První sběr

První sběr

Anotace: Vzpomínky jako relikty pásma paměti posbirane ve výsledný tvar.

Byl jednou jeden krásný prosluněný podzimní den naplněný vznicenim rozepjate nostalgie na lehoučké zloutnouci palety listí, zbarvujicich se od vitalne zelené po divoce rudou.

Jako planety emocí otistene v trojrozměrném prostoru se pohybovali lidé v mém rodném městě, se svým kouzelným myšlenkovým ústrojím a hledali smysl života v každodenních činnostech i pod povrchem viditelné existence věci a jevů.


Jeden malý sibal byl náhle ve volném čase nedělního poledne zasažen myšlenkou na plavebna tempa ve svitu slunečním, přicházejícím skrze střešní okna na hladinu bazénu, lamajici se na vlnkach a kruzích hladiny, vytvářející magické vzorce a rezonujici abstraktní konstelace na dně projekční plochy bazénu.


Součástí nedělního dne byla pro sibala i sváteční příprava pokrmu zvaného Quasadilla. Jedná se o tortilove kapsy se zeleninou a sýrem, s vnitřní stranou potrenou pestem ze sušených rajčat.


Vše bylo tak jak má být, až na několik válek a konfliktu vyvolaných v pohraničních oblastech srdce, které se pohádková postava, nás sibal ztvarnujici hledače vnitřních klíčů, snažila vyladit na samou mez, zpěvem, hlasovým cvičením a recitujicim rytmem.

 

Sibal vyrazil v černém traskoletu na sever, chystaje se navštívit les za blízkou vesnicí zvanou Salaš, ohledat perimetr a vybarvit drimajici proud a ostruzinove mokřady, mechem a plísní zarustajici kořeny pokryté vlahou, jenž prikryvala ranní mlha.

 

Na listeccich ostružin se sbihaly pavučiny a ve slunci jako trpytny sen se lesknuly proti zrakum, které obýval sibal sklaneje se k zemi a s lusnavym nosem a nuravym hmatem obchazel zarustajici místečka kerovitych tvorecku. 

 

Netrvalo dlouho a sibal popatril první výrůstky bytosti tohoto podzimu, jako to carovna scenérie vidět znovu ty jejich uzoucke, k nebi táhnoucí se nožičky s nahnedlou hlavičkou zaspicatele se toulajici do vnitřního vesmíru.

 

Sibal neotalel a když ty bytustky uviděl, utrhl jejich památné vzory ze země a vložil si je jednu po druhé do úst. Opomnel však odrikavat mantru za všechny živé bytosti a určitou úctu k rituálnímu užívání této gnose však neměl na paměti.

Hledal roznet, únik ze skutečnosti do jiné skutečnosti, aby obohatil život právě této skutečnosti. Hledal zkušenost, přímou, direktivni, vnitřní zkušenost, prožitek vztahu jeho samého, přírody a vesmíru.

 

...

 

Po několik desítek minut ještě hledal a sbíral bratry a sestry malickych, jim pozrenych bytustek, jejichž krev měl na ustech, pamatnou krev oněch míst, jenž předaly tento dar, tato vidění, krvavá vidění času a prostoru v myticke koincidenci. 

Uběhlo sotva pul letu kridlopisu slunce na obloze a tahle a vlnici se udolicko se pocalo ukrývat pod písmo stínu a tak sibal vyrazil po vlhké stoupající stezce na svém ctyrkolovem javorovem ori s osmi svisticimi, prachem a deštěm zavatymi ložisky.

 

Ujel pár stovek metrů se svižně riznutymi odrazy a do uší mu hrála ztekoucnela syntetická stoupání, rezonujici světlými hvozdy po klaviature nebeských ornamentu. Byly to Bytosti na bázi uhlíku zivotaforemne fúze, myslíci, cítici a učící se tvořit a skládat hudební stopy, dovezené k mistrovství, aby lidé jako on mohli být inspirováni a mohli inspirovat dále.

Stoupání stojaté vody a větru ve větvích prvních vzpomínek na psychedelickou cestu paleolitickeho člověka a futuristickych textur daleké budoucnosti. Sibal dorazil na místo, kde se cesta stačí nahoru a rozvinula se před ním trojí perspektiva. Cesta pokračující přímo pokryta žlutým a okrovym listím, cesta vinouci se nahoru a lesní stezka vedouci strmě vzhůru do kopce, kde vyrůstal hustý a překrásný listnatý les. Sibal stanul na okraji listnatého lesa a s posvátnou úctou pohlidl do korun, které hrály přeměnou zelené ve žlutou, v celém kazdickem místě plné a syté a v kazdickem lístečku krása hodna básne filmového detailu, dohromady tvořící klenbu lesní katedrály pod klenbou nebeskou, vybarvenou v kráse a pruzracnosti stredozemniho moře a zátok Jadranu.


Vystoupal nahoru s nasazením a vypjetim, jako ozivly kámen pozoroval vydut světla, zářící kotouč na obloze prosvecujici s magickou poloprusvitnosti textur do vědomí, celá ta hra vědome existence a jejich forem, obrovská kolosální síla, co přesahuje vesmír a otáčí celými soustavami, jako by byl s ni zajedno, v posvátném okamžiku zrodu místa a času, v sepjeti hlasu záznamu a otázky po původu všech věcí, věčný koloběh dění a videni bytosti seslanych na planetu zemi, směřujících bud k sebedestruktivni misi záhuby, nebo k vykupitelske misii skrze umění -


Chvíli rozjimal v proudnych nahrávkách hlasu volajících po pokoji, míru a společné jednotě, pak bedoval nad zástupy chyb, které lidstvo vykonalo samo na sobě, na přírodě a zbytku elementárních sil, fauny, flóry, emeraldickych zástupech dychajicich echo lidské bytosti: antropomorfni falangy.


Ustoupil optimistickym pojetím vsezalevajici, rozsevajici a vše prostupující lásky, jako spasitelky chaotickych roznetu a polil jej rozstep ze zvuků přicházejících lidi, dalšího vědomí individuálních sil existence. Bratr k bratrovi vlkem, smysl pro soucit i pro vraždu, dar odpuštění i zabíjení, krev i nevinnost, cesta i cíl, rozpor i sjednocení, vše zajedno, vše zářící. 


Touha ustoupit do ústraní, mírnější stoupání, snaha o rezignaci na tvořivé a autentické postupy záznamu, úzkost z lidské přítomnosti houbaře, člověka jenž se vyzna v rodové i druhové knize hub. Procházeje dále vnimajici ostrejsi svitopis hladiny opisujici gracieznich polohocitu větviček, strunohlasu světla a stínu, až do ústrojí vnitřních hlasových castecek, tancujících na konci času -


Po vnitřních peripetiich a reorganizaci inspirace, spacialnich twistech se vydal naslapovati dolů, z míst kde končila možnost působení paprsků světla, dopadající na plot chránící ohradu. Sibal ve vnitřních zaskubech nasel na Zemi svatý gral, obrovskou houbu vyrůstající z maličké větvičky.


V řečiště potu, hlenu a slz vybíhá asfaltovou stezku i se ctyrkolovem ayahuasquerem, až na samý vrchol, slamujici o tom pocitu tam dole, o tom zlamanem pocitu tam dole, jaké je to být každý den vhozen, probuzen do světa, kde otázka kde to jsem? Kdo jsem?  Čím se stávám?  Je na denním pořádku, rutinou, sebereflexivni třtinou.


S úsměvem blahoslaveneho, s tou láskou k jízdě a adrenalinu, s obrovským chticem po dobrodružství nové touhy, preskocich ambiciózní radiace, k přímým potokum silene delirance, vstup do sebe samého, užij jsi přítomnost bez konzultativni existence sebeopravujici, sebeopravujici myšlenky.


Ten den těsně před lesy,

vstupujes do lesa,

koruny jsou klenbou,

listy mozaikou katedrály,

vše je krásné, jak má být.


Po sjezdech znovu nabytá radost z dusotu ložisek a letu prostorem v těle entity jménem časoprostor, na bytustkach lesave vědome síle levitujici tu a tam na onom světě. Cesta je vlhká a podkluzuje jako na ledě, scenérie ubihaji a myšlenky mne hibernuji, jsem rozechven, šťasten, toužím byt tvořit, sdilet, byt s tebou, objimat stromy a prostor, milovat, milovat v srdci druhého člověka, který miluje tebe jako sebe samého.

 

Vystoupat znovu nahoru,

sázet se o život s mochomurkami, 

Hrát hlavní roli v imaginárním dramatu,

postupovat monolog zapomenuté mysli,

stretiz neochvejna básnická tajemství.

 

Ne déle myšlenek roznetu,:slunce se nachylilo k presunum, den se transformoval v noc, soumrak je mocný pan a obzor nás učí pohledět na ten zázrak ve vesmíru, kde se děti stále rodi, geniální děti tam ve vesmíru, rodici v sobě vynálezy a básne, jen připustit, že nejsme dokonalí v sobě je hřích, dokonalost přináležející bohům je lidskosti vlastní přirozenosti -

 

Na svitu měsíce, hudební polarity se shlukuji, myslím na ty tvůrce, zarustam do půdy a stávám se nehybnym ale mé myšlenky cirkuluji stále, naposledy se je snaží zachytit, Políbit je v hyrive něžný, pulzujici tvar olizujici slova v prvopočátku nervového vlákna drasticky vybicovaneho nervového fluida, tam je počátek autora, vidění rukopisu, vlastnosti cervanku rodici se z pera na papír a mimo něj do jiné,:cizí mysli, jež je v posledku tentýž mysli a tentýž látkou z níž Vesmir tká tentýž sny.

 

A tak my zplozenci času recitujeme báseň Jsme a ujizdime domu, pozdravení zijicim důkazem tvořivé existence ve vesmíru, takovou obraznou tkání, ale i znesvecujici slabikou mezi vesmiry a věčnosti, která nemůže ven ani dal uniknout, ani být, uvězněna v černé díře, v latentní dichotomii vášně a tvořivosti, kde skrývá se bezednost i otroctví infinitezimalni hry vrstev, juxtapozice všech životních aktu v entheoplastickem reticulu.

 

Vracím se do hry, 

oči se nazaviraji,

nejsem sám,

hudba je tu semnou,

tvurci se inspiruji mezi sebou.

 

Vracím se do rodného města, požehnal jsem stranim s ostruzinami, kde roste tato gnose, požehnal a vibroval, objevil znovu něco na druhé straně a o sobě, v této vymknute dobe: lek: poznavejte tvorenim - experimentujte, hledejte, prostupujte jako analogie vůle a nevule.

Projevy téhož jednoho.

Váš život je již mistrovské dílo přírody a zrození organického Vesmiru,

My zive bytosti na bázi uhliku,

Živé formy dýchajíci kyslík,

máme právo a dar obdarovat,

a tak smerujme,

dal k dalšímu mistrovskému dílů.

 

Všichni ucnove se narodili jako mistri.

 

Světlo morfuje ve veřejném prostoru,

jsou to stěny aquaparku,

na nich sodíkové světla,

ty tají v molekulární struktuře,

ty jsou jako živé síně,

ty nikdy neusinaji,

 

ty nikdy neumiraji,

ty jsi věčná,

ty jsi svatá,

ty jsi, Skutečna!

 

Z chaosu,

jenž nám náleží,

rodi se fénix i smrt,

 

JSME fenixem,

pro slzy Prometheu,

další fáze otisku.

 

Další druh imprintu,

hledej a najdeš,

 

jako poprve,

při císařském řezu myšlenky,

kvantova symbióza,

lék na rakovinu,

nevyléčitelně stasten,

 

Zmira ve bdelem svetle,

usrkava smích 

prapuvodni prázdnoty 

psychedelicke vibrace.

 

---



 

 

 

 

 




Autor Happyyz, 16.10.2017
Přečteno 297x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

Když to tak čtu, mé myšlenky se dostávají do zvláštně šibalského stavu obzláště barvité fluorescence a mají potřebu ti říci, aby ses na to vyprd a psal radši třeba básně.

16.10.2017 11:52:27 | Jezeroreagovat

Je to forma krajinopisu vyprávění, báseň v próze rozprostrena dechem tahleho štětce. Rozsafna, přiznávám, psaná z dlouhé chvíle a potřeby projasnit a uspořádat, psychedelicky spletene myšlenky. Děkuji za komentář a také vyzývám k psaní básní.:)
Viktor

17.10.2017 08:47:18 | Happyyzreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter