — a jen se usměje: „Že tys ji utrhl ve staré zahradě pod zámkem?“ Uhádla. „Chtěl jsem ti dát něco výjimečného,“ přiznám. „Ta růže si zaslouží žít,“ řekne tiše. Vyndá květ z kytice a zasadí ho. A růže — místo aby zvadla — vyroste a zpívá. Jen pro ni.